Angela Merkelová pobývala od 9. do 11. října v Mali, Nigeru a Etiopii. Redaktorka deníku Süddeutsche Zeitung Isabel Pfaffová se ve vydání z 15. října kriticky zamýšlí nad smyslem těchto cest i takzvaných podpůrných programů pro Afriku. Merkelová slíbila na cestě Afrikou podporu armád a dotace na zemědělství. Z německých peněz mají vznikat nová pracovní místa, aby pašeráci uprchlíků do Evropy přestali pašovat, začali pracovat na polích a v „potu tváře svůj chléb dobývali“. Strukturálně by se tedy nemělo měnit nic. Stávající systém pomoci funguje již od šedesátých let a současný stav Afriky ukazuje, jaké jsou výsledky. Frustrovaní mladí lidé volí mnohdy útěk za lepší budoucností na jiný kontinent a ani ti vzdělaní nemají mnoho motivace zůstat. Důvodem je mnohdy mizení dotací v neprůhledných strukturách nebo jejich vynaložení na armádu či represivní složky. Pfaffová objevuje zásadní problém v oboustranné obchodní spolupráci. Evropská unie již třináct let připravuje Smlouvy o ekonomickém partnerství, které se budou uzavírat se skupinami afrických států. Tato partnerství jsou založena na naprosto volné výměně zboží. Evropa bude dodávat zcela libovolně zboží do Afriky a obráceně. Jenže Afrika je exportérem surovin, a to je v podstatě všechno. U průmyslových výrobků nemá nejmenší šanci. Výsledkem bude, že evropské zboží zaplaví Afriku ještě více než dosud. Už dnes jsou na afrických trzích káva či mléko od Nestlé nebo rajský protlak z Itálie – tedy produkty, které by bylo možné vyrobit v Africe. Podle Pfaffové je volný obchod mezi nerovnými partnery, jako je Evropa a Afrika, ze zásady nefér. Evropské produkty nakonec africké producenty vytlačí a zaniknou i poslední zbytky tamního průmyslu.
Prezident Joachim Gauck už nechce znovu kandidovat, a tak se budou muset politické strany poohlédnout po jiných kandidátech. Volba se bude ve Spolkové radě konat 12. února 2017, odehraje se tedy před celonárodními parlamentními volbami na podzim 2017. To se zdá být rozhodujícím momentem. Daniel Friedrich Sturm píše v deníku Die Welt z 16. října, že by uvítal pořádný volební boj o úřad prezidenta. Demokracii by to prý prospělo, ale nic nenasvědčuje tomu, že by se měl konat. Těžké váhy typu ministra zahraniční FrankaWaltera Steinmeiera nebo ministra financí Wolfganga Schäubleho, které by zajistily strhující boj dvou bystrých intelektů, pro jistotu dlouho dopředu signalizovaly nezájem. Naopak, politické strany CDU, CSU, SPD a dokonce i zelení se pravděpodobně shodnou na společném kandidátovi, který bez problému získá ve Spolkové radě 80 procent. Generální tajemník CDU Peter Tauber prohlásil, že úřad prezidenta nebude hříčkou stranických bojů. Katarina Barleyová, která zastává stejný úřad u sociálních demokratů, řekla v bleděmodrém totéž: „Jde o odpovědnost, ne o taktiku.“ Sturm správně podotýká, že se politické strany zbytečně umenšují a paradoxně bojují proti vlastním zájmům. Vždyť by se mohly právě před parlamentními volbami nominováním zajímavého kandidáta výrazně profilovat. Nový německý prezident bude pravděpodobně vybrán v parlamentních kuloárech. Jeho volba nebude trvat osm hodin, ale za hodinu a půl bude hotovo. Delegáti ještě stihnout oběd. Následkem snahy najít dohodu bez konfliktů je duševní strnulost a flegmatismus – tak to alespoň vidí Sturm. Volební boj prý vždy prospívá demokracii a neškodí jí ani v nejmenším.
Syřan Džábir Bakr, který se počátkem roku 2015 dostal přes Středozemní moře do Evropy, se stal v posledních dnech hlavní postavou německého mediálního světa. Zdržoval se především v saském městě Chemnitz, ale dvakrát si udělal výlet do „hlavního města“ Islámského státu Rakky. V jeho chemnitzském bytě se našla výbušnina, s níž údajně plánoval útok na „velké letiště v Berlíně“. Policii Bakr nejprve uprchl, pak jej ale v Lipsku zadrželi jeho krajané, předali ho policii a on se 12. října v cele uškrtil na svém triku. Německá média se ovšem ani tak nesoustředí na teroristu Bakra, jako spíše na údajné selhání saské justice a policie. Tak třeba Frank Specht z deníku Handelsblatt svůj komentář ze 14. října nazval Boj proti teroru v podmiňovacím způsobu. Na tiskových konferencích, které následovaly po Bakrově sebevraždě, se podle Spechta příliš často ozývala slova jako „kdybychom“, „měli bychom“ a „museli bychom“. Podobný slovník si osvojil i saský ministr spravedlnosti Sebastian Gemkow: „Toto se nikdy nemělo stát.“ Gemkow, který je bezpochyby jednou z pozitivních postav saské politiky, musel občanům vysvětlit, že jeho podřízení pracovali bezchybně a že sebevraždě i přes veškerou snahu nešlo zabránit – mimo jiné proto, že u Bakra nebyl zjištěn „sklon k sebevraždě“. Specht se proto ironicky ptá, u koho může být sklon k sebevraždě větší než u člověka, který plánuje sebevražedný atentát. S Bakrem odešel korunní svědek proti Islámskému státu, který mohl pomoci objasnit, jak se radikalizují mladí muslimové, jak shání Islámský stát bojovníky v Evropě a jak pracují osamělí teroristé. Bohužel už ale nic neřekne. A zde se Specht dopouští zjednodušující zkratky, když říká: „Může za to zase Sasko.“ Poté uvádí několik dalších případů, které mají ilustrovat neschopnost saských orgánů: ztrátu dokumentů v případu pravicových extremistů z NSU nebo skutečnost, že část saských policistů sympatizuje s Pegidou. Celý německý mediální svět si ze Saska udělal hromosvod svých emocí – je zde Sasko jako horda nácků, jako sídlo Pegidy, jako domov neschopných úředníků a policistů. Jako by nikde jinde v Německu nedošlo k sebemenšímu pochybení. Specht mluví o „neuveřitelném dilentantismu“ saské justice, která dopustila Bakrovu sebevraždu. Levice zase o „ostudě právního státu“. Ve vězení sice došlo k chybě, ale hysterické hledání zástupného problému a označování saských přehmatů za konec demokracie v Německu je fatální omyl. Podobné hony na čarodějnice ostatně jen nepřímo pomáhají Pegidě a Alternativě pro Německo, která si vždy po podobné mediální smršti připisuje několik tisíc voličských hlasů.