Maďarská síla zdola

 Jaký je politický a společenský kontext umělecké tvorby v současném Maďarsku? Jak se zrodil projekt OFF­Bienále?

Maďarský kulturní sektor byl v uplynulých desetiletích téměř výhradně závislý na státu. Považujeme to za nezdravé, nikoli jen z ekonomických důvodů, ale také proto, že začne­li vládní politická agenda využívat umění nebo kulturu jako svůj nástroj, ukáže se tato závislost jako značně problematická. A k této situa­ci došlo neuvěřitelně rychle – během uplynulých pěti let po zvolení nové vlády, zformované pravicovou stranou Fidesz. Vzhledem k dvoutřetinové převaze ve vládě byli pravicoví politici ze strany Fidesz schopni změnit ústavu a restrukturalizovat a centralizovat hospodářství, média, bankovnictví, vzdělávání, sociální a zdravotní péči i kulturu. Je zde Maďarská umělecká akademie, která byla původně občanskou organizací, anebo spíše skupinou přátel, většinou umělců, kteří hájili tradiční národní a křesťanské hodnoty. V důsledku změny ústavy se tato skupina v podstatě stala státním orgánem, který dohlíží na celý kulturní sektor a jeho rozpočet, aniž by přitom svoji politiku učinil aspoň trochu transparentní a demokratickou.

Lidé ve vedoucích pozicích jsou pečlivě vybíráni vládou – předpokladem jsou politické konexe a loajalita, zatímco profesní předpoklady nebo rozhled jsou druhotné. Takto si vláda vytváří sobě oddanou elitu, takže nejen kulturní instituce ztrácejí svou autonomii a jsou ovládány politickými zájmy. Kulturní obec odpovídala na tyto procesy přímými politickými protesty, což bylo velmi statečné a důležité. Ale podstatných výsledků nedosáhla. Rok 2013 byl rokem hluboké deprese, cítili jsme se paralyzováni, protože přes nesčetné snahy nebyl výsledek žádný… Přesto mnoho z nás cítilo, že je třeba přestat si stěžovat na situaci a namísto toho reagovat proaktivně. Tak vznikla myšlenka OFF­Bienále, rozsáhlého projektu iniciovaného „zdola“ a založeného na spolupráci aktérů umělecké scény. Myšlenka získala ohlas u neuvěřitelného množství lidí, kteří se později k OFFu připojili.

Deklarovali jste, že projekt bude nezávislý na podpoře státu a státních institucí. Určili jste si nějaká pravidla nebo principy, jak získávat peníze, jak si vybírat partnery a sponzory?

Jednak jsme neusilovali o maďarské státní fondy a jednak jsme ani nepřijímali projekty s takovým zázemím. Ačkoli toto omezení považujeme za krajní, je vynucené vypjatými okolnostmi, na něž projekt reaguje, zejména nekontrolovatelným politickým vměšováním do současné maďarské kulturní infrastruktury, stejně jako silnou závislostí umělecké scény na státních fondech. Toto omezení přirozeně znamenalo napjatější rozpočet, ale nikoliv kompromis, co se týče profesionálního přístupu a kvality. Obdrželi jsme podporu od několika mezinárodních nadací, ale i od mnoha soukromých osob, které se rozhodly ­OFF­Bienále podpořit. Na tato nová partnerství jsme obzvláště hrdí, protože v Maďarsku neexistuje tradice soukromého sponzorství nebo filantropie. Pro bohaté lidi není vůbec samozřejmé vracet část prostředků zpět společnosti, a zvláště to není samozřejmé v oblasti podpory kultury, tím méně současného umění. Ještě zmíním, že jsme neměli korporátního sponzora především proto, že rizika sponzorování naší iniciativy by byla pro skupiny závislé na státu vysoká. Doufáme, že se tato tendence v příštích letech změní.

Co bylo při výběru umělců a projektů klíčové?

OFF­Bienále si zvolilo i v tomto ohledu přístup odlišný od tradičních formátů bienále. Namísto abychom oslovili samotné umělce, pozvali jsme nejprve skupiny i jednotlivce a nevládní nebo neziskové organizace jak z Maďarska, tak odjinud, aby navrhli projekty a umělce, s nimiž by chtěli pracovat. Tímto způsobem jsme vytvořili poměrně jednolitou síť projektů, jež OFF­Bienále zastřešuje. Takže s výjimkou projektu Check Your Head, pro nějž třináct námi vybraných autorů nainstalovalo svá díla na čtrnácti různých místech, jsme jednotlivé umělce přímo nezvali. Nechtěli jsme se striktně držet nějakého ústředního tématu, vyzvali jsme nicméně zúčastněné, aby reflektovali současnou situaci.

V další fázi jsme udělali otevřenou výzvu na participaci pro místní umělce a ze sto šedesáti přihlášek jich vybrali kolem čtyřiceti.

Jaké byly reakce veřejnosti, médií a maďarské umělecké scény obecně?

