Blázniví ateisté

Ateistům se přihodilo něco moc zlého. Tyto samozvané intelektuální titány, vědce a filosofy, zdá se, do jednoho schvátila nějaká těžká choroba. Z nelítostného potírače náboženského tmářství Richarda Dawkinse se stal uřvaný fanatik, žijící v soukromém vesmíru staré dobré potrhlosti a zahořklého neofašismu. Astrofyzická superstar Neil deGrasse Tyson mrákotně klopýtá po přeplněných sálech a mumlá něco o tom, že lasery ve vesmíru nevydávají zvuky, že moc velký pavouk by neunesl vlastní tíhu a že všechno, co vidíte v jeho prezentaci, jsou jen obrázky a nic z toho není skutečné. Filosof­islamobijec Sam Harris je paranoidní; běhá po světě a rukama ve vzduchu zuřivě kreslí imaginární hordy Saracénů. Volnomyšlenkářský biolog PZ Myers je psychotický a míří vstříc smrti v lehce se naklánějícím horkovzdušném balónu. A zesnulý Christopher Hitchens se tolik nadýchal vlastní rétorické zatuchliny, že sletěl po hlavě do Eufratu.

Litanie křivd

Vůči tomuto hnízdu odporných polemik a intelektuálních selhání, která jako by všechna spadala do pomyslného spektra osobnostních podivností, už se ozvaly kritické hlasy. Jenže zatímco jednoho excentrického ateistu si tak či onak vysvětlíme, za situace, kdy se jako beznadějní pomatenci chovají všichni samozvaní géniové světa, je třeba dovodit přítomnost nějakého vzorce. Potřebujeme teoretické vysvětlení, co z ateismu zbavuje jeho nejvyšší kněze svéprávnosti – a potřebujeme jej hned.

Ať je to cokoli, nejspíš to souvisí s ukřivděnou litanií namířenou proti víře. Tato litanie se ovšem stává katechismem svého druhu. Nové ateisty a jejich souputníky spojuje nepříjemný, až obsedantní nervový tik: opakují zjevné banality – že neexistuje Bůh, že všechny svaté knihy sepsala lidská ruka a podobně –, jako by se jednalo o objevná sdělení. Tato vášeň pro omílání se stala základem jejich dogmatu.

Podle korespondenčního modelu pravdy, který preferuje vědecká racionalita, je pravdivé prohlášení myšlenkovým obrazem, ve kterém se otiskují skutečné události; pravda je pouhým opakováním světa. Ale jak každý, kdo tráví čas se šílenci, dobře ví, opakování určité činnosti samo představuje hrozbu pro duševní zdraví. Sigmund Freud, který s psychicky nemocnými strávil více času než většina lidí, objevil jistou dialektiku. Pořádek, pravidelnost a opakování představují taxonomický základ pro jakoukoli civilizaci a právě opakováním činů se lidské bytosti brání anarchii vesmíru. Stejné vzorce ale umožňují nerušený rozvoj šílenství. Lidé jsou totiž současně odsouzeni k opakování traumatických událostí – ať už je to vyhození hračky z dětské postýlky nebo to, že si evropské armády pořád dokola navzájem podřezávají hrdla. Rozum a příčetnost každé společnosti se zakládá na prvotním šílenství.

Nic než fakta

Velký nepřítel všech dogmatiků Søren Kierkegaard kdysi vyprávěl příběh, který by nám mohl mnohé osvětlit. Ve svém Konečném nevědeckém dodatku k Filosofickým drobkům (1846) pojednává o psychiatrickém pacientovi, který uteče z ústavu: vyleze oknem, proběhne zahradou a snaží se vrátit zpět do širého světa. Nicméně se bojí: co když někdo přijde na to, že je šílený? Pak ho přece pošlou zpět do blázince. Musí si proto dávat velký pozor na to, co říká, a nesmí se nechat vyvést z konceptu – zkrátka, jak píše dánský génius, kterému není šílenství tak docela cizí, musí „všechny přesvědčit objektivní pravdou svých sdělení o tom, že je zcela příčetný“. Na zemi najde hrací desku, vsune si ji pod kabát a tu přijde na geniální myšlenku: kdo na světě by mohl popírat, že je svět kulatý? Vydá se tedy do města, kde začne donekonečna opakovat tento fakt a neochvějně jej šířit za prudké chůze, zatímco mu pod kabátem klape o knoflíky hrací deska. Ubohý, tvrdošíjný duch pochopitelně končí zpět za branami ústavu.

