Mozaikový příběh knihy Neznámý v zahradě od španělského spisovatele Jesúse Carrasca popisuje alternativní realitu, v níž někdy v první polovině 20. století vítězné Impérium ovládlo většinu světa. Prostřednictvím tajemné titulní postavy se postupně propracováváme ke všemu hrozivému, co dějinám přinesl uplynulý věk.
V zahradě vily, již obývá vysloužilý důstojník Impéria Josif se svou manželkou Evou, se náhle zjeví neznámý, nemluvný muž. Odmítá komunikovat, nehodlá odejít, a přesto jen touto pasivní resistencí postupem času rozboří vztahový i ideový svět stárnoucího páru. Jesús Carrasco ve svém druhém románu Neznámý v zahradě (La tierra que pisamos), jejž letos do češtiny jen několik měsíců po premiérovém španělském vydání převedl Štěpán Zajac, konstruuje atmosférické vyprávění s tajemstvím, ve kterém podivně rozmlžený prostoročas dává vzniknout až svého druhu esenciálnímu obrazu dvacátého století.
Mimo čas, vždy a pokaždé
Svět, do kterého je příběh Neznámého v zahradě zasazen, působí povědomě, známé obrysy zde ale nenacházejí konkrétní ukotvení: děj se odehrává na španělském jihozápadě, v Extremaduře, pravděpodobně někdy v první polovině 20. století. Situování časové je to však jen přibližné a vlastně pro samotnou knihu význam nemá; klíčové tu je, že celou zemi a většinu světa spolu s ní nedávno anektovalo rozpínavé Impérium, jehož zasloužilé prominentní vyšší třídy pak dostaly – tak jako ústřední manželé – příležitost k pobytu ve sluncem ozářených „koloniích“. Domy byly opraveny, pořádek nastolen, jizvy, které násilné obsazení na kraji zanechalo, se ale nezacelí tak snadno. Ostatně silné vazby člověka s jeho rodným prostředím a prostorem představují jedno z ústředních témat románu, jehož původní název lze přeložit jako „Zem, po které kráčíme“.
Svým způsobem by tedy bylo možné román přiřadit do populární žánrové subkategorie alternativních historií. Její autory nicméně zpravidla zajímá modelování odpovědí na rozličné „co by se stalo, kdyby“, zatímco Carrasca, zdá se, takové pátrání nikterak nepřitahuje. Jak se před čtenáři postupně odkrývá osud neznámého – trochu zmateného, životem a osudem zkrušeného místního muže Levy –, odhaluje se současně panoramatická freska nestoudného násilí a plundrování přírody i lidí, respektive, jak by se dnes řeklo, „lidských zdrojů“. Levův příběh do sebe pojímá zvěrstva dvacátého století, transporty, lágry i hromadné vyvražďování, a ničivé síle tohoto líčení nedokáže odolat ani důstojníkova žena Eva, donedávna ne snad spokojeně, ale přinejmenším smířeně pečující o svého manžela, který je na její pomoc odkázán.
Skládačka panoramatického obrazu
Útlý román, sestávající z 87 kratičkých kapitol, je zprvu vyprávěn Evou. Později – poté, co se prostřednictvím nalezených písemných vzkazů, korespondence i přerývavých poloartikulovaných pokusů o dialog podaří navázat alespoň základní komunikaci – přibyla i rovina, jež líčí výjevy z Levova života. Ty jsou přitom zaznamenávány mimo chronologický pořad, ale tak, jak přicházejí na světlo, jak jsou vzpomínány a znovuprožívány. A je to jistě i toto rekonstruování, ke kterému je čtenář neustále vybízen a co románu dodává na dynamice a napínavosti. Kýženým výsledkem této skládačky přitom není pouhá rekonstrukce fabule. Obraz, který se seskládáním jednotlivých dílků vyjeví, ze všeho nejvíce připomíná obecnou, konkrétních souřadnic a historických kotev zbavenou esenci. Působivosti a dosažnosti podobenství to přitom rozhodně přidává. Zbavuje nás to totiž útěšné možnosti výjev odmítnout z důvodu, že se nás netýká a připadá nám cizí, exotický, jiný.
„Je nám dovoleno mluvit o politice, jen když naše slova podporují názory našich manželů, a zvláště pak když vnášíme do imperiální rétoriky mateřský rozměr. Líbí se, když my ženy označujeme vojáky jako ‚syny vlasti‘ nebo jako ‚naše chlapce‘, a dáváme tak na srozuměnou, že kterýkoli mladík bojující za Impérium je také naším synem,“ přemítá deziluzivní Eva, jednou provždy proměněná setkáním s Levou a jeho nesnesitelným a neprominutelným životním příběhem. Vědomí hrůz, odehrávajících se s němým souhlasem dobrovolně tiché většiny, nedovoluje cestu zpátky do snesitelného života ve lži a pohodlí kolonie.
S romány Jesúse Carrasca dostává český čtenář do rukou pozoruhodný výběžek aktuální španělskojazyčné literatury: autorův loni vydaný debut Na útěku byl zaslouženě nominován na cenu Magnesia Litera za překlad a druhá jeho práce svými kvalitami rozhodně může aspirovat na podobné přijetí: v „rodném“ kraji už posbírala řadu ohlasů a stihla získat i Evropskou literární cenu pro rok 2016.
Autor je bohemista.
Jesús Carrasco: Neznámý v zahradě. Přeložil Štěpán Zajac. Akropolis, Praha 2016, 200 stran.