Ohlas byl nesmírně pozitivní, zahajovací ví­kend připomínal fiestu – čtyři dny se otevíraly výstavy každou hodinu, přítomen byl obrovský dav, dlouho postrádaná energie a entuziasmus byly najednou hmatatelné. Na konci bienále jsme napočítali asi 35 tisíc návštěvníků. Mediální pokrytí také přesáhlo naše očekávání. Všechna důležitá média publikovala o OFFu smysluplné články, zprávy či rozhovory. Přitom umělecká kritika – hlavně o vizuálním umění – jinak v main­streamových médiích téměř bez výjimky chybí. Od lokální i mezinárodní umělecké scény jsme obdrželi většinou velmi pozitivní zpětnou vazbu. Sluší se dodat, že se objevilo také několik kritických ohlasů, což je téměř nevyhnutelné v případě události takového rozsahu, kdy spolupracujete s více než šesti sty lidmi. Hlavní kritika se týkala toho, že jsme nebyli dost političtí a přímočaří, ačkoli věříme, že náš program a pozice jsou v tomto ohledu zřetelné.

V Praze uskutečnila skupina mladých českých umělců pod hlavičkou OFF­Bienále intervenci ve Veletržním paláci v rámci holešovického večera Máme otevřeno. Jednalo se o vyjádření podpory hlavní části bienále v Maďarsku. Jak jste přistupovali k zahraniční spolupráci?

OFF­Bienále vychází z místní situace a lokálních problémů a procento místních umělců a aktérů z oblasti umění je záměrně zřetelně vyšší než na jakémkoli jiném bienále. To ovšem neznamená, že OFF není mezinárodní. Ve skutečnosti je včlenění do mezinárodního diskursu a mezinárodní spolupráce nutnou podmínkou a je rovněž součástí „strategie přežití“, kterou chceme rozvíjet. Z toho důvodu jsme k účasti na OFFu pozvali vyhlášené umělce a umělecké profesionály, kteří jsou aktivní v oblasti střední a východní Evropy nebo se na ni zaměřují. Dohromady máme účastníky z pětadvaceti zemí. Někteří se rozhodli zorganizovat v zahraničí své vlastní projekty: Andreas Fogarasi kurátoroval show v Paříži a také sólově vystoupil v Bratislavě, Sári Ember vystoupil v São Paulu a kurátoroval program v New Yorku.

Český satelit je obzvláště zajímavým případem: Edith Jeřábková nás oslovila s nabídkou, která se nám zdála velmi vnímavá ke struktuře a cílům OFFu. Český OFF² byl sérií intervencí a performancí, organizovanou studenty z AVU, UMPRUM a FaVU mimo akademickou půdu. Líbilo se nám, že projekt kladl odpovědnost za vzdělávací proces spíše na studenty samotné, přičemž přenášel akademickou praxi mimo instituci. Tyto myšlenky naprosto souzněly s OFFem a Edith Jeřábkové jsme byli za její iniciativu vděční.

S jakými ambicemi jste projekt připravovali? A povedlo se vám je naplnit?

Krátce řečeno, OFF­Bienále usiluje o to být katalyzátorem změny – ve financování, ko­munikaci, pracovních metodách, v mentálním nastavení lidí. Cílem bylo uspořádat rozsáhlou mezinárodní uměleckou událost bez jakékoli podpory maďarského státu, k níž by mohlo aktivně přispět mnoho místních hráčů. Jejím prostřednictvím jsme chtěli položit základy udržitelné, dobře propojené, nezávislé a vzájemně provázané umělecké scény v Maďarsku. Nechtěli jsme a ani jsme nemohli založit novou obří instituci, ale šlo nám o rámec, v němž se lidé mohou začít sami organizovat. Přirozeně jsme také předpokládali, že oslovíme nové publikum a probudíme v něm zájem o současné vizuální umění.

Původně jsme si představovali, že zahrneme nějakých šedesát či sedmdesát projektů na třiceti až čtyřiceti místech, a skončili jsme s více než 170 projekty a 136 dějišti, s 35 tisíci návštěvníky a obrovským zájmem médií. To samo o sobě bylo ohromujícím úspěchem. Co se týče méně hmatatelných výsledků, právě jsme začali s evaluačním procesem, abychom porozuměli výsledkům a dopadům, jichž jsme dosáhli. Rádi bychom příští OFF postavili na výsledcích tohoto zhodnocení, abychom jen rigidně neopakovali zavedenou strukturu. Ale ať už bude forma OFF­Bienále v budoucnosti jakákoli, mělo by vždy být zakořeněno v místních problémech a mělo by vždy být strukturováno tak, aby pomáhalo místní scéně.

Co je nejdůležitější pro úspěch tak velkého projektu?

Klíčem bylo nalézt společný důvod, který scénu sjednocuje a podněcuje. Všechno ostatní spočívá v oddané a nadšené práci.

Z angličtiny přeložila Marta Svobodová.