Nabízet kvalitu a kontext

Jste členem Sekce experimentálního knihovnictví (SEX), což měla být jedna z odnoží Svazu knihovníků a informačních pracovníků (SKIP). Proč dnes Sekce pod Svazem nefunguje a jaká je její aktuální situace?

Sekce experimentálního knihovnictví od začátku fungovala hlavně jako volné sdružení lidí, kteří měli potřebu diskutovat o oboru jinak, než bylo či je zvykem. Nikdy si nevytyčovala společné cíle. Máme totiž hodně odlišné pohledy na to, kam by se knihovnictví mělo ubírat. Smyslem je profesionální pospolitost, možnost řešit věci, na které ve Svazu nebyl kladen důraz. Zpočátku, v roce 2011, to bylo téma dospívajících čtenářů či informačního vzdělávání a na můj vkus jsme se až příliš zabývali marketingem. V podstatě každý má své téma, na které se chce ve své knihovně zaměřit. Zní to banálně, ale právě sdílení našich profesních problémů, vzájemná podpora, otevřenost vůči novým lidem a myšlenkám a společná energie jsou tím, co nám v naší práci pomáhá. Do Svazu knihovníků a informačních pracovníků nás nakonec nechtěli – zřejmě právě pro naši nezacílenost, a myslím, že i proto, že jsme byli moc drzí. Podobu jakéhosi think­tanku si Sekce experimentálního knihovnictví v podstatě udržuje dodnes, byť už s menší dravostí a asi i menší drzostí.

Co vám na tradičním pojetí knihovny vadilo?

Neřekl bych, že nám vadilo tradiční pojetí knihovny. Mně osobně nejde v podstatě o nic jiného, než abychom toto pojetí zachovali a prohlubovali. Vadí mi, že se oborová identita rozplývá, že nerozvíjíme tradiční knihovnické disciplíny a že se málo zajímáme o samotné knihy a jejich obsah. Někomu ale naopak připadá, že se knihovny točí kolem knih moc…

Změnilo se od dob založení Sekce něco?

Za těch pět let se české knihovnictví změnilo hodně, je mnohem dynamičtější, ovládlo disciplínu PR, knihovny jsou vidět. A jsou vidět i „SEXy“ knihovny, ať už jde o Třinec, Litvínov, Tábor, Chodov nebo Jevíčko. Jedinečný je brněnský Kabinet informačních studií a knihovnictví (KISK), jehož zásadní vliv na české knihovnictví zůstane zřejmě ještě nějakou dobu nedoceněný.

Jsou české knihovny pozadu oproti knihovnám v západních zemích?

Nemyslím si, že by české knihovny byly pozadu. V otázce používání informačních technologií a marketingu jsou rozhodně dále než Američané nebo Australané, v jejichž knihovnách jsem stážoval. Chybí nám ale jasná identita, směr, kterým jít. V Americe se od 19. století buduje knihovna jako instituce, která má zpřístupňovat znalosti, a pomoci tak každému splnit jeho sen. A na tomto hlavním cíli se sto padesát let v podstatě nic moc nezměnilo, knihovna je stále instituce, která má primárně pomáhat a teprve potom bavit a nabízet prostor pro setkávání. Nesrovnatelné je pak pracovní prostředí, vstřícnost starších kolegů k mladším, nadřízených k podřízeným, schopnost táhnout za jeden provaz.

Jaké máte jako ředitel městské knihovny zkušenosti s financováním?

Vím, že k mnohým knihovnám teď budu nespravedlivý, ale obecně se domnívám, že financí je v českém knihovnictví víc, než si zaslouží. Pouze chybí větší kompetence a také odvaha je vynakládat efektivně, vymýšlet chytřejší a levnější řešení než ta zavedená. To ovšem není jen problém knihovnictví, dokonce bych řekl, že v rámci veřejné správy si vedeme ještě slušně. Největším problémem českých knihoven nejsou finance, ale lidé, kteří je na obecní, krajské a zejména celostátní úrovni spravují.

