Z mnoha papežových vyjádření se zdá, jako by k problémům v sociální a ekologické oblasti přistupoval překvapivě progresivně. Vždyť jde o hlavu jedné z nejkonzervativnějších institucí západního světa. Za jeho názory se však skrývají silně nemoderní východiska.
Papež František je stále politicky těžko identifikovatelným subjektem. Jeho prohlášení vyznívající v neprospěch kapitalismu a podporující mír a ekologii potěšila nejednoho stoupence levice. Konzervativní kritici naopak tvrdí, že papež příliš podléhá světským tématům, a podle některých je dokonce marxista – jedinou výjimku snad tvoří jeho názory na genderovou problematiku a homosexuální rodiny. Obě strany však svorně, byť z opačných pozic, přiznávají Františkovi jistou pokrokovost.
Proti kapitalismu?
Kritika kapitalismu jako by byla hlavní hodnotovou charakteristikou Františkova pontifikátu. Jestliže byl jeho předchůdce a emeritní papež Benedikt XVI. spojován především s bioetickými tématy, bojem proti konceptu genderu a za „tradiční rodinu“, papež, který „přišel z konce světa“, se rozhodl zasvětit pontifikát spíše tématům nerovnosti, chudoby a sociálního vyloučení. Kritice kapitalismu jsou ve velké míře zasvěceny dva hlavní církevní texty argentinského pontifika, exhortace Evangelii Gaudium (Radost evangelia) z 24. listopadu 2013 a encyklika Laudato Si’ (Tobě buď chvála) z 24. května 2015 (oficiálně byla publikována na tiskové konferenci 18. června 2015 s podtitulem O péči o společný domov). Exhortace rozsáhle kritizuje ústřední roli peněz v dnešním světě, zbožštění životů a sobecký individualismus, zatímco encyklika je zasvěcena ochraně přírody před zdrcujícími důsledky působení člověka v moderní éře.
Je symptomatické, že ani v jednom textu není kapitalismus jakožto společenské zřízení hlavním a jasně definovaným tématem. Ani sám František nehovoří přímo o kapitalismu. Církev dává přednost tomu zmiňovat fenomény jako hédonismus, sobectví či individualismus, ve kterých lze propojit osobní rovinu hříchu s kolektivní rovinou širšího sociálního fenoménu. I v momentě, kdy papež mluví o nadvládě peněz v Evangelii Gaudium, si tak spíše pomáhá paralelou se starozákonním teletem, než aby se opravdu zabýval (byť jen letmo, jak si vyžaduje styl takového dokumentu) podstatou této nadvlády. Papež skutečně není žádný nový Marx.
Vyčítat velké konfesní organizaci, že nepoužívá ve svých dokumentech sociologický slovník, se může zdát poněkud licoměrné. Ovšem tato absence je důsledkem skutečnosti, že církev, a nyní ani papež František, se nikdy nesnažila pochopit fungování kapitalismu. Většinou se omezovala na sledování výsledků kapitalistické modernizace. Katolické elity tak měly již v 19. století s rozvíjejícím se kapitalismem ambivalentní vztah. Jak psal Karel Marx v Manifestu komunistické strany, kapitalismus podrývá a ničí instituce zděděné z předchozích společenských uspořádání. A katolická církev ve své tradiční podobě takovou institucí je.
Obnova „přirozené“ solidarity
Není náhoda, že encyklika papeže Lva XIII. Rerum Novarum (O nových věcech) z 15. května 1891 – první pokus o systematické vyrovnání s kapitalismem (a se socialistickým hnutím) – se ve velké míře věnuje podmínkám, díky kterým některé tradiční instituce, například rodina, mohou přežít nápor přístupu „laissezfaire“. Do této konzervativní tradice krocení kapitalismu, která přišla s tak rozporuplnými koncepty jako korporativismus a sociálně zodpovědné tržní hospodářství, patří i papež František.
Jak dobře ukazuje exhortace Evangelii Gaudium, cílem kritiky současného hospodářství není v první řadě přerozdělení zdrojů ve společnosti. „Jenže zatímco vyloučení stále čekají, rozvinula se globální lhostejnost, která má za cíl udržet životní styl, jenž druhé vylučuje, a získávat nadšení pro tento egoistický ideál. Téměř bez povšimnutí ztrácíme schopnost zakoušet soucit tváří v tvář bolestným výkřikům druhých, již nepláčeme nad bídou druhých ani nás nezajímá péče o ně, jako by to všechno byla odpovědnost, která nám nenáleží a netýká se nás,“ konstatuje se v exhortaci o silné nerovnosti příjmů. Hlavní problém velké akumulace bohatství tkví dle papeže v tom, že způsobuje sociální slepost a přetrhává vazby „přirozené“ solidarity a vzájemné zodpovědnosti uvnitř komunity. Ta může být znovu nastolena i díky evangelizační činnosti a víře v Boha. Naopak sociální konflikty jsou ponechány stranou, což je dokonce ve srovnání s encyklikou Rerum Novarum, kde se socialistickému třídnímu boji dostalo ze strany Lva XIII. alespoň tvrdého odsouzení, regresivní. Z tohoto hlediska papežovi daleko více konvenuje prozření realitního miliardáře Luďka Sekyry než třeba angažovanost kněží v sociálních problémech. Ona část církve, která nevidí sociální boje jako nebezpečný prvek potenciálního rozvratu a anomie, stále zůstává za branami papežských slov.
