Slavnost jako vroucí topos

Filmy o slavnostech a oslavách, ať už rodinných či jiných, spojuje řada motivů a postupů. Často je rytmizuje tep zapíraných emocí a jejich jádrem bývá odhalení skrytých, nikdy dříve nevyřčených křivd a výčitek, jako je tomu třeba v případě Rodinné oslavy (Festen, 1998) Thomase Vinterberga. Mnohdy také tematizují rituální charakter slavnosti a přetvářejí jej v princip vyprávění nebo tento rituál využívají k představení mumraje figurek a lidských charakterů, jako to činí například Svatba (A Wedding, 1978) Roberta Altmana či Nenápadný půvab buržoazie (Le Charme discret de la bourgeoisie, 1972) Luise Buñuela, ale třeba i snímek O slavnosti a hostech (1966) Jana Němce. Nový film rumunského režiséra Cristiho Puia Sieranevada všechny tyto konvence „filmu o slavnosti“ poučeně a decentně stravuje a přetváří je ve svébytný celek, v němž je slavnost především specifickým časoprostorem.

Všímavost k paradoxům

Sieranevadu lze charakterizovat především právě pojetím slavnosti jako času a jako prostoru. Odehrává se takřka v reálném čase, a to z naprosté většiny mezi stěnami malého bytu s několika místnostmi propojenými chodbou. Zde se postupně scházejí různě vzdálení rodinní příslušníci i více či méně zvaní hosté a společně oddalují vyvrcholení celé akce, jímž má být hostina. Ačkoli je ústředním průsečíkem dění v bytě obývák zařízený coby jídelna, kde se také odehraje mše za zesnulého, v průběhu filmu se postavy různě přeskupují mezi tímto a dalšími pokoji a spolu s nimi se přelévají i debaty a diskutované problémy. Kameru sledující kroky jednotlivých postav diriguje sofistikovaná choreografie protipohybů otevírání a zabouchávání dveří. Celé to hemžení je přitom důmyslně motivované různorodými mikrokonflikty a mikrozápletkami, jež dokazují, že to, co se zdá být paralelním děním, je ve výsledku navzájem prostupné, že ani čas, ani prostor tak snadno nerozdělí dynamický organismus rodiny s různě znesvářenými větvemi a hlubokými kořeny.

Jde o jeden z těch snímků, pro něž se slavnost nazřená v mnohočetnosti svých účastníků de facto stává hlavní postavou. Přesto film mezi ostatními vyzdvihuje Laryho – lékaře ve středních letech a syna zesnulého, s nímž kamera do bytu přichází a také jej s ním na chvíli opouští. Puiu tak jemně a uměřeně ponouká diváka k tomu, aby sdílel právě Laryho náhled na dílčí situace a interpretoval s ním i celé dění – je to náhled zpravidla ironický, všímavý k paradoxům a ambivalencím. Smuteční slavnost je zde totiž vším možným, jen ne pietním setkáním. Po zpoždění popa, při o velikosti nebožtíkova obleku a nečekané návštěvě konfliktního švagra Tonyho dovrší zpochybnění důstojnosti rituálu matčin odchod od slavnostní tabule. Dílčí šarvátky zde díky malichernosti, ješitnosti či zpupnosti vyznívají komicky či tragikomicky a vyhrocené až přehnané momenty nepůsobí ve své bizarnosti trapně, ale spíše jako výmluvné detaily domácké všednosti. Ať už jde o ženské pokrývky hlavy, dárek v podobě rotopedu, hospodyňkovskou horlivost při přípravě jídla, opakované prostírání a sklízení stolu, opakování vtipů o internetu či vzájemné osočování mezi ženami, vše dohromady pulsuje v rytmu běžných rodinných sympatií a antipatií. Pojetí rodiny jako prostoru tvořeného pevnými pouty vzájemného soucitu i bariérami nenávisti potvrzuje i Laryho vzpomínka na otcovy lži a samozřejmost, s jakou se staly součástí jeho života.

Vášnivé konflikty

V Sieranevadě jsou nálady i mezilidské vztahy usměrňovány intimními, národními i globálními problémy a tématy (od nevěry a každodenního obelhávání či sebeobelhávání přes komunismus a náboženství až k terorismu a konspiračním teoriím spjatým s událostmi 11. září). Na přirozené prolínání různých prostorových dimenzí bytu se tak nabalují průniky významných a přízemních témat, ale také bilancování přítomnosti a minulosti – času pojatého jako rozpínavé a zase se smršťující trvání. Hloubka rodinné historie i povrchnost náhodného, několikaminutového setkání na ulici či parkovišti totiž v Sieranevadě eskalují v konflikty podobně vášnivé, vyhrocené a plné podobných zjednodušení a sebeklamů. Snímek je nejen inscenačně­vypravěčskou variací na téma, kolik postav je možné na základě chytře motivovaných peripetií rozpohybovat mezi několika pokoji, ale i úvahou o rodinných a obecně mezilidských vztazích a o tom, zda skutečně spočívají jen na vyprázdněných rituálech.

Autorka je filmová historička.