Moderní demokratické instituce – ať už si o jejich limitech a problémech myslíme cokoli – byly úzce svázány s určitým typem veřejného prostoru, a pokud byly relativně funkční, pak v symbióze s ním. Veřejný prostor moderních společností se utvářel prostřednictvím hierarchických kanálů (televize, novin, knih), skrze které promlouvalo málo etablovaných tvůrců vědění a faktů k mnoha posluchačům a divákům. Vznikaly tak určité legitimní pozice, k nimž se veřejnost přikláněla a z nichž si vybírala. Lid byl sice zdrojem moci, ovšem na hrací ploše vyznačené odborníky a dalšími příslušníky elit. Na straně adresátů sdělení nepochybně probíhalo kreativní čtení a vznikaly i konspirační teorie. Čtení mezi řádky, alternativní výklady či kontrafakta byly ale mnohem méně mobilní a měly rychlejší poločas rozpadu než obsah proudící v etablovaných kanálech.
To se v posledních pár letech dramaticky změnilo. Stejně jako rozšíření kreditních karet přeoralo ekonomiku domácností, převracejí nová elektronická média také půdu, ze které klíčí a v níž se rodí veřejné mínění, naše socialita a v důsledku politická vůle lidu. Médium samo je sdělením, jak napsal už před půl stoletím Marshall McLuhan. Když před lety (částečně i díky sociálním médiím) vyhrál americké prezidentské volby Barack Obama, mohla se liberální levice technooptimisticky domnívat, že tato změna bude ve prospěch progresivních politik, zvýšení inkluze, větší rovnosti a svobody pro všechny. Nová média od té doby ovšem zasáhla mnohem širší vrstvy populace a letošní americké prezidentské volby – ale třeba také referendum o brexitu či podoba diskuse o uprchlické krizi a migraci ve střední Evropě – naléhavě ukazují, že v dnešních společnostech existuje vážný problém s mechanismy utváření a oběhu faktů, informací a názorů. Jenže stejně jako neexistuje cesta zpátky k Trumpově „skvělé velké Americe“, ani návrat k centralizovanému veřejnému prostoru není dnes možný. Musíme hledat nový mediální model, který bude schopen informace a názory rozumně tříbit, a přitom neomezí širokou účast veřejnosti.
Zajímavé je si v této souvislosti všimnout, že nová média nemění jen veřejný prostor, ale i akademickou rozpravu. V posledních několika málo letech vznikly tisíce takzvaných predátorských časopisů, se sídlem většinou v Asii a východní Evropě, které za úplatu publikují odborné články bez řádného recenzního řízení a zaplavují jimi oborovou literaturu. Vědci, tlačení systémem hodnocení do vysokoobrátkové produkce, se jejich prostřednictvím snaží budovat kariéru a někdy i docela nepokrytě čerpat peníze ze státního rozpočtu. I to je umožněno přechodem na levnou online komunikaci. Bylo by ale ukvapené tento jev povýšeně odsoudit jen jako morální selhání jednotlivců či institucí, které si z publikování dělají byznys. Jde totiž také o výraz bezradnosti „neelitních“ nezápadních akademiků ve vztahu k západocentrickému, anglofonnímu systému vědy a jeho síti časopisů, do níž je pro ně obtížné prorazit, a to leckdy téměř bez ohledu na kvalitu samotných textů. Bylo by proto příliš jednoduché odsoudit zmíněné „predátory“ jako škůdce v jinak dobře fungujícím systému vědecké komunikace. Kritický pohled je třeba zaměřit přímo na systém hodnocení kvality výzkumu a oligopolní charakter etablovaných nakladatelství.
V tom dnes dělají velký kus práce i univerzitní knihovníci, kteří rozhodně nejsou jen pasivními správci fondů. Jeffrey Beall, knihovník z Coloradské univerzity, který s pojmem predátorských časopisů přišel jako první, pracně vytváří jejich seznam. Další knihovníci vystupují proti pochybnému užívání takzvaného impaktového faktoru. Ten původně sloužil jako pomůcka při rozhodování, které časopisy nakoupit do knihovny, postupně se ale stal nedotknutelným měřítkem kvality jednotlivých článků a výzkumníků. Ale vůbec nejdůležitější je, že se dnes knihovníci zapojují do iniciativ „otevřeného přístupu“ (open access) a hledají takové modely vědecké komunikace, které by zajistily obecnou dostupnost informací a zároveň zprůhlednily a zefektivnily procesy hodnocení kvality.
Myslím, že z aktivní role univerzitních knihovníků ve vztahu k akademické obci se můžeme mnohé naučit – i ohledně veřejného prostoru a politické debaty. Iracionálním celospolečenským debatám nepomůže hledání nějakých arbitrů pravdy, nýbrž lepší všeobecné porozumění tomu, jak nová média fungují, jak s námi mohou manipulovat a také jakou zodpovědnost my sami jakožto online aktéři máme za veřejný prostor. Knihovny tvoří hustou síť, která prochází napříč společností geograficky i sociálně, a mohly by tedy snad v tomto procesu sehrát pozitivní roli. Posílit jejich význam při kritické práci s informacemi by mělo být prioritou všech veřejných politik, kterým jde o demokracii.
Autorka je socioložka.