Dodatek je Kierkegaardovou velkou kritikou Hegela – dobře promyšleným útokem proti šílené prázdnotě, kterou nacházel v hegelián­ské dokonalé systematizaci a nekonečném, zoufalém hladu po všem objektivním. Pravda tkví v subjektivitě, tvrdil Kierkegaard. Případ uprchlého chovance měl ukázat, že objektivní fakt lze abstrahovat od jeho významu a že subjektivita nemá monopol na šílenství. Měl být obecně pochopitelnou ukázkou toho, jak v jádru pitomá může být pravda a jak může být banální. Co by se ale stalo, kdyby Kierkegaardův blázen uprchl dnes?

Svět se od Kierkegaardova věku velmi proměnil, ale větší část příběhu může zůstat nezměněna. I nepříčetný současník vyleze z léčebny oknem a prochází se po městě – jen město v dnešní pohádce je hlučnější a děsivější, než kdy mohla být Kodaň 19. století. Auta s vrčením projíždějí ulicemi lemovanými živým plotem z ptačího zobu, lidé vyhlížejí z oken svých domů s nedůvěrou, ne­li vražedným puzením. Z cedulí na trávnících civí masité, strašidelné tváře politických kandidátů; modelky a modelové z billboardů se uprchlíkovi zdánlivě posmívají. Všechno v tomto hlučném světě jako by bylo současně náhodné a neúprosné. Hlubinná gramatika světa je gramatikou čistého sadismu, a spíše než by se v tom šílenství chovanec sám poznal, začíná si psychotik téměř přát, aby byl zpátky ve všední zeleni a mezi zaoblenými hranami blázince. Má ale stále svoji pravdu, a ta ho uklidňuje, ta ho vede dál. Svět je kulatý, svět je kulatý, svět je kulatý.

Dřív nebo později se ocitne u baru. Už roky nepil alkohol. Uvnitř jsou ale lidé: musí být opatrný, nebo bude odhalen. Proto se jednou rukou nonšalantně ovine kolem baru, a když se ho barman zeptá, co chce, opáčí mu dokonalou, smysluplnou pravdou, s níž přece nelze nesouhlasit. „Svět je kulatý,“ praví. „Cože?“ ptá se barman. „Svět je kulatý.“

Jeden z hostů začíná ztrácet nervy: „Kup si pití, nebo vypadni, jo?“ Protože se možná schyluje k násilí, a to je vždycky zajímavé, začne někdo tuto výměnu názorů natáčet na mobil. Blázen se nepřítomně usmívá – ví totiž, že pravdu má on a pán se mýlí – a pokračuje ve své nadzemské mantře: „Svět je kulatý.“ Žijeme v lidumilném věku, takže ho nikdo násilím neodvleče do ústavu. Místo toho mu někdo jednu vrazí a pomatený chlapík se snese k zemi jako podťaté stéblo.

Video se brzy sdílí po celém světě a všichni se shodnou na jediném: to je vážně hrozné, jak jsou ještě dnes, v 21. století, zastánci rozumu pronásledováni pitomci a pověrčivci. Bojové linie jsou jasně vymezené: na jedné straně stojí ten, kdo klidně a srozumitelně předkládá fakta, na straně druhé iracionální příznivec placaté planety, který neumí své názory podložit důkazy, a uchyluje se proto k násilí. Jakmile blázen vyjde z nemocnice a účty za ošetření za něj zaplatí solidární kampaň racionalistů, ihned je pozván do televizní show Billa Mahera. „Svět je kulatý,“ šklebí se a nervózně těká očima sem a tam, aby se nemusel dívat do kamer. Publikum se tetelí uznáním: jaká to odvaha, říkat pravdu tváří v tvář těm, kteří vás chtějí umlčet. Brzy se mu ozve nakladatel. Titul Svět je kulatý se brzy probíjí mezi bestsellery. Ano, sestává pouze ze slov „svět je kulatý“, neustále opakovaných na čtyřech stech stranách. Třeba to nechápete, ale o to přece jde: jsou základní pravdy, které se musí neustále opakovat. Jinak svět zůstane vydán napospas dogmatům.

