Padesát odstínů bulharské šedi

Snímku Bezbog (Bez Boha), který v srpnu zvítězil na festivalu v Locarnu, vládnou drogy, korupce, misantropie a beznaděj. Jako by debutující bulharská režisérka Ralica Petrovová chtěla umocnit veškeré stereotypy o tíživosti a zádumčivosti filmů z východní Evropy. Jiná než šedá barva v jejím filmu takřka není k vidění. „Chtěla jsem sjednotit oblečení s fasádami budov, neboť jsem měla pocit, že všechny postavy jsou zcela ovlivněné prostředím, v němž žijí,“ řekla režisérka na festivalu v Sarajevu týden poté, co získala locarnského Zlatého leoparda, a dva dny předtím, než si ze sarajevské soutěže odnesla cenu poroty.

Pády do hlubin

Bezbog není moralita, přestože vypráví příběh zdravotní sestry, která pečuje o staré dementní lidi a krade jim občanky, jež poté její přítel rozprodává lidem zakládajícím fiktivní firmy. Jde spíše o společensko­politický komentář. Předmětem kritiky nejsou morálně zkažení jedinci, ale obraz celé země, kterou podle Petrovové během posledních let opustily dva miliony lidí a čtyřicet procent obyvatel tu žije pod hranicí chudoby. Film nasnímaný ve formátu 4 : 3 je ještě bezútěšnější než snímky takzvané rumunské nové vlny, které také kriticky reflektují minulost i současnost vlasti. I když některé motivy debutu Petrovové mohou připomenout špinavý noirový thriller, režisérka oproti rumunským autorům pracuje spíše s alegorií než s realistickým pozorováním chodu institucí či s žánrovými prvky.

Na hraně zemité realistické výpovědi a alegorie se Bezbog pohybuje už od úvodní jízdy autem, při níž kamera skrze zadní sklo snímá psa, který vůz pronásleduje. Téměř čtvercový formát často zdůrazňuje vertikální rozměr mizanscény a evokuje hloubku, do níž se mohou postavy metaforicky i velmi doslovně propadnout. Petrovová zároveň velmi spoře dávkuje informace. Ošetřovatelka Gana se s přítelem propadá do opiátových raušů, na jejich vztahu není nic láskyplného, postupně se objevují další postavy, ale v pozadí celkového obrazu zůstává neustále něco nedořečeného. A přitom se tento obraz postupně stále více stává obrazem celého města i celé země.

Náboženství, valium lidstva

Snímek zabírá protagonistku Ganu, jejíž představitelka Irena Ivanovová získala na obou zmíněných festivalech hlavní hereckou cenu, ve stylu vrcholných tvůrců evropského realismu bratří Dardennů: z ruky a zblízka. Sama režisérka však jako inspirační zdroje uvádí spíše filmaře, jako jsou mexický režisér Amat Escalante či japonský klasik Kaneto Šindó. „Šindó je pro mě opravdový mistr,“ poznamenává. „Nejde ani tak o stylistický vliv, jako o to, jak se zaměřuje na lidi, na jejich každodenní boj. Jeho filmy jsou poctou lidem.“

Může to znít paradoxně, jelikož Bezbog pojenává naopak o nedostatku lidskosti, ostatně i sex zde má pouze mechanickou či perverzní podobu. Bezbog se pohybuje na hraně, a to i na hraně jistého sociálního vyděračství, jakožto obrázek celospolečenského dna. Tento přístup se často zneužívá k útoku na festivalové ceny. Navzdory mizérii, která film prostupuje, ale Petrovová uniká nařčení z exploatace – třeba díky obratnému vyprávění, které v pravou chvíli změní tón, odhalí nové okolnosti a ponechá jim diváka napospas. V některých ohledech se jedná o téměř duchovní film, a to nejen proto, že zpěv sborových písní v místním kostele je jednou z mála věcí, které působí přinejmenším lidsky. Režisérka sama přitom kritizuje institucionalizované náboženství. „Duchovní rozměr je důležitý, ale samotné náboženství, když se z něj stane instituce, může být opravdu nebezpečné. Což můj film též řeší. Jde mnohdy jen o obezličku, podobnou, jako když si vezmete valium,“ poznamenává režisérka v narážce na drogové návyky svých protagonistů.

Z předchozí šedi v závěru vystupují dva překvapivé, záhadné obrazy, jeden zcela temný, druhý zářící bílou barvou, jenž představuje vzhledem ke zbytku filmu vizuální šok. Především ten druhý upomíná na duchovnost ryze neinstitucionalizovanou. Je to obraz karmické spravedlnosti, který sice není happy endem, ale přináší alespoň zrnko naděje.

Autor je filmový kritik Hospodářských novin.