Právě v těchto dnech si připomínáme 60. výročí maďarského povstání, které rozdrtila invaze sovětských vojsk. Je ironií osudu, že ryze socialistickou a demokratickou revoluci dnešní pravicoví historici a politologové – zcela ve shodě s tehdejším Sovětským svazem – prezentují jako antikomunistickou událost.
Máme sklon zapomínat na to, jak důležité jsou zkušenosti lidí, kteří se účastnili historických okamžiků. Politická literatura hlavního proudu interpretuje rok 1945 ve východní Evropě jako ruskou okupaci, která postupně vnutila vzpurnému a zdráhajícímu se lidu jemu cizí systém, který nakonec musela celá populace ze strachu akceptovat. Vypadá to ale, že nikdo si nedal tu práci vysvětlit, jak je možné, že i konzervativní a monarchističtí současníci nazývali rok 1945 nejen „osvobozením“, ale především „revolucí“. Nový systém – ze začátku pluralitní a demokratický – založily v Maďarsku desítky tisíc přeživších dobrovolníků z Rudé armády v roce 1919 a stovky tisíc účastníků revoluce a republiky rad z téhož roku, a to společně se stovkami tisíc odborářů, kteří vyznávali poněkud rigidní variantu marxismu, již je učila tehdejší sociální demokracie.
V současnosti je zdůrazňován především fakt, že tehdy nelegální Komunistická strana měla pouze několik stovek členů. Není se čemu divit, pokud si uvědomíme, že za členství hrozily tvrdé tresty; dva z hlavních představitelů strany strávili ve vězení šestnáct let. Nicméně komunistické společenské prostředí, složené ze sympatizantů, dělníků bez kvalifikace nebo avantgardních umělců, bylo obrovské. K tomu můžeme připočítat nezávislou radikální levici, která měla své ohnisko kolem sociálních demokratů, nebo radikálnější odborové organizace, sestávající především z kovodělníků a písmolijců. Tyto řady brzy rozšířily miliony rolníků, kteří byli mobilizováni pozemkovou reformou. Voliči agrárních stran byli všechno možné, jen ne antikomunisté.
Konec starých časů
Rok 1945 znamenal konec pro vládnoucí třídy a politické elity, aristokracii, stejně jako pro extrémně bohatou a neoblíbenou katolickou církev s jejími feudálními zvyky a obrovskými majetky. Byl to konec starých oficírů a státní byrokracie, kterou tvořila šlechta. Skoncovalo se i s obávaným četnictvem, které terorizovalo venkovskou populaci bez opory v zákonech. Konec nastal v neposlední řadě i pro rasové zákonodárství a etnickou a genderovou diskriminaci.
Spontánní komunistické experimenty, za nimiž stáli veteráni původní republiky rad (nemluvě o bývalých válečných vězních, kteří se přidali k bolševikům během občanské války v letech 1918–1920), byly potlačeny stranou a sovětskými válečnými autoritami. Bylo ale jasné, že socialističtí a komunističtí dělníci, stejně jako jejich rolnické protějšky, si přáli socialismus, nikoli jenom nějakou polovičatou lidovou demokracii. Chtěli nastolit s okamžitou účinností řád opřený o komuny (což byl oblíbený termín během republiky rad, vyslovovaný „kommün“), naprostou socializaci všech výrobních prostředků, spotřebitelskou rovnost, veřejný vzdělávací systém pro všechny, možnost interrupce i rozvodu podle svobodného rozhodnutí, občanskou armádu i policii a systém rad na pracovištích a lokální úrovni. Víme velmi dobře, jak s tím stalinisté zatočili. Vždy bojovali s levicí – a lidé mají sklon zapomínat na to, že ve čtyřicátých letech byla sociální demokracie nalevo od komunistické strany a byl to také důvod, proč byla tak nemilosrdně perzekvována.