Je to směšný, hloupý, nevěrohodný příběh. Jenže takový příběh se s pár odchylkami opravdu odehrál.

Pomýlené teorie

Šílencem v onom skutečném příběhu je Neil deGrasse Tyson a zoufalým zpátečníkem rap­per vystupující pod jménem B.o.B. Kolem Nového roku, o kterém Tyson říká, že má nulový astronomický význam, začal B.o.B. tvrdit (samozřejmě na Twitteru), že se už po staletí lidem vymývají mozky tvrzením, že svět je kulatý, i když je ve skutečnosti plochý, a že jde o spiknutí. A Tyson z nějakého důvodu skočil do ringu s hrací deskou za zadkem a začal vehementně omílat, že ne, že svět je kulatý. Podílel se dokonce na naprosto příšerné rapové parodii, která vykrádá hudební podkres i strukturu textu z Drakeovy skladby Back to Back.

Samozřejmě, svět je pravděpodobně kulatý. Ale jak píše Kierkegaard, blázen „se nevyléčí tím, že se nechá přesvědčit, že je svět placatý“. Být na omylu nutně neznamená jen nemít přesné informace. Nejde o to, že se Tyson, na rozdíl od uprchlého chovance, opravdu střetl s někým, kdo s jeho velkou, jedinečnou skutečností nesouhlasí. Opravdu děsivé je, jak zuřivě se zakousl do své objektivní pravdy a jal se ji bránit před publikem, které žádné přesvědčování nepotřebovalo. Na svém písečku, v záři reflektorů, předváděl pomatené tiky hodné paranoika.

Na omylu byli oba, ale Tysonovi se podařilo – navzdory tomu, že měl relevantní fakta na své straně – být ještě víc na omylu než jeho vyzyvatel. Výměnu ukončil slovy: „Chlape, na rovinu: že ses vrátil v čase o pět set let zpátky, neznamená, že nemůžeme poslouchat tvoji muziku.“ Přitom před pěti sty lety, tedy v roce 1516, si už vůbec nikdo nemyslel, že je svět placatý. Hnutí za placatou Zemi vzniklo nedávno: rodí se ve čtyřicátých letech 19. století, tedy přibližně v době, kdy Kierkegaard psal svůj Dodatek a kdy amatérský kosmolog Samuel Rowbotham začal pod pseudonymem Parallax vydávat na vlastní náklady spisky o satanské astronomii a zlých lžích o zakulacené Zemi.

Ve skutečnosti měli oba autoři mnoho společného. „V subjektivitě je pravda,“ tvrdil nejen Kierkegaard, ale i Parallax, a oba svorně odsuzovali indiferentní hegeliánství všech směrů. Nikdo ve čtyřicátých letech 19. století neviděl zakulacenost Země: byla to objektivní, neosobní skutečnost, kterou lidem shora vnucovala klika expertů a správců. Ale správci světa se nezaobírali jen rozhodováním ohledně jeho tvaru, oni současně násilím zbavovali miliony lidí všeho, co dosud měli, a vnucovali jim nový, racionální systém organizace společnosti, jehož významnou součástí byl mimo jiné axiom o kulatosti světa. (Tomuto tématu se vyčerpávajícím způsobem věnoval jiný velký myslitel té doby – Karel Marx.) V tomto kontextu byla hypotéza o ploché Zemi způsobem, jak se vzepřít nesmírnému tlaku a udržet si alespoň zbytky autonomie subjektu. „Můj svět je takový, jak ho vidím,“ říkal vlastně Parallax a jeho následovníci, „a když se na něj dívám, zkrátka vidím rovnou plochu.“

V časech Kierkegaarda, Marxe a Parallaxe ještě existoval určitý odpor vůči zatuchlosti pouhých faktů. Dnes je dávno pryč. V Kierkegaardově příběhu se vesničané potkali s někým, kdo maniakálně opakoval, že svět je kulatý, a správně ho poslali zpátky do ústavu. My sledovali Tysona, jak dělá totéž, a místo abychom ho odklidili někam, kde by omílané nesmysly nikoho neunavovaly, tisíce z nás mu tleskají a plácají ho po ramenou za to, že bojoval za pravdu a objektivitu proti silám zpátečnictví. Stejně se chováme, když Richard Dawkins s odvahou templáře bojuje za evoluční teorii proti oné tragikomické hrstce zastánců kreacionismu, která ještě zbyla. A nejinak reagujeme na Sama Harrise, když se ponoří do hlubin lidského mozku, aby oznámil, že v něm – světe, div se – není žádná duší naplněná kapsle.

