Spása, soud, zapomnění

Překladatel a komparatista Martin Pokorný, který před nedávnem připravil antologii Čtení o Dantovi Alighierim (2016), navrhuje vzhledem k nedostatku českých dantologických reflexí založit „Dantepedii“. Právě vzdělávací internetová platforma by podle něj skvěle korespondovala s intertextuální strukturou Božské komedie. Mým cílem je pootevřít cestu k Dantovi skrze odhalování jeho vlivu na česká literární díla. Máme­li deficit na poli teorie, možná právě prozaici a básníci nesou odkaz florentského mistra napříč staletími o to přímočařeji. Konkrétně si ukážeme, co z Danta rezonuje u jednoho z vrcholných obrozenců Jána Kollára, v čem se stal inspirací pro Josefa Jedličku při záznamu stalinistického Litvínova a nakonec jak s ním dnes nakládá Petr Borkovec ve svých turistických povídkách. Jde jen o jeden z možných výběrů. Třebaže se klasické Dantovo dílo jeví být pro běžné čtenáře mrtvé, zásluhou epigonů, jimž naopak nedává spát, jsme svědky jeho nového života.

Beatrice v ráji Slovanů

Dante je hyena básnící v hrobě. Jeho sláva se udrží navždy, neboť jej nikdo nečte. Citujeme namátkou výroky Nietzscheho a Voltaira jako doklad toho, že Dante to nemíval lehké nejen u čtenářů, ale ani u autorit pozdější doby, zvláště těch antimetafyzických. Daleko znatelněji ovlivnil novověkou kulturu jeho tklivější následník Petrarca. To platí i v případě „nejmrtvějšího“ česky psaného díla, jak Slávy dceru (1824–1852) obrozence Jána Kollára označil Martin C. Putna při svém nedávném pokusu o výklad Kollára u příležitosti nového vydání jeho stěžejního díla. Přijetím přísné petrarkovské formy sonetu se Kollár odsoudil k jazykové nesrozumitelnosti, jelikož tehdejší čeština ještě neměla tolik vzájemně se rýmujících slov, takže si je musel často vymýšlet. A připočteme­li k tomu panslavistické vyznění díla a pošetilé pedantství, nejlépe se dnes Putnův Kollár vyjímá ve společnosti mašíblů typu Jakuba Hrona Metánovského.

Není to ale jen dojem mrtvosti, jazyková náročnost či zastaralé duchovní paradigma, čím Kollár připomíná Danta. Explicitně z něj totiž přejímá i jeho snad nejsilnější motiv, totiž postavu Beatrice, kanonicky zatemňující rozdíl mezi světsky náhodným a duchovně univerzálním. Rovněž Kollárova Mína umírá, aby uvedla básníka do tajemství slovanského pekla a nebe. Uprostřed rajských kruhů se – v protikladu k záhubnému stromu poznání – zelená lípa, kolem které vergiliovsky poletují včely coby duše čekající na vtělení. Doménou Kollárovy vykupitelky však nemá být křesťanský příběh spásy, ale spíše romantické osvobození Slovanů z područí silnějších sousedů. Tím se Mína dostává na roveň hrdinek, jako jsou francouzská Marianne či Beethovenova Leonora/Fidelio, zkrátka všech dobových archetypů Goethova „věčného ženství“. Ne náhodou nazýval Zdeněk Nejedlý charakter Kollárovy poezie „eroticko­vlasteneckým“, když se snažil učinit z Kollára pro nastupující éru sovětského socialismu totéž, čím se stali Cyril a Metoděj pro identitu středověkých Slovanů.

Dante a buldozery

Nedlouho poté, co Nejedlý křísil Kollára v zájmu vítězící propagandy, vznikl na dělnické periferii pozoruhodný debut Kde život náš je v půli se svou poutí (1966), odkazující svým názvem na první verš Dantovy Božské komedie. V letech 1954 až 1957 jej napsal mladý spisovatel Josef Jedlička, který už v roce 1948 ztratil iluze o šťastném zítřku pracujících a vystoupil z komunistické strany, za což následovalo vyloučení ze studií a dlouhodobé pobývání v maloměstském prekariátu, ústící v emigraci do Německa roku 1968. Jeho žánrově hybridní a rafinovaně metatextový útvar přebírá z Danta hledisko vyhnance a vlastně i zdrcujícího soudce své doby (knihou prochází ten samý „vítr, který cuchal Dantovi vlasy, když zůstával sám v mlhách a temnotách“). Text nerozhodnutelně osciluje mezi lyrikou a reportáží, politickým mýtem a až naturalistickou každodenností, vznešeností smyslu a hrůzou nesmyslnosti – mezi vysokým a nízkým, kdy jedno podkopává nohy druhému a dohromady tvoří fascinující obraz pádu.

