Lunchmeat 2016

Festival Lunchmeat je v promo materiálech označován jako „festival pokročilé elektronické hudby a nových médií“. Jeho deklarovaným zájmem je hudba, která přesahuje parametry klubové scény a míří k alternativním formám, často s využitím netradičních projekcí, laserů nebo dalších technických vychytávek. Tíhnutí k dekonstrukci tanečních rytmů, hledání nestandardních zvuků či celých zastřešujících konceptů lze nakonec v klubové elektronice sledovat již mnoho let. Zejména díky vydavatelstvím, jako je Raster­Noton, Avian nebo Modern Love, se posouvá pojetí taneční hudby od repetitivnosti k produkci zkreslených zvuků, kolabujících rytmů a atmosférických ploch. V pozadí jsou navíc často propracované formální koncepty. Sonická paleta a typický charakter zvuku taneční hudby zůstávají, stejně jako mód párty s frontální pozicí DJe a velkolepou scénickou projekcí, proměňuje se ale způsob, jakým je zvuk organizován – namísto fyzického prožitku hypnotických tanečních rytmů je preferován soustředěnější poslech, případně pasivní přijímání intenzivní zvukové masy.

Dekonstrukce taneční hudby

Takto vykonstruovaná anomálie je zcela jistě osvěžující ve světě taneční hudby. Klubové prostředí totiž přináší řadu stereotypních očekávání a právě vůči nim se zmíněné postupy dlouhodobě vymezují. V případě letošního Lunchmeatu se však tato „jinakost“ paradoxně obrátila proti jeho vlastním dobrým úmyslům. Zejména první část festivalu se nesla v duchu radikálního odklonu od snadno vstřebatelné taneční hudby – jako by byl prohřešek působit alespoň trochu zábavným dojmem. A to i v případě interpretů, jejichž nahrávky jinak zajímavým způsobem balancují na pomezí taneční elektroniky a noise music. Přelévání zvukových textur a pozvolné variace rytmických vzorců, které známe z posledních alb švédského dua Shxcxchcxsh, se v živém podání jeví jako do sebe uzavřené dekonstrukce skladeb, směřující k extrémně zkresleným zvukovým polohám. Příležitostně v nich vyplave zárodek původní melodie, ale vzápětí opět splyne s amorfní masou. To, co v nahrávkách působí jako chytrá kombinace minimalismu Stevea Reicha, sound­­tracku z osmdesátých let a power elektroniky, se ukázalo být poutavým, po chvíli však snadno předvídatelným trikem. Pedro Maia – obvyklý vizuální doprovod Shxcxchcxsh – oproti tomu posunul laťku alternativního ­VJingu o velký kus nad standardní úroveň. Jeho sofistikované manipulace poškozených 8mm filmů čerpají sice z dávno probádaných experimentálních postupů, avšak díky intuitivnímu načasování, přiznaným digitálním vsuvkám a propojení se zvukem nevypadaly vůbec anachronicky a místy pozvedávaly koncert z propastné nudy.

O mnoho zajímavěji působil analogový psychedelický pop britského dua Sculpture, které bylo překvapivě hned první položkou v programu. Divokým kolážím tanečních rytmů, syntezátorů a nalezených zvuků z magnetofonových pásek, které vytvářel Dan Hayhurst, skvěle sekundoval optický gramofon Reubena Sutherlanda. Přístroj je založen na sto let starém principu zoetropu – rotujícím kotouči s frázovanou animací. Do zcela nových končin jej však posouvá bizarně eklektická směs animovaných komiksových figurek, překreslených počítačových animací, gifů a elektronických artefaktů, jakoby vržená zpět do pravěké historie pohyblivých obrazů. Zvukově Sculpture připomínají zrychlenou kombinaci hudby americké experimentální skupiny Negativeland a hauntologických nahrávek z labelu Ghost Box. V rámci festivalu šlo o jeden z mála výrazně odlišných a osobitých přístupů ke zvuku i obrazu.

Cesta k apokalypse

Živý set jedné z největších žánrových superstars Rolyho Portera dle očekávání vycházel z jeho posledního alba Third Law (2016) a byl zcela v souladu s přívlastky, jež se s jeho hudbou obvykle pojí: epický, mysteriózní, ohromující, senzoricky vyčerpávající. Jako jeden z mála interpretů Porter naplno využil výkon aparátu a odehrál intenzivní power­play na hranici fyzického vyčerpání publika. Jeho hudba by navíc mohla posloužit jako ilustrativní model celé posttaneční scény: silové elektronické zvuky se proplétají s mystickými vokály a orchestrálními samply, načasované zvukové ataky směřují k téměř apokalyptickým vyústěním v precizně vyváženém zvukovém narativu. Byla­li klubová hudba minulých let ve znamení transcendence, nové elektronické psychedelie a hypnotické repetitivnosti, v současné době evokuje přestrukturovanou a nekompromisní cestu k nevyhnutelné apokalypse. Jako by absorbovala mimovolnou eklektičnost internetu, využila veškeré dostupné technické možnosti doby a tento materiál akcelerovala v proud zdánlivě nekončících smyslově intenzivních podnětů.

Po vizuální stránce naznačil letošní Lunchmeat hranice současných VJských technik. Je sice možné dále zvyšovat výkon a počet projektorů a laserů, autorská invence se však bohužel nikam dál neposouvá. Již úvodní koncertní instalace The Well, na níž spolupracovali britský hudebník Koreless s vizuál­ním umělcem Emmanuelem Biardem, byla sice obrazově opulentní, ale zároveň šlo jen o technicky dokonalou variaci na známý fakt, že laserem lze v mlze nakreslit čáru i kruh. V podobném duchu se vyvíjel vizuál londýnských patten, a to i přesto, že toto duo obvykle s velkou invencí vstřebává estetiku post­internetu a virtuálního světa obecně. Kromě standardizovaných pohybů laserových paprsků tak vynikly zejména VJské sety s využitím 3D animací a virtuálních objektů, případně alternativní či analogové přístupy k živé tvorbě obrazu. Ty sice nedosahují spektakulárních efektů, naznačují ale možnou cestu vývoje směrem k drobným, umírněně rafinovaným scénickým řešením.

I přes jistou dramaturgickou monotónnost se stává Lunchmeat festivalem, který není dobré promeškat, pokud si chcete vytvořit obrázek o aktuálním stavu alternativní elektronické hudby. Dokazuje, že i v domácích podmínkách lze uspořádat akci s účastí tvůrců, kvůli nimž jsme museli v minulosti cestovat do Berlína na festivaly Atonal nebo CTM.

Autor je audiovizuální tvůrce a pedagog na FAMU.