Sci-fi, jež probouzí spáče

Nejnovější film kanadského režiséra Denise Villeneuvea Příchozí vychází ze sci-­fi povídky Teda Chianga Příběh tvého života (1998, česky 2011). Zde je popsán princip, podle něhož se světlo vždy pohybuje po extrémní dráze: po té, která zabere času nejméně, nebo naopak nejvíce. Podobně krajní jsou i hlavní vyprávěcí strategie filmů o prvním kontaktu s cizí entitou. Akční blockbustery typu Den nezávislosti (Independence Day, 1996) vycházejí z jasně vymezené pozice „my versus oni“ a omezují se na triviální otázku, zda mimozemšťané sežerou nás, anebo my je. Druhá linie toto pojetí problematizuje, když odnímá člověku jeho privilegované místo v řádu věcí a hlavním východiskem činí nejistotu a pochyby, zda si nás ti druzí vůbec všimnou a zda jim budeme stát za to, aby se námi zabývali.

Peklo prvního kontaktu

Už od dob románu Stanisława Lema Solaris (1961, česky 1964) není kontakt s mimozemskými bytostmi či artefakty jen výzvou k překonávání hranic nebo objevování vzdálených galaxií, ale také k zdlouhavé a namáhavé cestě do vnitřních vesmírů jedince, během níž je konfrontován především se sebou samým. Cílem této introspekce je transformace vědomí, kterou Frank Herbert v Duně (1965, česky 1988) nazval „probuzením spáče“. V šedesátých letech se tak dělo prostřednictvím drog nebo kvazifilosofie hnutí new age. V osmé dekádě se po nástupu kyberpunku pozornost obrátila k propojení technologie a lidského těla. S přelomem tisíciletí sílí proud, v němž klíčovou roli hrají měkké vědy jako historie, psychologie nebo antropologie.

V Příchozích se nástrojem, jenž otevírá jinou dimenzi a mění myšlenková paradigmata, stává jazyk. Doktorka Banksová, která má za úkol rozkrýt řeč záhadných mimozemských bytostí s fyziognomií lovecraftovských monster, je typickou postavou filmů Denise Villeneuva. Kanadský režisér dokáže vystihnout existenciální děs člověka ve světě poháněném mechanismy, které nemůže ze své pozice pochopit. Jeho postavy jsou nekompromisně konfrontovány s čímsi pro ně krutým a neuchopitelným, co svou složitostí zásadně přesahuje jejich dosavadní zkušenost. Napětí mezi nepřízní vnějších podmínek a maniakální umanutostí, s níž si jdou za tím, co v danou chvíli považují za správné, tvoří kontury světa, který působí, jako by zamrzl na prahu apokalypsy a vládl v něm permanentní soumrak. Pro autora, který s přehledem natočil psychologický horor Nepřítel (Enemy, 2013) a poté procedurální thriller Sicario (2015), je sci­fi s hrdiny podstupujícími peklo prvního kontaktu ideální látka.

Vyplašené lidstvo

Největším rizikem adaptace byla obtížná převoditelnost abstraktních tezí původní Chiangovy povídky do filmového vyprávění. Filmoví Příchozí jsou však výsledkem série správných scenáristických rozhodnutí Erika Heisserera, jehož nejvýraznějším počinem dosud byl horor Zhasni a zemřeš (Lights Out, 2016). Povedlo se mu adaptovat složitý a vrstevnatý literární text při zachování původních významů. Ve filmu se tak například přímo nerozebírá koncept svobodné vůle, na němž povídka stojí, a přesto tento typ otázek snímek implikuje. Funkčním rozhodnutím je rovněž začlenění geopolitické linie, která v povídce zcela chybí, ale filmu dodává strukturu, díky níž je přes svou komplikovanost snesitelný pro Hollywood.

Příchozí přebírají některé konvence „invazních“ sci­-fi blockbusterů. Villeneuve však s žánrovými klišé dovede obratně pracovat. Obrazy civilizačního kolapsu zde nefungují jako prvoplánová atrakce, ale umocňují pochmurnou vizi světa, v němž je vyplašené a nervní lidstvo poháněno potřebou získat v co nejkratším čase jakékoliv informace bez ohledu na jejich relevanci. Snaha nalézt okamžitá řešení a odpověď na otázku „Proč jsou tady?“ kontrastuje s provokativní pasivitou mimozemských objektů, jež se mlčenlivě vznášejí těsně nad zemí propadající se do stále hlubšího chao­su. Znepokojivost Villeneuveova univerza je dána tím, že se zde důsledně uplatňují v úvodu zmíněné principy extrémních drah. Jeho hrdinové musí přijímat absolutní rozhodnutí nepřipouštějící kompromisy. Příchozí nás nutí opouštět komfortní zónu ustálených způsobů uvažování, aktivizují myšlení a provokují otázkou, nakolik bychom byli schopni čelit mezním situacím, v nichž lze buď všechno získat, nebo naopak ztratit. Villeneuve možná nenatočil jediný snímek svého druhu, ale určitě vytěžil z dané předlohy maximum. Příchozí jsou moderní sci-­fi, která ovšem dokonale naplňuje tradiční podstatu žánru – jsou dotaženým a vtahujícím filmem, jenž v nás probouzí pocit úžasu.

Autorka je filmová recenzentka.