Pohádka, do níž se řítíme

Největší ohlas svého díla na české půdě zažil Jen Lien-­kche v roce 2014, kdy obdržel jedinou mezinárodní cenu za literaturu, která se v tuzemsku uděluje – Cenu Franze Kafky. Malý prostor Společnosti Franze Kafky byl tehdy přeplněný. Polovina sálu hovořila pouze čínsky a mnozí z těchto návštěvníků autorovo čtení fotili a natáčeli. Když kdosi zažertoval, že autora dost možná sledují čínští agenti, spisovatel se klidně usmál a řekl, že je to dokonce velmi pravděpodobné. Na podobnou péči (v obou významech slova) je už zvyklý. Jen Lien­kche se totiž pohybuje na zvláštní hranici mezi disentem a vládnoucí státostranou. Pro Evropana je zřejmě stále těžké pochopit, jak může být držitel „rudé knížky“ zároveň zakazovaný pod nálepkou „disident“ nebo jak je možné, že profesor Pekingské univerzity nemůže spoustu svých knih v Číně vydat.

Všechno je vždycky jinak

Jen Lien-­kche je po laureátovi Nobelovy ceny Mo Jenovi zřejmě nejznámějším čínským spisovatelem. Jezdí po světě a v předních západních denících kritizuje čínskou cenzuru i vládnoucí establishment – nedávno například podpořil demonstranty v Hongkongu, kde ostatně svůj poslední román Rozpukov (Ča­lie č’, 2013; česky 2016) napsal. Jedním dechem ale dodává, že ve světě kolují o Číně velké mýty a teprve čas vystaví současné vládě účet. Nejednomu komentátorovi tak pořádně zamotal hlavu.

Ve své nejnovější knize, která nyní vychází pod názvem Rozpukov ve skvělém českém překladu Zuzany Li, opět potvrzuje, jak citlivým a přesným je pozorovatelem, zvláště pokud jde o mezilidské vztahy. Nikdy se přitom nevyhýbá politice (což by ostatně bylo jen stěží představitelné), zato se celkem úspěšně snaží vyvarovat ovlivnění jedinou ideologií. Mimoděk tak dává nový rozměr angažovanému psaní. Jeho texty se mocným v Číně nikdy nezamlouvaly, přesto ale v jeho knihách nerozpoznáme jednoznačně deklarované ideje, kvůli kterým by ho někteří vyhranění čtenáři nejspíš odmítli.

Už při uvedení Čtyř knih (2011, česky 2013; viz A2 č. 25/2013), autorova předchozího románu přeloženého do češtiny, se zdejším čtenářům naplno ukázala základní Jenova vlastnost: neodolatelné pokušení mystifikovat. Jen Lien­-kche velkou část života sloužil v Čínské lidové armádě, zatímco teď je jedním z nejpřekládanějších čínských spisovatelů; prohlašuje se za obdivovatele Václava Havla, a přitom stále vlastní průkaz člena Komunistické strany Číny. Když se jej novináři ptali, jaká událost z osobního života jej přiměla napsat Čtyři knihy (jinými slovy chtěli jako vždy vědět, zda se jedná o „příběh ze života“), odpověděl s kamennou tváří, že v pracovním táboře prožil dětství, což ale nemohla být kvůli časovému nesouladu tak docela pravda.

Květy entropie

Svými zdánlivě protichůdnými postoji a mystifikováním se Jen Lien-­kche vedle zástupu jiných autorů nečekaně řadí třeba k Baudelairovi. Ten v jednom osobním dopise týkajícím se jeho Květů zla napsal: „Musím Vám říkat, že jsem do té kruté knihy dal celé srdce, celý svůj cit, své (přestrojené) náboženství, celou svou nenávist? Ano, napíši opak a budu přísahat, že je to kniha čistého umění, pošklebků a hříček (­…) a budu lhát jako ten, kdo vám trhá zuby.“ Jenovo gesto se zdá být velmi podobné. Pod jazykově vytříbenou románovou hrou je opravdu cítit naštvaný bezmocný člověk, který stále věří, že věci je možné změnit zevnitř, že lze psát svobodně pod rouškou oficiální, režimem placené „pisálkovské“ práce (na začátku vypravěč uvádí, že píše na zakázku, což doplní i výčtem všech členů „komise pro vznik kroniky“).