Jedličkova „půle života“ připomíná Kafkův bod, „jehož je třeba dosáhnout“, bod, v němž je třeba se nenávratně zmocnit osudu. Jedličkův vypravěč ovšem ztratil své mládí, lásku a hlavně motivaci. Mimoto dílo prostupuje Dantův nesmlouvavý rytmus. Pravidelné tercíny, odkazující u Danta na harmonii křesťanského světa, se však u Jedličky proměňují v navzájem sešroubovaná prozaická torza, jejichž sled úzce souvisí s rytmem strojů, továren a vůbec automatizací socialistického člověka. Jestliže Dantův sen se odehrál v temném lese, u Jedličky nás zasahuje obraz buldozerů, nedávno stavějících v místě vykáceného lesa koncentrační tábory a závody na výrobu umělého benzínu, bombardované Američany a později přetvořené na závody Stalinovy a rozšířené o supermoderní sídliště. „Kdekoli zde buldozer zaryje hlouběji do země (…) hrne před sebou lidské kosti.“ A co teprve ti přeživší nahoře, nejsou­li ještě mrtvější, soudružko Smrti? Nebo možná – mluvím do větru?

Kristus na italské pláži

Pověstný Dantův les však stále stojí, byť jako atrakce na dosah Ústavu pro výzkum dun a slavné nudistické pláže. Dozvíme se to zkraje příštího roku, kdy vyjdou povídky Lido di Dante z pera Petra Borkovce, který do stejnojmenného letoviska pravidelně jezdívá na dovolenou k moři. Zde vycházíme z ukázek, které se dostaly na veřejnost formou autorského čtení, volně dostupného na You­Tube. Ducha místa Borkovec vyvolává i ve své poslední sbírce Milostné básně (2012), vykazující značný posun oproti jeho starší, lyricky tradičnější poetice – vychází vstříc hraní si s různými (často internetovými) diskursy a hlavně obrovské sebeironii, včetně vyvolávání svého vnitřního idiota: „I kmeny změkly,/ ty, o něž – na očích všem – opíral sis bohy./ Je po hře. Ještěrky se rozutekly.“

Borkovec se neutíká k Dantovi, aby v něm našel útulek ve vyhnanství. Ve stínu Dantova kultu naopak pátrá po pravdě o sobě samém, i kdyby „nesvítila“. A jestliže místy sahá tak jako Jedlička k figuře drtivého soudu nad soudobou společností, pak s tím rozdílem, že on sám – jako kdosi mezi vypravěčem Hemingwaye a Houellebecqa – je nám snad ještě víc proti srsti než jím propírané kreatury. Borkovec už dávno není tím ušlápnutým spisovatelem z cestopisných črt typu Berlínský sešit (2008), který na podobné pláži s podobným lesíkem ve Wannsee srovnává krajinu s Kirchnerovými malbami a svůj styl si brousí na popisu chování vrány. Kdepak, Dante, jehož Komedii nazývá „divadelní hrou“, ho vůbec nezajímá – na rozdíl od italského moře a všeho, co moře vyplaví. Leč zhnusen Českem si velmi rychle zhnusí i Itálii.

Jedinou oduševnělejší postavou zůstává jeho dívka Alice (tak se budou údajně jmenovat všechny ženy v knize). V dantovském lese se spolu pokusí pomilovat, ale vyruší je dvojice čumilů. Na pláži mu usne po boku a on se dívá, jak na parkovišti opodál krouží v autech i na mopedech podezřelá individua. Moře hromadí kolem pobřežních sloupků bordel – „nábytek a roztrhaný sítě, kupy uschlejch trav a řas, něco jako hromada peří“. Nad tím se tyčí „skládka zbytečnejch a porouchanejch pohledů (…) Samý zbytky, všechno nějak vadný a stejný.“ Nikdo nic nepotřebuje, nikomu o nic nejde, až všechno to kroužení působí skoro jako promyšlená situace. A na samém konci letoviska stojí kaple, kam nikdo nechodí a kde Ježíš nad oltářem nemá kříž, takže vypadá, jako by plaval motýlka.

Autor je komparatista.