Pokud jde o naši knihovnu, od zřizovatele dostáváme každý rok v podstatě stejné peníze, které pokrývají asi sedmdesát pět procent rozpočtu. Není to moc, ale ani málo. Navýšení v řádech desetitisíců je třeba smysluplně odůvodnit, naštěstí se ale nedostávám do situace, že bych musel hledat argumenty obhajující provoz knihovny jako takové.

Máte nějaké sponzory?

Roční rozpočet knihovny je čtyři až čtyři a půl milionu korun, z toho nám dá zřizovatel něco přes tři miliony. Zbylý milion zhruba z půlky pokryjí granty a dotace, zejména z Úřadu práce, se kterým spolupracujeme, a zhruba pět set tisíc ročně vyděláme vlastní ekonomickou činností. Vydáváme knihy, děláme redakce a korektury, vyrábíme placky a trička… Myslím, že většinové financování ze strany zřizovatele je dlouhodobě neudržitelné, pro mě osobně by ideální stav byl: padesát procent zřizovatel, dvacet pět procent privátní sektor, dvacet pět procent komunita a vlastní činnost. K tomu však máme ještě hodně daleko.

Pořádáte dost akcí pro veřejnost. Kde na ně berete peníze a jaký je o ně zájem?

Nejlepší akce je zadarmo nebo ta, která se sama zaplatí. Takových se snažíme dělat co nejvíc. Jinak ročně stojí město naše kultura padesát až osmdesát tisíc, dalších osmdesát až sto tisíc se vybere na vstupném, deset až padesát tisíc zajistí sponzoři a granty. Ale v těchto aktivitách jsme pořád žabaři. Obdivuji knihovny v Lokti nebo Vrdech, kde je vidět, kolik vlastní energie do svých akcí vloží.

Neměly by vesnické knihovny víc fungovat jako otevřený prostor pro trávení volného času, kam se rodiny v neděli vypraví půjčit si nové knížky, ale také si dát kávu a poklábosit se sousedy?

Podobné knihovny u nás nejsou zase tak vzácné. Pokud má obec to štěstí, že se najde jednotlivec nebo parta lidí, kteří mají chuť v knihovně něco dělat, je vyhráno. Úkolem obce a metodika je pouze připravovat dobré podmínky pro aktivní přístup občanů.

Jaký je v poslední době zájem o knihy a členství v knihovně? Jak jej ovlivnila dostupnost internetu?

Půjčovanost a čtenost krásné literatury je v posledních letech určitě lepší, Češi prostě čtou hodně. Čtení jako způsob trávení volného času má u nás pevné kořeny a je volbou pro stále více obyvatel. Veřejné knihovny na tom mají významnou zásluhu a je jen škoda, že se samy literárním tématům více nevěnují. Fenomén internetu se mnohem více dotkl literatury naučné či non­fiction. Kvalitní tvrdá data, která dříve byla jen v knihovně, jsou dnes dostupná na Wikipedii, a je to tak dobře. Úkolem knihoven se s rozšířením internetu stal nikoliv důraz na pouhou fyzickou přítomnost informace, ale na její kvalitu, aktuálnost, srozumitelnost a důvěryhodnost. Do knihovny už nechodí lidé s tím, že „potřebují vědět to a to“, ale s tím, že se „­potřebují ­dozvědět něco o tom a o tom“. Jde o informace v kontextu. Jsem přesvědčen, že kniha je tím nejlepším prostředkem celoživotního vzdělávání. Znamená to však, že musíte mít dobrý, přehledný fond, za jehož kvalitu přebírá odpovědnost právě knihovník. Prudký pokles výpůjček naučné literatury je logický, ale právě toto pole bychom se teď měli snažit dobýt zpět. Pokud se budou knihovny chovat jako sklady nehodnotící kvalitu svých fondů, pak je nezachrání žádná společenská a komunitní činnost, po které se v současnosti tolik volá. Knihovnu dělají knihy a lidé, kteří knihám rozumějí.