editorial

Člověk je jediný tvor, který vnímá svět skrze příběhy. Jejich četba mimo jiné formuje lidskou empatii, nabízí cestu do jiných realit a stimuluje přemýšlení o dění kolem nás. Podle průzkumů, z nichž se pravidelně dozvídáme téměř fantastické informace o českých čtenářích a jejich výkonnosti, by se mohlo zdát, že Češi jsou národem vnímavých, sečtělých tvorů, kteří jsou ostražití a zároveň otevření názorové pluralitě. Zdá se ale, že tahle rovnice nějak nefunguje. Během Dne boje za svobodu a demokracii městy opět pochodovaly davy lidí, jejichž značná část s ohledem na svůj prapodivný světonázor čte pravděpodobně místo knih jen internetové diskuse a zeď svého Facebooku. Nenávist bují a knihy jsou vůči ní bezmocné. Jak to dnes vypadá s českým čtenářstvím a jeho centry, tedy knihovnami, se snažíme nastínit v tomto čísle. O bibliofilských vášních se dozvíme mnohé – mimo jiné o knihách jako fetiši, o strastech regionálních knihovníků i o snaze emancipovat se vůči šedé knihovnické praxi a provozovat knihovnu jinak – jako lokální společenské centrum, kam se lidé rádi vracejí nejen kvůli četbě. Nezapomínáme ani na finanční poměry oblastních i vesnických poboček nebo na pirátské knihovny, které žádný rozpočet nepotřebují, ale vyžadují o to větší množství odhodlání a času. Rozlučme se klasickým výrokem: „Knihovna je koule, jejíž přesný střed tvoří kterýkoli šestiúhelník, jehož obvod je nedosažitelný.“