Nicméně od roku 1950 se ke slovu dostala protifeudální a protiteokratická opatření společně s redistribucí ve prospěch městského proletariátu. Ano, byla to situace tyranie, policejního státu, cenzury, brutálního konformismu, fanatismu a chudoby, ale také bylo vše jednoznačně zaměřeno ku prospěchu nižších vrstev. Probíhala svého druhu i kulturní revoluce. Dostupné vzdělání, levné knihy, poprvé v historii se zavedl moderní způsob vydávání tiskovin, laciné vstupenky do divadla, na koncerty i do kin (často byly úplně zadarmo), svobodná muzea, školky, velmi dostupné sociální bydlení. To vše šlo dohromady s neustálým nedostatkem všeho, národem, který neměl co pořádně na sebe ani co jíst, jak známe z těch hrozných černobílých fotografií té doby, šílenou industrializací atd. Bylo naprosto zjevné, že fyzická práce se ocitla na vrcholu společenského i hodnotového žebříčku – poprvé ve světových dějinách. Už to nebyl „duch“, kterého ztělesňovala církev, ani noblesa aristokracie, královské rodiny a šlechty s modrou krví, nebo nadřazenost buržoazního bohatství.
Tyto socialistické myšlenky a praktiky nikdo nezpochybňoval až do rozpadu stalinistického režimu po smrti diktátora v roce 1953. Tehdejší směr reforem, v jejichž čele stál Imre Nagy (komunistický veterán, který se vrátil v roce 1945 z exilu v Moskvě), cílil na zavedení skutečného socialismu, který bude zahrnovat hojnost jídla, solidní vytápění během zimy, plné obchody, méně práce a žádné nevinné ve vězeních. Především pak měly být ukončeny propagandistické lži, které už pracujícím lezly krkem – pravda se stala jedním z hlavních požadavků.
Po dvacátém sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, který se konal během února 1956, byl Chruščovův takzvaný tajný projev o Stalinových zločinech předčítán milionům straníků po celém Rusku i za jeho hranicemi. Dostal se i do vysílání BBC v Maďarsku, do Hlasu Ameriky i Rádia Svobodná Evropa a vysílalo jej i Jugoslávské státní rádio v maďarském jazyce. Po následné rezignaci stalinistického vůdce Mátyáse Rákosiho jmenování bývalého reformátora Imre Nagye do funkce předsedy vlády (který byl vyhozen v roce 1955), se nejdůležitější událostí stala rehabilitace a nový důstojný pohřeb Lászlóa Rajka, dřívějšího tajemníka Ústředního výboru. Rajk byl obžalován a popraven během procesu v roce 1949. Jeho nový pohřeb se konal šestého října 1956 v Budapešti za účasti průvodu statisíců lidí. Šestý říjen je zároveň důležitým datem maďarských dějin: třináct generálů maďarské vzbouřenecké armády bylo popraveno habsburskou kontrarevolucí – v ten samý den roku 1849.
V tomto smyslu se stalo znovunastolení pravdy, ztotožnění skutečného socialismu se spravedlností, naprosté odmítnutí stalinismu a slavnostní přísaha „Nikdy více“ u Rajkova katafalku jedním z hlavních pilířů ideologie maďarské revoluce v roce 1956.
Revoluce špatného svědomí
Musíme mít stále na paměti, že protistalinistickou vzpouru spustila a živila generace roku 1945, v jejímž čele stáli ti, kteří chtěli společenskou rovnost, konec polofeudálního ancien régime, vládu pracující třídy, socializaci výrobních prostředků, státní vlastnictví bank, veřejnou dopravu i bydlení, rovnostářské přerozdělování, samosprávu pracujících v jednotlivých podnicích, systém více stran pro antifašistické síly, narovnání vztahů s dříve nepřátelskými národy východní Evropy, protiimperialistickou solidaritu, dostupné vzdělání a kursy pro dospělé atd. Tyto požadavky byly zamítnuty stalinistickou státostranou a byly okamžitě kříseny, když se represe zmírnila.
Ve stranických buňkách, odborových organizacích, studentských spolcích a intelektuálních kruzích probíhaly horečnaté debaty a přehlušily smrtelné ticho diktatury. Jedním z nejvýraznějších znaků těchto měsíců byla lítost a sebekritika komunistických intelektuálů, kteří se nakonec rozhodli zavrhnout onen slovanský, nekritický, fanatický a kvazináboženský zápal stalinistického období a vyznávali se ze spoluviny na represích a nelidském barbarství stalinistického státního kapitalismu. Slavné básně, eseje, vyznání, pamflety – které si pamatujeme dodnes – rozžínaly imaginaci společnosti. Zodpovědnost, kterou uznali sebekritičtí komunističtí intelektuálové, se rozšířila i na stranické vůdce, a neoprávněně věznění levičáci byli propuštěni ze stalinistických vězení a znovu se objevili na scéně jako duchové nového osvobození, kteří nechtěli pomstu, ale spravedlnost.
