Pospiszylovy asociace

V závěru recenze (A2 č. 4/2006) na knihu Tomáše Pospiszyla Srovnávací studie (2005) píše Pavel Sedlák: „Otázkou nicméně zůstává, zda by autorův oborový talent, navíc kořeněný dlouholetou publicistickou praxí, nedokázal ovlivnit nastupující generaci umělců, kritiků a diváků spíše výběrem událostí, které se v uměleckém (a nejen uměleckém) světě odehrály v posledním čtvrtstoletí.“ Nová Pospiszylova kniha Asociativní dějepis umění na tuto pobídku reaguje – věnuje se totiž mimo jiné právě českému a slovenskému umění posledních let. Klíčovou roli opět hraje metoda srovnávání, neděje se tak už ale prostřednictvím explicitního dialogu mezi konkrétními protějšky, jež byly v předchozí knize charakterizovány dualitou Východ­Západ, nýbrž skrze porovnávání československého umění druhé poloviny 20. století se současnou tvorbou v témže regionu. Primárně geografickou perspektivu tedy nahradilo hledisko časové. Snaha vyrovnávat se s dělením světa, které různým způsobem charakterizuje naši současnost i po pádu železné opony, zůstává ovšem patrná i v této knize.

Mezi generacemi

Podrobná ediční poznámka, v níž autor operuje se slovem „rodokmen“, ukazuje, že základem čtyř studií jsou texty nebo přednášky už z rozmezí let 2006 až 2009. Ty byly samozřejmě zrevidovány a doplněny dalším archivním výzkumem, přesto kniha jako celek působí poněkud fragmentárně. Zkrátka jde spíš o sbírku jednotlivých statí než o ucelený narativ. To samozřejmě nemusí být negativum – při troše vstřícnosti bychom tuto metodu spojování textů mohli interpretovat jako snahu pojmout celou knihu technikou koláže, která je koneckonců jedním z jejích ústředních témat. Sám autor konstatuje: „Obdobná strategie se ukazuje umělecky účinnou. Do jaké míry lze volnější asociování obhájit i u textů o umění, ponechávám na čtenáři.“

Hned první kapitola Koláže mezi generacemi dává do vztahu tvorbu Jiřího Koláře a současných umělců, jako je Vladimír Houdek, Eva Koťátková či Dominik Lang. Podobně je pojatá i kapitola Politika intimity, která pohlíží na performance Jiřího Kovandy nebo Jana Mlčocha pohledem obeznámeným s jejich dnešními remaky a současnou tvorbou obecně. Stati Fluxus v Čechách a Češi ve Fluxu a Národní konceptualismus přinášejí mnoho zajímavých uměleckohistorických informací a je v nich věnováno více pozornosti odlišnostem mezi československým a západním uměním. Mezigenerační srovnávání tvorby Milana Knížáka s Kateřinou Šedou nebo Stana Filka a Julia Kollera se Svätoplukem Mikitou je zde připojeno spíš na okraj a nejde příliš do hloubky. Poslední text Výtvarné umění v pohyblivém poli je strukturován v podstatě opačně – k dílu Jána Mančušky autor hledá „předobrazy“ v minulosti, ale i příbuzné projevy v současnosti.

Otázky a náznaky

Jednoznačným přínosem knihy je velké množství faktů, zjištěných přímo z pramenů během badatelské práce. Stejně tak oceňuji, že autor nevztahuje české a slovenské umění jen k Západu, ale na mnoha místech přináší i příklady z dalších zemí bývalého východního bloku, které jsou pro porovnání relevantní a na něž český dějepis umění stále tak často zapomíná. Z hlediska teoretického zakotvení mají ale texty poněkud kolísavou kvalitu. Na jedné straně je zde množství odborných informací, které ocení spíš poučený čtenář, na straně druhé tak trochu zjednodušené parafráze myšlenek teoretiků, jako jsou Boris Groys, Georges Didi­Huberman nebo Peter Bürger, a občas až banální konstatování (například, že internet a globalizace ovlivňují dnešní umění, takže je jiné než to v sedmdesátých letech, anebo že díla z různých časů v přítomném kontextu vytvářejí novou hodnotu). Zejména v poslední kapitole, kde je patrná snaha knihu nějak ukončit a spojit konec a začátek, aby se „kruh uzavřel“, se zdá, že autorovi maličko dochází dech, když se po vylíčení mnoha poutavých příkladů snaží formulovat obecný závěr.

Co se týče vizuálního zpracování, kniha má uživatelsky příjemnou grafiku a pohodlně se čte. Černý proužek na spodní hraně každé stránky a černé pozadí reprodukcí dodávají knize sofistikovanou eleganci, která ji povznáší nad úroveň obyčejného paperbacku. Za estetickou stránkou ale bohužel pokulhává jazyková redakce, které unikl nejeden překlep nebo pravopisná chyba a místy i jaksi neohrabaná slovní spojení či celé věty.

Shrnuto: zainteresovanému čtenáři, který se v umění současnosti a nedávné minulosti nějak orientuje, budou možná Pospiszylovy asociace připadat tak trochu předvídatelné a prvoplánové. Pro širší čtenářstvo má ale kniha jistě důležitý popularizační potenciál. Asi však přinese více otázek nebo nedořečených náznaků než odpovědí, které by se autor pokusil třeba v návaznosti na zmiňované teoretiky formulovat vlastním způsobem. Závěry založené na asociační metodě mohou jistě být mnohoznačné, jak autor píše na konci knihy, pokud ale mají být uměleckohistoricky relevantní, měly by jít více pod povrch.