Umění coververze

Tento rok uplyne čtyři sta let od smrti Willia­ma Shakespeara a nakladatelství Hogarth Press zahájilo projekt Hogarth Shakespeare, v rámci něhož má mezi lety 2015 a 2021 vyjít osm autorských coververzí původních Shakespearových her. První z nich je variace na Zimní pohádku s názvem Trhlina v čase od Jea­­nette Wintersonové, dalšími autory jsou mimo jiné Margaret Atwoodová, Edward St. Aubyn, Jo Nesbø či Gillian Flynnová.

Shakespearovým textům je ambivalence při interpretaci vlastní, a i proto bylo jeho dílo vždycky otevřené adaptacím, ať už jde o film, muzikál, díla zasazená do dramatikovy současnosti či do moderních dob. Jeanette Wintersonová tvrdí, že coververze miluje, a nadto je příběh princezny Perdity blízký jejímu osudu nalezence. Zimní pohádka z roku 1611 spadá spolu s Periklem, Cymbelínem a Bouří do období pozdních Shakespearových her. Komedie v jeho díle jsou vystřídány romancemi, hlavní role nehrají milenci, ale rodiny, neběží zde o první sbližování a šťastný konec zpečetěný svatbou, ale o návraty a odpuštění manželských a rodinných prohřešků, postavy musejí projít metaforickou poutí, aby mohly nalézt klid. Dalším podstatným motivem, který se objevuje v souvislosti s návratem k platónským idejím dobra a krásy v prostředí italské Platónské akademie, je až božská moc umění a umělce. Umělecká díla v Zimní pohádce dokážou obživnout, v Trhlině času mají obdobnou sílu videohry a hudba.

Kouzelná moc lásky

Trhlina v čase má hudební strukturu; text je, pomineme­li synopsi originálu, rozdělen na tři části a dvě přestávky, přičemž v té první vystupuje na scénu vypravěč a komentuje hlavní motivy textu, ukazuje čtenáři, nakolik jsou spjaté s jeho přítomností. Odkazy mimo příběh jsou však rozesety po celé knize, objeví se zde jméno samotné Wintersonové, cituje se ze Zimní pohádky a předjímá se děj. Ten je stejně jako u Shakespeara zdánlivě jednoduchý, Wintersonová jej však přesouvá do moderních kulis. Úspěšný obchodník Leo pojme podezření, že dítě, jež čeká s manželkou, zpěvačkou Mimi, je ve skutečnosti jeho nejlepšího přítele, tvůrce videoher a gaye Xena. Jeho žárlivost nezlomí samotné narození miminka, jeho žena ani věrná asistentka Paulina, a Leo přikáže svému zahradníkovi, aby narozenou holčičku ­odvezl z Londýna do Nové Bohemie Xenovi. Tony však úkol nesplní a Perdita se ocitne v rodině muzikanta Pase.

Druhá část románu se odehrává v době, kdy je Perditě osmnáct let a poprvé se zamiluje – nikoho nepřekvapí, že jejím vyvoleným je Xenův syn Zel. Část třetí svede všechny postavy do Londýna, aby se pokusily napravit vlastní minulost, s nadějí, že láska Perdity a Zela je může uzdravit. A opravdu, Mimi se vrátí z Paříže, kde takřka dvacet let truchlila pro ukradenou dceru a smrt synka, jenž byl smrtelně zraněn kvůli Leově nepozornosti, a znovu se rozezpívá – podobna královně Hermio­ně, jež se v závěru Zimní pohádky promění ze sochy opět v člověka. Nepravděpodobnost závěru originálu i coververze konvenuje žánru pohádky, poslední slovo v Trhlině v čase má Perdita, oslavující moc lásky. Avšak ani v jednom z textů není zakončení neproblematické. Nakolik je možný návrat do svazku, jejž zasáhla žárlivost, nenávist a smrt?

Kdo jsou naši rodiče?

Díky prokreslení postav pomocí vnitřních monologů si uvědomujeme palčivěji než v Zimní pohádce nejen jejich pohnutky, ale i jejich černé svědomí. Wintersonová ukazuje hrdiny v jejich celistvosti, takže namísto pohádky tvoří spíše vztahové drama, avšak nikdy neupadne do zkratkovitého psychologizování. Na mnoho způsobů se zde vyjevuje téma rodičovství. Kdo vlastně jsou naši rodiče? Ti, kdo nás zrodili, ale opustili, nebo ti, kteří nám dali domov? Děti jsou klíčovým motivem celé knihy, hledají své rodiče, prchají před nimi nebo se jim poprvé protiví. Ať tak či onak, nesou v sobě sílu a touhu začít nanovo, napravit, co jejich rodiče napáchali. Avšak i jejich existence je svázána se stínem viny, byť iracionální. Zel ví, že manželství jeho rodičů bylo jen formální, a pro otce nemá nic než opovržení. Perdita odhalí, že vděčí za svůj život člověku, který však kvůli příkazu jejího otce zemřel.

Jak bylo napsáno, romance prostupuje téma metaforické cesty. V Trhlině v čase se cestuje z Londýna do Nové Bohemie (podobné americkému New Orleans, byť i zdejší dějovou linii svázanou s veselím a muzikou prostupuje dávná vina a jen stěží zapomenutelný zločin), z Londýna do Paříže, ale též do prostoru videoher a písní. Jde o prostory symbolické a archetypální, jakkoli Xeno své hry vytváří na notebooku tenkém jako list papíru. Jeho věčný obraz anděla, který umírá zaklíněn v uzounké pařížské uličce, je reflexí osudu Mimi, ale platí i pro něho samotného nebo pro Lea. Pomoci jim mohou jen jejich děti – ale rodiče na to musí přistoupit, musí pochopit, že i pokání má omezené trvání.

„A čas, který určuje veškeré hranice, nám nabízí šanci se od hranic osvobodit. Přece jen nejsme v pasti.“ Milo, syn, jehož ztratili Mimi a Leo, miloval scénu, v níž Superman obletí proti směru otáčení Zemi a zachrání Lois Laneovou. Takový kousek nikdo z dospělých v Trhlině v čase nedokáže, jejich svět plný prožitých tragédií se musí točit do chvíle, než jim do cesty vstoupí jejich potomci. Co bude dál, není jasné, neboť „žili šťastně až do smrti“ je vyhrazeno komediím. Oč jsou však komedie v pohledu na lásku jednoznačnější, o to je v Trhlině v čase více realistických vztahových peripetií, soucitu a odpuštění.

Autorka je anglistka.