Nejisté vedení strany se rozhodovalo, zda se nechat svést revolučními vášněmi, nebo je naopak násilně potlačit. Všechny velké ideje revolučního socialismu se znovu vynořily. Nastala permanentní mobilizace racionální debaty – což nám může připomínat veřejná shromáždění Nuit Debout v Paříži během posledního roku, jen v podstatně větším měřítku –, která slibovala autentické obnovení socialismu. Bylo naprosto zjevné, že nikdo ani nepomyslel na znovunastolení kapitalismu – masy by mu nenaslouchaly. Panoval tu vášnivý zájem o paralelní experimenty v Polsku, velký zájem budily i jugoslávské experimenty se zaměstnaneckou samosprávou a ideje o demokratickém socialismu z třetího světa.
Především se ale jednalo o morální vzpouru, odmítnutí stalinismu, privilegií nomenklatury, militarismu a xenofobní izolace od zbytku světa. Co bylo později vnějšími pozorovateli označováno jako „nacionalismus“, nebylo ničím jiným než požadavkem rovnosti mezi socialistickými národy, což znamenalo především odmítnutí ruské kontroly a internacionalismus. Podstatou byla silná nechuť k oficiálním lžím, silná touha po upřímnosti, poctivosti a zodpovědnosti, jinými slovy – touha po revoluční čistotě.
Toto morální oživení socialismu zároveň znamenalo odpuštění těm, kteří se stali hloupými oběťmi stalinistické propagandy. Skutečně se pak mnoho intelektuálů a aktivistů, vinných z poklonkování během padesátých let, stalo hrdiny a mučedníky protistalinistické revoluce.
Nespokojenost společnosti a morální zhnusení se staly charakteristickými rysy prvního období během roku 1956. Do plnohodnotného revolučního hnutí se rozvinulo až díky pokusům o jeho potlačení.
Socialistická demokratická revoluce
Během 23. října se v Budapešti konala velká demonstrace. Speciální jednotky střílely do davu a výsledkem toho byl pád vlády, návrat Imre Nagye, byl zaveden systém více stran a sovětská vojska se stáhla. Moc teď spočívala v rukou proletariátu a v rychle utvořených dělnických radách. Středem pozornosti ale byla politická svoboda, pluralismus, svoboda projevu a nová ústavní republika.
Znovu bylo dáno jasně najevo, že znárodněné a socializované podniky a instituce zůstanou v rukou lidu, který v nich také bude vládnout – namísto stranického aparátu. Žádná významná síla si nepřála spojenectví se Západem. Návrhy na privatizaci a zavedení tržní ekonomiky byly jednoznačně zamítnuty. Zároveň si lidé přáli odchod ruských jednotek a skutečnou národní nezávislost. Duch kontrarevoluce se samozřejmě také objevil – v případech zrychlených soudních procesů nebo lynčování představitelů strany či speciálních jednotek. To se ovšem setkávalo s rozhořčením a odmítnutím ze strany většiny.
Komunistická strana byla rozptýlená, a ačkoliv byla stále ještě u kormidel moci, chápala velice jasně, že nadcházející volby nemůže vyhrát. Samostatná sociální demokracie stále nabývala na síle, a pokud by dostala příležitost, stala by se vedoucí silou ve společnosti. Nově utvořené politbyro a Nagyova vláda – v nichž byly zastoupeny i takové postavy jako György Lukács – zastávaly pluralitní socialistickou demokracii, založenou na kolektivním vlastnictví výrobních prostředků a demokratickém plánování, založeném na svobodném rozhodnutí národa v rámci pluralitního stranického systému a demokracii na pracovišti.
Nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl uskutečnit krok na západ směrem ke kapitalismu volného trhu. Přesto se sovětský blok rozhodl, že maďarskou revoluci nebude tolerovat. Ruský vojenský útok byl spuštěn 4. listopadu a maďarská revoluční vláda vystoupila z Varšavské smlouvy a vyhlásila neutralitu Maďarska. Země byla nakonec okupována a revoluční vedení uvězněno a deportováno. Formálně byl očekáván nástup kolaborantské vlády vedené Jánosem Kádárem (který byl do té doby loajálním členem Nagyovy vlády), nicméně skutečná moc teď patřila KGB a ruské armádě.