Pomýlené teorie jsou ve skutečnosti krásné, jsou to vzácné připomínky, že svět může být ještě něčím jiným, než čím se dosud jevil. Správně bychom je měli hýčkat a nechat růst. Místo toho je necháváme nemilosrdně rozbíjet ve jménu slepé, pitomé, zbytečné pravdy. Kdo je víc na omylu – ten, kdo jako přeskakující gramofon mele stále dokola, že svět je kulatý, vždycky byl kulatý a vždycky bude kulatý? Anebo ten, kdo chápe, že naše planeta není nějaká nehybná danost, že si koneckonců můžeme tu unavenou planetu představovat také v jiných, nových tvarech?

Zbytečná krása

Skutečnou dělící linii nakonec nenacházíme mezi věřícími a těmi, kdo v Boha nevěří, ale mezi těmi, kdo chtějí svět měnit, a těmi, kteří ho chtějí pouze reprodukovat. Podívejte se na některou z těch nekonečných debat mezi ateistou a věřícím – jakmile je tam Bill Nye, je to obzvlášť výživné, ale na YouTube najdete hodiny a hodiny dalších videí, v nichž spolu žvaní dva lidé v aristotelštině a nikoho to nezajímá a nepřesvědčí. Brzy si povšimnete pozoruhodné věci. Oba diskutující totiž záhy nevyhnutelně přejdou do jakéhosi orgasmického chvalozpěvu o tom, jak je vesmír nádherný. Teista se bude v duchu vznášet k nebesům a pět ódy na nádhernou tvůrčí sílu Boží, na Jeho kouzelné mlhoviny, na Jeho jemné vlásky slunečních paprsků a na všechny ty zázraky, kterými z jistých perverzních pohnutek naplnil stvořitel vesmírný prostor. Ateista přitom bude nejspíš zírat na své zázračné, racionální ruce a potom začne podobně nasládle opěvovat hory a duhu a jak je to všechno úchvatné, tím spíš, že k tomu došlo čirou náhodou. Když dospějí ke kritice vědecké racionality ze strany poetických humanistů, nutně zazní od ateistů něco v tom smyslu, že se Keats spletl a věda nepřipravila duhu o její krásu, že naopak je příroda tím krásnější, čím víc víme o tom, jak funguje. Tato nečekaná shoda by nás měla zneklidnit. Ukazuje, že navzdory všemu, o čem se přou, jsou ti dva vlastně na stejné straně.

Setkáváme se s tvrzením, že fundamentalis­tický ateismus se stal dalším nesnášenlivým náboženstvím. Ale u nás je vlastně náboženství v podobách, v jakých se praktikuje, marginální odrůdou ateismu. Co když vám vesmír třeba nepřipadá nádherný? Co když se každý den probouzíte v malé kamenné kóji uprostřed mrtvého města, pod šedou, smutnou oblohou a cítíte, že všechno okolo vás, jak to stojí a leží, nestojí vůbec za nic? Po většinu lidských dějin náboženství obvykle přírodním světem pohrdala, měla jej za prostor prolezlý ďábelskou hříšností, Ďáblovo hřiště, Dunya, Májá. Jak napsal velký teolog Karl Barth, Bůh je jedno velké „ne“ světu.

Doktrínou, že svět je špatný, lze omlouvat jeho nejhorší (a současně mnohdy snadno řešitelné) stránky, má ale i určitý revoluční potenciál. Špatný svět totiž může být vykoupen. Dogma, že je svět zcela v pořádku, je v naprosté většině ohledů strašlivé. Každé iracionální společenské uspořádání se nějakým způsobem snažilo působit jako odraz reality samotné. Svého času se i vesmír zobrazoval jako soustava kruhových tvarů s Bohem uprostřed, čili jako makrokosmický nákres feudalismu. Genetici jako Dawkins nám dnes vykládají, že takzvaný zvířecí život je vlastně kapitalismus volného trhu vepsaný do genetického kódu. Kdykoli slyšíte někoho zapáleně hájit přírodu, měli byste zbystřit: je to hlas třídní moci, moci, která si jde pro vás.

