Román Do tmy od pseudonymní autorky Anny Bolavé podle dosavadní recepce působí jako výrazný objev. Příběh vesnické víly, která se živí překládáním a sběrem léčivých bylin, je silný a v současné české literatuře nevídaný, místy však trpí problémy s jazykovým ztvárněním.
Přelom června a července evokuje většině Čechů teplo, první koupání, konec školy a začátek prázdnin. Málokdo však ví, že pro přírodní bytosti je červen nejlepší roční období vůbec. Kvetou lípy, otevírají se divizny, raší heřmánek a přeslička a ořešáky vlašské se zahalují listím. Vílám je tohle všechno známé a navíc znají i cenu, za niž se plody země vykupují. Románů o krásách léta je bezpočet, román o sběru léčivých bylin znám jen jeden. Je jím prozaický debut Do tmy autorky píšící pod pseudonymem Anna Bolavá.
Bouřky, smrt a strašidla
Kniha těží jak z jedinečného tématu, tak z dědictví folklorních žánrů, zejména balady. Je členěna v duchu přírodního cyklu na kapitoly označené názvy sbíraných bylin, kromě pěti, které s jednou výjimkou popisují pravidelnou úterní návštěvu výkupny. Z toho, co bylo řečeno, nepřekvapí, že vypravěčkou celého příběhu je víla. Pro své blízké a okolí jde však o Annu Bartákovou, osamělou ženu ve středních letech, která se v jihočeské vesnici živí překlady. Kontrast, který vzniká mezi Anniným vnitřním světem a vnějším zdáním, je hlavním motivem celého příběhu. Avšak ani samotný časoprostor není nikterak idylický. Letní teplo je čím dál častěji narušováno bouřkami, vody se vylévají z břehů a blesky zasahují stařičké stromy. A ve vesnici se odehraje vražda, hned dva lidé zemřou přirozenou smrtí, je počato nemanželské dítě a na půdě se zjeví strašidlo.
Rozmezí přibližně jednoho měsíce, v němž se odvíjí Annin příběh, je obdobím sběru, sušení a odevzdávání a jen zřídka do vyprávěcí linie zasáhne jiný motiv, jako je například pracovní návštěva Prahy. Sušení bylin je ale též mnohovrstevnatou metaforou usychání Annina těla, které postupně odmítá přijímat vláhu a živiny, zmenšuje se a mění barvu. Moc o něm nevíme, Anna zmiňuje opakovaně své dlouhé husté vlasy a modré oči, věk ale můžeme pouze tušit. Číslo by však bylo koneckonců zbytečné, protože z energické víly, jež se prohání vesnicí na kole a z každého dne doluje alespoň něco pozitivního, je v závěru vetchá stařena, jež se jen silou vůle plouží po okolí. To ale opět popisujeme jen vzhled, důležitější je, co se děje pod povrchem – v Annině duši. Ta se stává obětí plíživě postupujícího šílenství. Tragédie však nepřichází z ničeho nic, bouřce vždycky předcházejí mraky. V textu se opakují narážky na zhoršující se stav světa i na tajemnou Anninu chorobu a čtenář od počátku tuší, že se před ním navzdory protagonistčině odhodlání odvíjí příběh, v němž není místo pro happy end.
Anninu zkušenost se světem vyjadřuje Bolavá hlavně skrze hrdinčino tělesné vnímání. Dozvídáme se, že „má tisícero bolestí v těle“, děsí se jedů ukrytých v hadích zubech, vosích žihadlech a kusadlech klíšťat, miluje chlad a temnotu pod vodní hladinou a naopak se straní slunce, které jen umocňuje její bolesti hlavy a vysává z ní sílu. Titul románu odkazuje k místu, kam Anna míří, aby nalezla klid. Pro její tělo je významný i motiv pouta s předky. Po šíleném pradědovi zdědila hurónský „bartákovský smích“, neúměrný k její křehké konstituci a plachosti, a po babičce znalost bylin a zákonitostí přírody. Babička ji naučila šplhat ve větvích ořešáku, najít závěje přesličky a důvěřovat léčivé moci přírody. Na rozdíl od babičky ale Annu pohání i její ambicióznost – žije ve světě, v němž „se všechno počítá na gramy a koruny“, a množství odevzdaných bylin je pro ni důkazem vlastní hodnoty. A k poznání, že sběr je nebezpečný podnik, dospěje, jak bývá v žánru balady zvykem, až příliš pozdě.