Pluralitní konzervatismus
Občasné výstupy papeže Františka proti genderové rovnosti a zrovnoprávnění homosexuálů jsou často považovány za jakýsi relikt, který pontifex chtě nechtě zdědil společně se svou církví. Tento pohled však podceňuje, že homosexuální sňatky, nadměrně nerovnoměrná distribuce bohatství ve společnosti, potraty či ekologické katastrofy jsou v katolické ideologii jen odlišné projevy narušení řádu Stvořeného, způsobené hédonismem, zpupností a bezohledností sekularizovaného člověka. V této konzervativní ideologii tak splývají nefunkčnosti a anomálie, ekologické hrozby, sebeurčení žen či úsilí o seberealizaci.
Hlavním cílem snahy církve jak ve společnosti, tak v ekologii je co nejvíce narovnat stav, který se odchýlil od „přirozeného“ božského řádu. V tomto ohledu z obou zmíněných papežských textů vychází jasná antropologická vize člověka, který neustále korumpuje Boží řád. Dobrým příkladem tohoto postupu je encyklika Laudato Si’, v níž se neustále opakuje dichotomie přírody jakožto „Božího daru“ (a takřka pozemského ráje) a ničivého moderního člověka. Negativní vliv současného kapitalismu na stav přírody je patrný, ovšem interakce mezi člověkem a přírodou (či přirozeností) je daleko komplikovanější. Přístup papeže a jeho církve se ozřejmí v momentě, kdy zastávají zcela konzervativní a zamítavé stanovisko vůči transhumanistickým technologiím. Technologie nejsou podrobeny kritickému přezkoumání, ale jsou zamítnuty in toto jakožto podezřelé pokusy manipulace s přirozeností.
Prvky diskontinuity ve Františkově papežském působení tak netkví v samotné kritice kapitalismu či trhu, které jsou v katolické kultuře přítomné již staletí. Změna spočívá v tom, že papež svůj sociální konzervatismus pojímá nábožensky pluralisticky. Doby, kdy se církev prala za křesťanské kořeny Evropy, jsou pryč. Sám papež 17. května 2016 v rozhovoru pro francouzský katolický deník La Croix varoval před triumfalistickým a koloniálním využitím této představy a před jejím zneužitím ze strany odpůrců migrace. V encyklice Laudato Si’ pak píše o obecném přínosu náboženství, a nikoli jen katolictví či křesťanství, v úsilí o ochranu životního prostředí. V tomto případě ho dokonce jeho odpůrci uvnitř církve nařkli z toho, že je „postkřesťanský“.
V mnoha zemích Evropy a ve Spojených státech bují konzervativní populismus a Františkova inkluzivní koncepce se v důsledku toho může zdát radikální. Konzervatismus Donalda Trumpa, Marine Le Penové a spousty dalších je totiž postaven především na rasové identitě, a ne na rozvoji „tradičních“ hodnot. Paradoxním efektem potom je, že muslimové ve Francii či Hispánci v USA volí levicové strany, s nimiž často nesouhlasí. Doufají však, že zabrání posílení konzervativního populismu, který by ztížil jejich existenční podmínky. V současné době, kdy se formy konzervativního populismu stávají hrozbou pro demokracii, otevřený přístup papeže Františka vypadá jako konstruktivní, či dokonce progresivní.
Není to zdaleka poprvé, co část levice vzhlíží k církvi jako k potenciálnímu spojenci v boji proti společenskému uspořádání. Nejjasnější ukázkou je přání vyslovené v sedmdesátých letech režisérem Pierem Paolem Pasolinim, aby se církev společně s komunisty postavila expanzi konzumního kapitalismu. Po čtyřiceti letech lze však říct, že cesty katolického působení ve světě a socialistické emancipace a radikální demokracie jsou si, navzdory některým estetickým podobnostem, stále hodně vzdálené. A v mnoha ohledech přímo antitetické.
Autor je spolupracovník italského deníku Il manifesto.