Peklo na neutrál

Kdysi byl ateismus sociální hnutí s nepopiratelným potenciálem měnit svět a ve zbývajících teokraciích je takový dosud. Ale u nás ne. Existují dva hlavní pilíře současné ateistické kritiky společnosti. První nás ujišťuje, že svět, který vytvořila věda a rozum, je zkrátka ohromný. Jen se podívejte na technologické divy, na zářící budovy, na to ohromné množství znalostí, které dnes máme k dispozici. Dokázali jsme zkopírovat celý lidský genom, kreslíme mapy hvězd ve vesmíru. Lidé žijí déle, lépe se stravují, efektivněji se milují a umírají ještě zmatenější a vyplašenější než kdy dřív. Jistě je pořád co zlepšovat – na tom ale přece pracujeme.

Druhým pilířem, který je s prvním těsně spojen, je pak přesvědčení, že život bohužel stále ještě není ten nejlepší z možných, protože v něm pořád přežívá zpátečnictví ve formě jakýchsi časoprostorových reziduí. Hlavním jednatelem a současně vyjádřením tohoto zpátečnictví je náboženství. Potíž je, že nezáleží na tom, co si většina lidí na světě myslí. Ateismus je zkrátka vládnoucí doktrína, a ta vnímá svět jako něco krásného, ale nikoli svatého, jako ohromný soubor faktů, která můžeme shromažďovat, analyzovat a instrumentalizovat. Pokud chce náboženství fungovat jinak než jako pouhá kuriozita, musí nakonec také přijmout generální linii ateistického myšlení.

Ateisté bojují proti nerozumu a nepravdě, a protože o světě nepochybně lze říct, že je opravdový, berou na sebe stejný úkol jako Hegel – „bránit realitu proti jejím nepřátelům“. Hegel napsal, že filosofie je teodicea. Jenže zatímco dnes taková slova spouštějí intelektuální sirény a zavánějí ironií, on to myslel zcela vážně. Přitom to nefungovalo. Každá pitomá historická forma byla v nějaký moment zastavena ve svém rozletu za absolutním věděním. Pod tímto velkým pozorovacím sklem je samo pochopení něčeho rovno úspěšné obhajobě toho, co chápete, a nic víc.

Moderní varianta tohoto přístupu je podobná, ale funkčnější: ukazuje se, že teodiceji se daří mnohem lépe, když z rovnice Boha zcela vyjmeme. Jak ale ukázal Kierkegaard, spojování dobra s možností vědění nás může dovést k šílenství.

Kdybychom zkrátka byli jenom zpátečníci, vždycky bychom mohli něco dohnat. Kdybychom se pouze museli naučit jistá fakta, prostě bychom se je naučili. Skutečné hrůzy 21. století se ale neskrývají v pověrách a nerozumu, ale v mnohem nebezpečnějších stínech racionálně řízeného světa, který jsme odsouzeni donekonečna reprodukovat. Naše zaoblená země je organizována stále více jako jedna obrovská továrna, v níž všechno běží jako na drátkách a na vteřinu přesně. Rojí se na ní miliony maličkých a nešťastných dělníků, kteří do sebe zoufale nasávají expertní znalosti tisíců bystrých mozků – a to není krása, je to peklo. Všichni maří svůj život. Všichni jsou nešťastní. Nejen vy. To svět je šílený, a přitom jeho nemoc nemusí světoví správci ani vyvracet jako faktografické pochybení.

Čím více fakt vstřebáme a čím větší kus vesmíru analyzujeme, tím více místa získáme pro šíření našeho dokonale pomýleného společenského uspořádání a pro nekonečnou reprodukci demence s ním spojené. Ateisté jsou ti, kteří naši prašpatnou a ohavnou skutečnost opravdu milují; mají ji vytetovanou na čele. Stojí na chvějící se kůře naší planety plující nekonečným vesmírem a nenacházejí na současném světě nic, co by mohli kritizovat – protože racionální se stalo synonymem dobrého a protože představu pekla ze svých myslí vypudili s takovou důsledností, že už ani nerozeznají to peklo, které mají každý den před očima.

Autor je spisovatel.

Z anglického originálu Village Atheists, Village Idiots, publikovaného v časopise The Baffler č. 32/2016, přeložil Antonín Handl.