Blahoslavené mozoly

Fernand Pouillon, francouzský poválečný architekt, jehož stavby kladou důraz na zasazení do krajiny a užívání kvalitních materiálů, se do dějin zapsal i jako spisovatel. Román Divoké kameny představuje jen lehce maskovanou syntézu jeho přesvědčení i obsesí.

Svůj jediný román, nazvaný Divoké ­kameny (Les Pierres sauvages, 1964), napsal architekt Fernand Pouillon (1912–1986) ve vězení. Odpykával si tehdy trest za podvody v účetnictví projektu rezidence Point du Jour, ačkoli jeho vina byla spíše nepřímá a hlavně formální. Próza vyprávějící o výstavbě cisterciáckého opatství Thoronet (jednoho z nejlépe dochovaných v Provence i celé Francii) ve druhé polovině 12. století je tak nepochybně úlevným útěkem do fikčního světa; zároveň však i Pouillonovým testamentem – vyznáním stavitele­filosofa, zasvětivšího život ochočování „divokého“ materiálu.

Středověké kulisy děje a marketingově použitý citát Umberta Eca na obálce českého vydání mohou svádět k představě dobrodružného historického románu s chytlavou dějovou linkou; kdo však takovému očekávání podlehne, bude zklamán: zápletka románu je oproštěná, skoro asketicky strohá (jde „jen“ o popis průběhu prací v začátcích stavby), na rozdíl od Eca a jeho epigonů autor neaspiruje na vytváření napětí, podbízivého lákání čtenáře jako by se štítil: nedojde k žádnému překvapivému zvratu a o žádném z bratří se kupodivu nedozvíme, že je vlastně zvrhlík nebo zločinec, naopak se vyznačují až trochu fádní důstojností.

 

Vášeň pro dílo

Příběhem nás provází Guillaume, cisterciác­ký mnich šlechtického původu ve zralém věku, který na staveniště přichází ve funkci „mistra díla“ – architekta a stavbyvedoucího – v rané fázi stavby a který současně jako opatův pověřenec dohlíží nad dodržováním řehole. Duchovní svět 12. století, do něhož je kniha zasazena, zůstává nicméně rozmlženou kulisou. Pouillonovým cílem není historická rekonstrukce: vyprávěný čas je sice strukturován svátky světců, jinak se však autor nijak nepokouší napodobit hypotetický deník stavbyvedoucího ani se vciťovat do postavy z hlediska dobové mentality. Guillaumovo historicko­geografické povědomí je ostatně poměrně odvážné a občas se vyprávěním mihne až legračně anachronické vyjádření: „máme pocit, že tu jsme na prázdninách­…“.

Úvahy i pochybnosti stavbyvedoucího žijícího svým projektem jsou ovšem z principu nadčasové. Taková je i až fyzická vášeň pro materiál a dílo, jež z něj vzniká – vášeň, jež se nezřídka dostává do latentního konfliktu s náboženským zápalem: zdánlivě je jeho součástí, ve skutečnosti jej někdy i přesahuje. Na rozdíl od moderního stavitelství byl však ve středověku materiál vším – nebylo možné jej zpracovat snadno a bezbolestně, případně koupit a přivézt z daleka. Kamenným stavbám předcházely dlouhé, náročné přípravy (ruční těžba kamene, jeho otesávání, převoz, lícování, začišťování), vyžadující nejen pokoru a stoickou trpělivost, ale právě i vášeň (charakteristická je scéna, v níž mistr kameník své kvádry hladí a poplácává), úzkou spolupráci stavbyvedoucího s mistry různých řemesel, ale i oběti na zdraví a životech. Titulní „divoké“, prozatím nezkrocené, nezkultivované kameny jsou opravdovými společníky, protivníky i druhy lidí. Ostatně: „nejsme my, cisterciáčtí mniši, právě jako ten kámen? Vytržení ze světa, osekáni, vytepáni řeholí, neozařuje naši tvář víra, nevrásčí ji naše zápasy s démonem?“ Kámen se stává bytostí, lidé kameny.

 

Architektura prózy

Úmornost a někdy až beznadějná zdlouhavost prací (kdo stavět začíná, ten se završení stavby často nedožije) a krutost pracovních podmínek se přitom dokonale zrcadlí v psaní samotném: autor nás neušetří naturalistických scén agónií lidí i zvířat zraněných na stavbě, s podrobností leckdy až únavnou popisuje jednotlivé pracovní etapy (rozvažování, ve kterém lomu těžit kámen, zabere celou kapitolu). Děj se sune kupředu pomalu a bolestně – Guillaume plánuje, rozvažuje, pochybuje, viní se z pochybení, vedoucích k často fatálním nehodám, a současně stále více trpí zaníceným zraněním nohy.

Autor, mistr díla, jemuž je znemožněno vykonávání jeho řemesla, si tak nachází nový stavební materiál – psané slovo. „Dvanáct hodin denně jsem se pral se slovy, stavbou vět, znovu jsem se shledával s pocity, jež doprovázely a podpíraly mou životní dráhu architekta. (…) Často jsem u toho textu plakal,“ napsal v pozdější autobiografii Mémoires d’un architecte (Paměti architekta, 1968). Stává se architektem prózy, budované podobně jako stavba. Je jen na čtenáři, zda bude výměnou za radost z krásy výsledku ochoten věnovat trpělivost nezbytnou k tomu, aby ho při tom provázel.

Autorka je spisovatelka a překladatelka.

Fernand Pouillon: Divoké kameny. Přeložil Denis Molčanov. Vyšehrad, Praha 2016, 240 stran.