Vzdor maďarského lidu byl jednotný, Kádárova klika izolovaná. Stovky tisíc lidí uprchly přes rakouské hranice. Ozbrojený odpor bylo velmi těžké zpacifikovat. Maďarská armáda, vycvičená a vyzbrojená Sovětským svazem, se odmítla podílet na okupaci a represi. Speciální jednotky byly rozpuštěny a policie byla buď pasivní, nebo nepřátelská vůči Rusům. Pololegální tisk se držel populární neutrality, nezávislosti a socialistické demokracie. Byl to Sovětský svaz, kdo byl obviňován ze zrady socialismu, a byla to také pravda. Tiché hrdinství a trpělivost lidu byly neobyčejné.
Nejkrásnější kapitola revoluce měla ovšem teprve přijít se spuštěním generální stávky.
Revoluce a dělnické rady
Dělnické rady se zformovaly ve všech fabrikách, podnicích a státních institucích už před 4. listopadem. Tehdy sdílely svůj vliv s reformistickou komunistickou vládou, s nově utvořenými nebo obnovenými demokratickými stranami a odborovými organizacemi. Ty byly později zakázány ruskými armádními oficíry a loutkovou vládou, takže dělnické rady zůstaly jedinou skutečně legitimní silou v zemi. Jejich zbraní – a to skutečně hrozivou – byla generální stávka, jejíž průběh lidé pozorovali i navzdory zákazům vycházení a vyhlášenému výjimečnému stavu, kdy se miliony maďarských pracujících prostě neobjevily v práci.
Ve všech revolučních momentech – od Pařížské komuny až po Říjnovou revoluci, Mnichov a Budapešť v roce 1919, Barcelonu, Kanton a Šanghaj – získal proletářský stát formu přímé a nezastupitelské demokracie na pracovištích. Solidarita, polské hnutí odporu, které si kladlo za cíl skončit s érou sovětského socialismu, nebylo žádnou odborovou organizací seskupenou podle řemesel a profesí, ale územně zakotvenou sítí dělnických rad a malých buněk ve fabrikách, podobně jako tomu bylo v počátcích komunistické strany. Ačkoliv byla Solidarita ideologicky a rétoricky konzervativní, její formální princip – přímá demokracie na pracovištích – byl zásadně proletářský a komunistický.
Vzpomínám si na slova Sándora Rácze, který byl předsedou Velké budapešťské dělnické rady a jednou z hlavních postav během maďarské vzpoury. V roce 1992 už se stal hluboce reakcionářskou veřejnou postavou a zároveň hrdinným a upřímným maďarským patriotem. Ptal jsem se ho, jestli se domnívá, že jeho současná role je v souladu s tím, co dělal v minulosti. Smál se a říkal: „Ne, v roce 1956 jsem byl komunista – katolíkem a národovcem jsem se stal ve vězení.“ Během revoluce mu bylo 23 let, stal se přesvědčenou postavou krajní levice a chytrým vyjednavačem, který dokázal bránit výbuchu státních represí po několik měsíců. Po dlouhou dobu držel maďarský proletariát myšlenku sociálního vlastnictví a svobodného socialismu naživu, a to proti největší vojenské síle na zemi – a také proti nezájmu a tichému souhlasu liberálního Západu.
Tohle dnes nazývají antikomunistickou revolucí, ospravedlněním autoritářské minulosti, národním povstáním nebo dokonce – podle krajně pravicového historika Davida Irvinga – protižidovskou vzpourou, ačkoliv mnoho revolucionářů, kteří skončili na oprátce, bylo židovskými komunisty. Po porážce generální stávky popravil Kádárův režim pouze levičáky – konzervativci, kteří se v té době přidávali k lidu, dostávali literární ceny a medaile už v roce 1957, kdy popravčí čety stále ještě pacifikovaly Maďarsko. Věděly přesně, kdo je jejich nepřítelem.
Autor je filosof.
Z anglického originálu Hungary 1956: a socialist revolution, publikovaného 7. 10. 2016 na webu International Socialism, přeložil Martin Vrba.