Losangeleská skupina NOFX patří k legendám skate punku. Během jeho největšího boomu v devadesátých letech několikrát odmítla nabídky velkých vydavatelství. V loňském roce vydala třinácté studiové album, jež patří k jejím nejlepším nahrávkám. A také obsáhlou knižní autobiografii zaměřenou na historii kapely i osobní život jejích členů.
Už na desce Pump Up the Valuum z roku 2000 začali losangeleští NOFX reflektovat svou tehdy sedmnáctiletou kariéru „profesionálních punkerů z předměstí“ a dělali si legraci ze svého věku, kterým převyšovali standardy scény. Nejmladší člen, zpěvák a baskytarista Michael John Burkett alias Fat Mike, byl tehdy v Kristových letech. V roce 2016 oslavila třiatřicet let existence celá kapela – v dubnu vydala rozsáhlou knižní autobiografii NOFX: The Hepatitis Bathtub and Other Stories (NOFX: Žloutenková vana a jiné příběhy) a v říjnu třináctou studiovou nahrávku First Ditch Effort. Těžko se tomu věří, ale punkrockeři, kteří kralovali scéně v devadesátých letech, vydali coby padesátníci desku, kterou lze bezesporu zařadit mezi nejpovedenější počiny jejich diskografie.
Odhození masky
Společnou vlastností knihy i desky je až odzbrojující upřímnost, s níž NOFX vyprávějí své osudy. Spisovatel a muzikant Jeff Alulis vedl metodou orální historie sérii rozhovorů s jednotlivými členy, aby následně sepsal koherentní, chronologicky vystavěný příběh, v němž se jejich konkrétní perspektivy střídají. NOFX se čtenářům svěřují s nejintimnějšími detaily svých životů, a poskytují tak komplexní sondu nejen do chodu a filosofie kapely, ale i jejího okolí, potažmo éry, v níž vznikla a která ji utvářela. First Ditch Effort poté funguje jako jakýsi soundtrack k nejdůležitějším motivům, které se v knize objevují.
NOFX nebyli nikdy primárně vnímáni jako politická či sociálněkritická kapela, což je poněkud nefér, protože Fat Mike vždycky politické písně psal (například osmnáctiminutový opus The Decline z roku 1999 je hořkou satirou, kritizující snad všechny neduhy americké společnosti). Na druhou stranu si svým způsobem sami vypracovali image punkrockových klaunů množstvím písní o citech škeblí, plačících hipících nebo třeba trilogií Fuck the Kids. Nová deska nepostrádá humorné songy, ale její celkové vyznění je o poznání temnější než předchozí nahrávky. „Poté, co jsme vydali Hepatitis Bathtub, byla všechna má tajemství venku, tak jsem začal zpívat o věcech, o kterých jsem nikdy předtím nezpíval,“ říká Mike v rozhovoru pro Alternative Press. K tomu se přidal i fakt, že po celou dobu nahrávání byl na kokainu a tvrdém alkoholu. Drogy jsou vůbec velkým tématem pro NOFX – mnohaletá heroinová závislost například několikrát přivedla na pokraj smrti bubeníka Erika Sandina, jak líčí v knize a v úvodní písni alba Six Years on Dope.
Možná nejdůležitější píseň desky má v názvu slovní hříčku – I’m a TransvestLite – a Fat Mike v ní zpívá o tom, že není transsexuál, ale jen „líný crossdresser“, což je tajemství, které v sobě držel déle než třicet let. V knize mu věnuje obsáhlou pasáž a přidává povzbuzení pro všechny muže s touto neodbytnou zálibou. Vzkazuje jim, že s nimi není nic v nepořádku a že nejsou sami. Píseň se zároveň obrací i do vlastních řad: „Je těžké říct chlapům, že tíhnu k ženským šatům, i v ,tolerantní‘ punkové scéně.“ Mike tím naráží na určitou idealizaci punku, který má před sebou ještě dlouhou cestu, pokud jde o otevřenost a svobodu.
