editorial

„Revoluce si zakryla rozhalená ňadra, ztloustla a celé večery hledí na obrazovku televizoru,“ napsal spisovatel Josef Jedlička v padesátých letech v knize Kde život náš je v půli se svou poutí. V přímém přenosu zde zaznamenal krach jedné velké utopie, a předběhl tak většinu svých současníků. „Žádné dílo, včetně vynášeného Kunderova Žertu či Vaculíkovy Sekyry, nepostihlo krach socialistického uspořádání společnosti s tak kondenzovanou syrovostí a bezútěšností,“ píše o Jedličkově novele Jiří Zizler. Ačkoliv je Jedlička pohříchu zapadlým autorem a vyšly mu pouze dvě knihy beletrie, jde o jednoho z klíčových spisovatelů druhé poloviny 20. století. Četba jeho prozaického debutu na mě před lety zapůsobila jako zjevení. Uchvátil mě svrchovaný vypravěčský styl, v jehož centru stojí přiznané autorské já. Senzitivita a přesnost, s níž Jedlička vystihl absurditu padesátých let, která už ztratila veškeré budovatelské nadšení. Popis vykořeněné a zdevastované průmyslové krajiny kolem Litvínova, regionu, jenž přišel o budoucnost usilovně vzývanou tehdejším režimem a naplnily ho všudypřítomné válečné přízraky a lidská malost… O literárních postupech Jedličkova debutu se dozvíte v článku Kláry Soukupové, autorův život v litvínovském Kolektivním domě přibližuje spisovatel Václav Vokolek a o aluzích a parafrázích Dantova Pekla v Jedličkově heterogenním díle referuje Ondřej Macl. Mimo téma doporučuji třeba esej o českých překladech Paula Celana nebo zprávu o mizení svobodného tisku v orbánovském Maďarsku.