Nadpozemská síla chromé ruky
Znalost života rostlin je u Anny v protikladu k neschopnosti rozumět životům lidí kolem ní. Zatímco lidi Anna vnímá jako zjednodušené verze sebe sama, a tudíž se jim neustále vzdaluje, byliny ji nepřestávají fascinovat. Prastarou lípu nazývá královnou a uctivě k ní vzhlíží, přesně ví, jak který květ či list voní, a podle toho s nimi zachází. Popis sběru kombinuje básnické prostředky s rytmizací vět a velmi nebásnickým lexikem, neboť Anna je sice víla, ale navýsost praktická.
První vyprávěcí osoba se tu povětšinou pojí s prézentem, Bolavá bedlivě sleduje každý Annin krok, vzdech, myšlenku, aby zachytila její transformaci. Protagonistka je i v kontaktu s druhými ztracená ve svém světě, takže text je až na pár dialogů a popisů jedním dlouhým monologem. Autorka líčí prostředí, ale také Anninými ústy klade otázky, odpovídá si, vzpomíná, což se odráží na délce vět a souvětí či naopak strohých výpovědích. Annina perspektiva je ale limitující. Není zřejmé – ani příliš podstatné –, zda jsou bílá místa v jejím příběhu záměrná, či nikoli, důležité však je, že Anna je velmi nespolehlivý vypravěč. Nejen že mnohdy vidí a slyší, co druzí ne, ale hlavně určité věci vidět a slyšet nechce. Sympatická sebereflexe a ironie jsou v jejím projevu stejně podstatnými motivy jako blud. Řídí se logikou ovládanou magickou mocí sběru a je zřejmé, že kdokoli by se postavil mezi ni a byliny, ten bude jejím nepřítelem, protože „maloměstští smrtelníci nikdy nepochopí, co k životu potřebuje víla“. A když se jedná o život, dokáže Anna i v chromé ruce shromáždit nadpozemskou sílu.
Příště snad postavy ožijí
Ale jaký by měl vlastně být jazyk víly, která je zároveň překladatelkou? Anna Bolavá vytvořila řeč, která se snaží mísit obě hrdinčiny osobnostní polohy – éteričnost přírodní bytosti i zaťatost prokleté sběračky. Jak bylo řečeno, z hlediska syntaxe je vyprávění proměnlivé, Bolavá dobře pracuje s tempem a spádem řeči. Na rovině lexikální využívá autorka expresivity, jak inherentní, tak kontextové, ale přítomnost spisovných, někdy až knižních výrazů ve spojení s nespisovností působí bohužel mnohdy nevěrohodně: „Až na tu zimu, jestli s tou nic neudělám, zkroutí mě zpátky k zemi a zahynu. Je třeba se hýbat, prostě odsud zmizet. Třesu se, brečím a vydávám zvuky, které jsem u sebe ještě neslyšela. Kolo je na sračku, ale beru ho v podpaždí a kulháme spolu k brodu. Není vidět na krok a ani měsíc mi nepřijde na pomoc. Bouřka byla dlouhá a řádila už i jinde, protože hladina řeky je teď úplně jiná. Zatímco jsem se válela, doteklo sem spoustu kalné vody a z dvaceticentimetrové hloubky původního brodu je teď půl metru.“
Tato dlouhá pasáž ukazuje i na další problém Annina jazyka, a tou je opakování slov. Nejde jen o repetici na ploše kratších pasáží, Bolavá se vrací i k frazeologickým spojením, což řeči protagonistky také ubírá na přirozenosti. Čtenář si tak je neustále vědom, že čte literární text. A navíc text, který by si místy zasloužil snad i pečlivější redakční úpravy. Problematický je i závěr, v němž se na pár stránkách proplétá ichforma s erformou a polopřímou řečí. Celek má sloužit k načrtnutí osudů vedlejších postav, nicméně není jasné, kdo tu vypráví. Představuje si jejich rozhovory a myšlenky Anna, ta, jež je u konce svých sil a již druzí nikdy příliš nezajímali? Spíše se zde projevuje autorská zodpovědnost Anny Bolavé, která nechce před čtenářem nechat žádný konec otevřený. Tato „péče“ vede i k popisu Annina charakteru a jeho proměny a a občas také ke zbytečnému vysvětlování. Bílá místa jsou v románu Do tmy funkční a čím méně nápověd, tím lépe. Anna Bolavá debutovala před dvěma lety básnickou sbírkou Černý rok a je lákavé si představovat, s čím asi přijde příště. Půjdeli o prózu, bylo by na místě dát postavám svébytnější jazyk, aby mohly skutečně ožít.
Autorka je bohemistka.
Anna Bolavá: Do tmy. Odeon, Praha 2015, 227 stran.