Upadnout v zapomnění

„Upřímně řečeno, nevím, proč se tahle výstava reprízuje tady v Praze,“ prohlásila umělkyně Agnieszka Polska během hovoru po vernisáži ve Veletržním paláci. Nemluvila ovšem o žádné výstavě v pražské Národní galerii, jak by se v souvislosti s reprízováním dalo očekávat (aktuálně například v NG probíhá výstava Celník Rousseau, která byla předtím uvedena v Musée d’Orsay v Paříži), nýbrž o výstavě Smích a zapomnění americké kurátorky Olgy Stefan, která je momentálně k vidění v MeetFactory a na níž je sama Agnieszka Polska zastoupena jedním videem. V případě Národní galerie už jsme si na fenomén přebírání výstav z jiných institucí (nebo obecně ze zahraničí) zvykli – ať už to v konkrétních případech svědčí o plodné spolupráci s dalším partnerem, nebo naopak spíše o pasivním přejímání hotové koncepční práce. U MeetFactory, galerie s bohatou výstavní dramaturgii, do níž jsou zapojeni domácí i hostující kurátoři, vyvolává repríza zahraniční výstavy oprávněnou otázku: „Proč má být výstava opakována a proč právě teď a tady?“

Koncepce beze změny

Zdálo by se, že odpověď nám naznačuje už samotný název, který odkazuje ke Knize smíchu a zapomnění (francouzský překlad 1979, česky 1981) Milana Kundery. Český literát a hlavní město Česka – to dává smysl. (Tvařme se protentokrát, že ignorujeme v Kunderově případě problematickou kategorii „českosti“ – u Knihy smíchu a zapomnění ještě zesílenou skutečností, že za toto dílo byl v Československu zbaven státního občanství.) O tom, že jde o vcelku volnou inspiraci, svědčí už fakt, že zatímco kniha je rozdělena do sedmi relativně volně provázaných částí, výstava sleduje okruhů pouze šest: smích, zapomínání, láska, lítost, andělé a hranice. Nejde samozřejmě o snahu „ilustrovat“ jednotlivé části knihy, takže se nejedná o témata, která by měla přímo vystihovat jednotlivé kapitoly, spíš jde o motivy, které střídavě procházejí celou knihou. Přesto tento nesoulad v počtu oddílů působí trochu rušivě.

Vraťme se ale znovu k úvodní otázce: Proč je výstava reprízovaná v pražské MeetFactory? Její první verze proběhla téměř přesně před rokem v Bukurešti jako součást tamního art weeku. Roční odstup je docela nápadný – zvlášť u výstavy, jejímž těžištěm jsou především videa, a tudíž není nijak zvlášť logisticky náročné ji převézt. Daly by se tedy očekávat určité koncepční změny, posuny a aktualizace. Když už jsme hledali oslí můstek v samotné inspiraci Kunderou, nabízela by se například snaha o hlubší kontextualizaci jeho osobnosti ve vztahu k „vlasti“ nebo alespoň převedení této problematiky na obecnější úroveň. K žádnému takovému pohybu v koncepci výstavy ale zjevně nedošlo. Důležitá změna nastala ovšem v tom, že zatímco na výstavě v Bukurešti, respektive na celém art weeku, se podílela řada rumunských umělců, v Praze už zbylo jen „tuhé jádro“ čtrnácti vystavujících. Pro prostory a kontext MeetFactory je ale výstava svým způsobem nevhodně naddimenzovaná.

Jiné dimenze, jiný kontext

Nejde ani tak o faktický prostor, který je ve srovnání s bukurešťskou galerií méně členitý, což částečně kompenzuje minimalistické, ale chytré architektonické řešení od Lukáše Machalického, které lze považovat za další (a vydařené) dílo. Výstava je ale také velmi rozsáhlá z hlediska času, jelikož většina vystavených prací spadá do kategorie pohyblivého obrazu. Celkově divák potřebuje ke zhlédnutí výstavy aspoň dvě hodiny (a zde je minimalismus architektury spíš na škodu, protože u většiny snímků není možné se posadit, čímž se znovu sugeruje idea recepce současného umění jako svého druhu martyria).

