Neodvracet se od jinakosti

Režisér Miroslav Janek se ve svém posledním snímku Normální autistický film vrací k tématu dětí a mladistvých, kteří tak úplně nezapadají. V dokumentu Chačipe (2005) zachytil obyvatele jednoho dětského domova, v televizním filmu Nespatřené (1996) točil nevidomé děti, které se učí fotografovat. Protagonisty jeho novinky jsou malí i dospívající autisté.

Géniové s ručením omezeným

Na prosluněné půdě rejdí několik dětí a dohadují se zapáleně o tom, kdo je Asperger, kdo Aspergerův syndrom a kdo nemocný. Jejich neschopnost se domluvit reflektuje problematičnost vymezení této poruchy, jež bývá obecně definována jako porucha autistického spektra s různou mírou závažnosti. Otázka, co Aspergerův syndrom umí, je zodpovězena jedním z dětí podobně opatrně, existuje prý ten lepší a horší, přičemž druhý z nich si těžce hledá přátele a má „těžší život“. Nepřímo na ni však odpovídají všichni čtyři hlavní hrdinové Jankova snímku. Lukáš, který je dle svých slov „joker“ a miluje Tarantinovy scénáře, sedmnáctiletá rapperka Majda, jež nenávidí všechny včetně sebe, fenomenální pianista Denis a drobounká Marjam, která má „talent na kreslení“, ale také na „ničení věcí“ a jejíž bráška Abdul je také „aspík“. Každý z nich má osobitý způsob vyjadřování a zajímá se o specifická témata. Díky pozornému střihu se vyjevuje rozmanitost povah a mizí představa autismu jako škatulky synonymní s chováním Rain Mana nebo Sheldona Coopera, představa o géniích s ručením omezeným. „Aspíci“ jsou jiní – stejně jako kterýkoliv člověk na světě.

Aspíka nepředěláš

Miroslavu Jankovi se podařilo plasticky vystihnout každého z protagonistů. Detailně zabírá jejich tváře v prostředích, jež jsou pro ně charakteristická. Putuje s kamerou autem i vlakem, domem, ale i exteriéry, prodírá se s Majdou polozbořenou zasquatovanou železniční zastávkou a tmavým tunelem nebo natáčí Denise, který v lese imituje hru na klavír – na balvanech Dvořáka a na mechu Chopina. Hrdinové nejsou pouhé objekty pozorování, Janek je nechává, aby se podíleli na výsledném tvaru díla. Sledujeme Lukášova videa, návrhy na plakát k filmu, klavírní doprovod snímku zastal Denis, klasiku střídají Majdina rapová vystoupení. Dojem intimity mezi režisérem, protagonisty a diváky se rodí i z drobností, ze záběru na vrnící kočku, Marjaminy sourozence, kteří se v pološeru hemží v posteli a společně dávají dobrou noc všem a všemu, od rodičů přes číslo 1200 až po vesmír. Tato intimita by nemohla vzniknout bez důvěry mezi postavami a režisérem. V Jankových otázkách není ani stopy po údivu, výhradách nebo bagatelizaci. Skutečně s dětmi rozmlouvá, naslouchá a dává jim prostor hovořit o tom, co je trápí nebo v čem vynikají. Se stejnou vážností rozebírá s Marjam vlastnosti a hierarchii víl, jež kreslí, a táže se Majdy, zda se skutečně touží zabít, jak tvrdí ve svých textech. Umožňuje jim stát si za svým a také dává prostor, kdy netřeba říkat či dělat vůbec nic. Marjam občas přejde do angličtiny, když ji něco zaskočí nebo rozradostní, Denis jen tak poslouchá hudbu. Jednotlivé povahy hrdinů tedy vystupují nejen pomocí dialogů, ale i z mlčenlivých záběrů na jejich okolí, jejich pohyb či interakce s kamarády, rodiči nebo terapeutem Michalem Roškaňukem.

Magická moc slova

O autistech se říká, že nerozumějí nadsázce a ironii. V Jankově snímku se opět ukazuje, že to platit může, ale nemusí. Majda sice líčí, jak kdysi nechápala, proč ji čert s Mikulášem místo do pekla vzali za dům k hydrantu, aby si vybrala, do jaké vody chce hodit, a Marjam se otevřeně přiznává, že nechápe vtipy. Naproti tomu Lukáš dokáže s humorem glosovat jak své potíže ve škole, tak svou diagnózu. Co ale je všem protagonistům společné, je umění nezlehčovat věci kolem sebe a nevyhýbat se tomu, co neradi slyšíme. Konfrontace s jejich upřímností může být až nepříjemná, protože se tím dostáváme za hranice toho, o čem se běžně – a natož s dětmi či teenagery – nemluví. Majda tvrdí, že „život je na hovno“, a proti jejím argumentům lze jen stěží něco namítnout. Když Lukáš doporučí svému oblíbenému učiteli, aby se nejdřív uklidnil na chodbě, protože navztekaný nemůže učit, neuráží autoritu, ale jen vysloví očividné.

Motiv hranic ale funguje oboustranně – nedozvídáme se jen něco o tom, za čím se schováváme, ale snímek zachycuje i to, o čem raději mlčí hrdinové. V jedné z nejsilnějších scén vypráví Denis o skladbě Stevea Reicha, která tematizuje odjezdy vlaků, a říká, že z ní cítí neklid těch, kteří netušili, kam jedou a zda se vrátí. Když se režisér zeptá, kam jeli, Denis se odmlčí, usměje a odvětí, že to nedokáže říct nahlas: „Já jsem takový zvláštní, že se ani neopovažuji vyslovit jméno toho, kdo to způsobil.“ V dnešní éře vlogů a blogů, kde je trendem mluvit o všem a o ničem, jde možná o zvláštnost, ale takovou, co nutí k zamyšlení nad magickou mocí slova. Normální autistický film v tomto ohledu následuje své protagonisty, nekašíruje jejich osudy ani je neskandalizuje. Přesně takové snímky potřebujeme, abychom začali jinakost konečně považovat za součást každodenního života a neodvraceli se od ní v rozpacích, ze strachu či soucitu.

Autorka je anglistka.