Rodinná historie v hajzlu
NOFX poměrně často tematizují vztah rodičů a dětí. Když se například Fat Mike v roce 2000 v písni What’s the Matter with Parents Today? rozčiloval nad představou, že jeho rodiče chodí na koncerty jeho kapely, kouří marihuanu a opíjejí se s jeho přáteli, šlo o legraci. Na posledních deskách k tématu přistupuje mnohem vážněji a nekompromisněji. V písni My Orphan Year na albu Coaster z roku 2009 zpívá otevřeně o smrti obou rodičů v roce 2006. Na nejnovější desce se přímo vyrovnává se svým otcem v hardcoreové skladbě Happy Father’s Day: „Změnil jsem si jméno, aby tvoje příjmení nepřežilo. Až umřu, naše rodinná historie bude konečně v hajzlu.“
Fat Mike se v knize přiznává, že má problém s empatií, který podle něj koření právě v jeho vztahu s otcem. Když mu jako desetiletému během měsíce ukradli dvě zamčená kola, otec zuřil, obviňoval ho a nereagoval na jeho omluvy. Mike píše o tom, jak se tehdy vědomě rozhodl, že mu na všem přestane záležet, aby předešel pocitům bezbrannosti, smutku a zmatení, které v onen moment cítil. Postavil si v sobě emoční zeď, která ho ochránila před spoustou bolesti.
S otcem si nikdy nebyli blízcí, šlo spíše o vztah vzájemné tolerance. Důležitost rodičovského pouta si ale uvědomil při výchově své dcery Darly. Předposlední píseň I’m so Sorry Tony ilustruje zlomové okamžiky, které přispěly k tomu, že se ona desítky let pevně stojící emoční zeď konečně zbortila. Narození Darly v roce 2005 způsobilo první praskliny a smrt Mikeova nejlepšího přítele Tonyho Slye z kapely No Use for a Name v roce 2012 destrukci dokončila. „Ztratil jsem své rodiče a tolik blízkých přátel, povzdechl jsem si: c’est la vie, ale to není nic proti tomu, když mi odešel Tony,“ zpívá Fat Mike se znatelnou hořkostí, ale zároveň nově nalezenou citovou vazbou ke svému okolí.
Co zbývá než klišé a naděje?
Nejtragičtěji z celého alba vyznívá závěrečná pětiminutová apokalyptická píseň Generation Z: „Myslím, že naše děti budou pravděpodobně svědky konce lidstva,“ zpívá Mike do baladického vybrnkávání kytary, které přejde v téměř vesele znějící punk rock o mizérii a šedi reality, o níž lžeme vlastním dětem, aby v ní byly schopny přežít. Píseň v půlce změní náladu a na pozadí melancholické instrumentální pasáže začne Mikeova nevlastní dcera Sidra recitovat báseň, na jejímž konci oficiálně prohlásí lidstvo za mrtvé.
Během výsledků prezidentských voleb byli NOFX na turné v Kanadě. Fat Mike volal svým dcerám, které obě hystericky plakaly, a chtěl jim říct, že všechno bude v pořádku. Ale jak říká, věděl, že nebude. „Muži všechno posrali, obzvlášť bílí muži. Doufám, že to jednou budeme schopni dát do pořádku. Prozatím k sobě buďme alespoň dobří,“ řekl pro hudební web CLRVYNT. Ač album končí nihilismem pro punk typickým, není voláním po absolutním konci a beznaději, spíše jde o varování a diagnózu světa, jemuž docházejí poslední síly, ale který ještě nějaký smysl mít musí. „Lastditch effort“ v angličtině znamená poslední zoufalý pokus, kterým se dá něco zachránit. NOFX se ale rozhodli vložit naději už do samotného názvu své desky. Jsme totiž na začátku, jakkoli zoufalý se může zdát.
Autor je publicista a překladatel.