Samozřejmě je pravda, že když se člověk konfrontuje se zajímavým uměním, dvě hodiny jsou často jako mrknutí oka. Přesto je poněkud diskutabilní, zda se MeetFactory takto divácky náročnou výstavou v jistém smyslu „nezpronevěřuje“ své hlavní devíze, jíž je mezioborovost a s ní související zacílení na širší publikum, nikoli jen na insidery současného umění. Netvrdím, že je žádoucí se z tohoto důvodu zaměřit jen na „pětiminutové“, instantní výstavy, je ale třeba počítat s tím, že výstava koncipovaná na více než dvě hodiny asi příliš nezarezonuje v návštěvníkovi, který do smíchovského centra umění zavítal primárně kvůli koncertu nebo divadelnímu představení a v galerii stráví nanejvýš pár desítek minut.

Tomáš Klička v rozhlasovém pořadu Mozaika výstavě mimo jiné vytýkal, že jsou na ní představena i díla, která je možné zhlédnout na internetu (například filmy Hito Steyerl) nebo sehnat v knihkupectví (třeba kniha Sophie Calle). Vystavení takových děl není dostatečně exkluzivní. S tímto argumentem můžeme polemizovat, protože v době stále znatelnějšího vytrácení originálu je trvání na auratické prezentaci – zejména pokud jde o média jako film nebo kniha – pouze v rámci výstavy poněkud zpátečnické. Nehledě na situaci, kdy videa na výstavě neběží správně, nebo dokonce neběží vůbec. Pak člověk ocení, že si je může alespoň pustit doma na internetu. Vystavování děl, která mají i další kanály distribuce, je legitimní, pokud je zřejmé, že mají svoje nenahraditelné místo ve výstavním celku. To samé nakonec platí i pro artefakty starší a relativně známé.

Jako z televizních zpráv

V tomto ohledu se ještě můžeme zastavit u „české reprezentace“: kurátorka Olga Stefan zahrnula do výstavy Kateřinu Šedou s jejím dílem Normální život a Adama Vačkáře s projektem Citizen Archivist. V obou případech jde o díla z roku 2015, přesto je můžeme v českém prostředí vnímat odlišně co do adekvátnosti jejich vystavení. Normální život je totiž českému publiku poměrně známý (projekt byl představen například v Českých Budějovicích) a celkově by se dalo od zahraniční kurátorky očekávat, že přesouvá­li výstavu do nové země, poohlédne se i po dalších lokálních umělcích, tedy nad rámec těch, kteří jsou mezinárodně známí, a představují tak volbu „na první dobrou“. V Bukurešti to zkrátka působí jinak než v Praze. Z práce Kateřiny Šedé je v MeetFactory vystaven pouze fragment, v zásadě to ale nebrání pochopení konceptuální podstaty. Naopak v případě Vačkáře je neúplnost prezentace Citizen Archivist problematická, protože zejména absence videa ubírá na jeho komplexitě i sdělnosti. Projekt byl loni v létě uveden v ­Counter Space v Curychu, takže by si celkové představení v Praze snad zasloužil.

Jak je to ale tedy s oním „výstavním celkem“, který může obhájit i vystavení děl už dost známých nebo dostupných i jinak než při návštěvě výstavy? Projekt Smích a zapomnění mi v určitém ohledu připomíná jakýsi univerzální vzorník témat (holocaust, revoluční hnutí, migrace, současný antisemitismus, politický aktivismus, konflikty na Blízkém východě, institucionální kritika), k němuž by bylo možné dál přidávat, anebo ubírat, případně některá díla nahradit jinými. Potenciál­ně složitá a konfliktní témata se tak v této všehochuti přibližují televizním zprávám: kumulace vede nezřídka k otupělosti.

Pokud jsme si tedy na začátku položili otázku, proč se tato konkrétní výstava reprízuje právě nyní a právě zde, nejlepší odpovědí je asi „Proč ne?“. Speciální důvod netřeba hledat, za rok může cestovat třeba do Varšavy nebo do Berlína…

Z uvedených připomínek možná vzniká dojem, že výstava Smích a zapomnění je jedním velkým fiaskem. Tak tomu není – vzpomenu si na řadu mnohem problematičtějších nebo slabších výstav. Na tuhle ale asi docela brzy zapomenu.