Autor v románu předstírá, že píše rozsáhlou kroniku fiktivního čínského města Rozpukov. Už v klasicky suchých popisech osídlování místa však cítíme, že za lehce kýčovitým patosem je ukryt velmi sarkastický úšklebek. Městečko, město a později největší čínská megalopole Rozpukov nedostala své jméno pro svůj neuvěřitelně rychlý rozmach. Vypravěč si co tři stránky neodpustí popis květeny, která se záhadnou rychlostí rychle raší po celém městě, a v závislosti na typu situace a rostlinném druhu vše nenápadně glosuje. Čím jsou vztahy mezi lidmi pokřivenější a zlo hmatatelnější, tím jsou květiny ve svém růstu invazivnější. Nejsou to však „květy zla“ jako u Baudelaira, nýbrž jakési květy entropie. V nezdravě expandujícím Rozpukově se podobně jako v Lynchově městečku Twin Peaks šíří jakési zahnívající neuchopitelné zlo, které nás nutí (nebo kvůli kterému se my sami nutíme) chovat se naprosto iracionálně, bez pochopení příčin. To ostatně odpovídá autorovu chápání evropského „mýtorealismu“, jak jej představuje v doslovu určeném pro zahraniční vydání Rozpukova: „Do konce Proměny nám Kafka neprozradí, proč a jak se Řehoř Samsa proměnil v hmyz. Důsledek známe, ne však příčinu. Jedná se o Kafkovu zradu realismu… Kafka v literatuře objevil nulovou příčinnost.“

Dohnat realitu

Mýtorealismus zrozený z čínské reality je ovšem jiný, tvrdí Jen Lien-­kche: „Přísně dodržuje logické zákonitosti a jejich přímou úměru. Absurdita odvrhuje přítomnost. Magičnost navrací reálnou příčinu a následek, ale neplatí pro ni úměra příčiny a následku v reálném životě.“ Spisovatel v současné Číně se podle Jen Lien­kcha může pouze snažit realitu dohnat. Z evropského pohledu je třeba dodat, že tento pocit jakéhosi „podrealismu“ zakořenil od začátku 21. století i u nás. V Česku toho mohou být důkazem debaty o možnostech satiry v dnešních podmínkách, konkrétním příkladem pak třeba internetový seriál Kancelář Blaník, který podle mnohých za realitou zaostává. Z tohoto úhlu pohledu tedy nelze autorovo rozlišování mezi evropským a asijským mýtorealismem brát tak doslova.

Zatímco ve Čtyřech knihách Jen Lien-­kche parodoval hned čtyři literární styly či žánry, v Rozpukovu si vystačí s jedním, jejž ve svém díle dosud s takovou pečlivostí neaplikoval: s „klasickou“ romantickou pohádkou. Vzletná slova a lehce zaprášené výrazy, které se v průběhu času stačily vyprázdnit, autor naplňuje subverzivním obsahem. Tato promyšlená ling­vistická hra dává v průběhu románu čím dál větší smysl, přestože (anebo tím spíš, že) od ní autor postupně upouští.

Mnohé ekonomické studie (jako například Kapitál v 21. století Thomase Pikettyho) ukazují, že co do rozvržení světového bohatství se nacházíme v podobném stavu jako v 19. století – proto se Rozpukov, potažmo celá Čína snaží během několika desetiletí smazat dvousetleté „zaostávání“ za Západem. To má své kulturní příčiny a následky. Jazyk, jakým Jenův vypravěč „musel“ tuto „kroniku na objednávku“ psát, je nejen jazykem používaným v mezinárodním bestsellerovém kýči, ale především jazykem, který vyhovuje moci – potažmo lidem, kteří ji mají v rukou. Pokud literatura v době, kdy je ve veřejném prostoru možné říct prakticky cokoli, na tento populistický jazyk přistoupí, pak rezignuje na svou podstatu a v konečném důsledku není literaturou. Čím víc je veřejná debata fascinována a přitahována těmito odpudivými následky, tím méně chce mluvit o starých příčinách, i když k tomu stále ještě na spoustě míst existuje docela svobodný prostor.

Autor je redaktor Psího vína a divadelní režisér.