Sběratelství poštovních známek se mě dotklo pouze okrajově. Patřím ke generaci, která v druhé polovině devadesátých let oceňovala spíš lesklé, barevně výrazné kartičky hokejistů ze severoamerické nejvyšší soutěže. Přesto mně uhranula nová série známek České pošty, jejichž námětem je „boj o českou státnost“. Bohužel za cenu 54 korun rozumný zákazník raději poškádlí štěstěnu a solidárně se zaměstnancem na přepážce zakoupí stírací los.
Na počest sta let od vypuknutí první světové války a následné „cesty ke státnosti“ jsou teď rok co rok vypouštěny do světa sběratelské archy známek s kolážovitými flashbacky z českých dějin: tu jsou hlavy staroslavných panovníků, tu vojenský šik, onde válečné pole poseté mrtvými těly vojáků, dále představitelé československého odboje, nebo naopak vyděšená vdova se sirotami, zlověstně zastíněná habsburskou orlicí. Vizuální klišé, používaná už během první světové války, vstávají z hrobu (pokud ovšem kdy byla mrtvá). Didaktičnost je pro většinu známkové tvorby zkrátka příznačná.
Loňská výstava Budování státu (viz A2 č. 1/2016), věnovaná reprezentaci Československa, se jako jedna z mála dotkla i známek – výtvarných dílek, která při zkoumání vizuální kultury většinou neprávem zůstávají stranou. I v současnosti vydávání těchto droboučkých tiskovin většinou doprovází státní dohled. Vydavatelem je Ministerstvo průmyslu a obchodu a v případě oficiálních emisí pak nad výtvarnou úrovní dohlíží orgán výstižně pojmenovaný Komise pro výtvarné řešení poštovních známek. Můžete si ovšem nechat vydat i známky dle vlastního návrhu – ideální merchandise, ať už jste stavař, městský úřad nebo ZOO.
V době nadvlády elektronické komunikace člověku (pokud není filatelista) většina současné známkové produkce uniká. Množství návrhů, které v rámci této bašty reakcionářského kumštýřství každoročně vznikají, ale rozhodně není zanedbatelné, stejně jako jejich celkový náklad: každoročně je tištěno kolem čtyřiceti nových známek v nákladu desítek až stovek tisíc kusů. Češi si nadto fandí a zdůrazňují tradici a kvalitu tuzemské známkové tvorby, jako by šlo o rodinné stříbro (aršík Evropské sovy byl ostatně letos zvolen druhým nejkrásnějším na světě).
Zřejmě i kvůli charakteru známky coby ceniny stále platí jakási premisa, že námět si „musí zasloužit“, aby se na známce objevil. Vstup na známku je vstupem do Dějin. Známky, jakožto jakýsi miniaturní panteon stvrzující něčí velikost nebo jako galerie oslavující třeba mechanizaci zemědělství či obranu míru, byly donedávna ideálním prostředkem k šíření výchovných symbolů vhodných k identifikaci. Jak je to v současnosti? Také dnes jsou v emisních plánech na jednotlivé roky patřičně důstojné kategorie: umělecká díla, ochrana přírody, technické památky, historické dopravní prostředky a podobně. Našinec si tak letos připomněl kolesový parník Vyšehrad, Lucase Cranacha nebo vílu Amálku.
Procházet známky vydané od vzniku České republiky není velká zábava – namísto hravosti samá učebnicová nuda (na rozdíl od telefonních karet, které aspoň skvěle ukazovaly zeitgeist rozmachu kapitalismu). Souhrnně známky dávají dohromady cosi jako obrazovou vlastivědu – kompendium, jehož memorování by mohlo posloužit jako asimilační prostředek při počešťování cizinců. Lidové obyčeje i velikáni – všechno se tam najde. Státotvorné funkce se známky nikdy nezbavily. Charakteristické je i bezčasí jejich výtvarného řešení: uplatnění výraznější stylizace, které by se nabízelo, ustupuje ve prospěch člověčinou vonící ilustrativnosti a staromistrovství. Ostatně, není se co divit, většina autorů jsou ilustrátoři, často ilustrátoři učebnic.
Fakt, že soutěž o nejkrásnější známku České republiky za posledních čtyřiadvacet let osmnáctkrát vyhrála reprodukce historické malby (přičemž šlo většinou o díla vzniklá před rokem 1900), je symptomatický. Je známka v krizi? A byla na tom tato disciplína užité grafiky vůbec někdy dobře? Kdo ji zachrání? A má se vůbec zachraňovat? Ale ne. Nechme zapouzdřený svět titěrných cenin jeho vlastnímu životu – stejně jako exlibris nebo pamětní mince. Diverzita je důležitá a anachroničnost vlastně líbezná.
Autor je historik umění a nádeník kulturního provozu.