Cenzura dusila i škvár a kýč

Přestože jste již před Mostem přes řeku zapomnění [viz recenzi na protější straně] vydal několik autobiografických knih, píšete, že po převratu jste necítil od věcí dostatečný odstup, abyste dokázal svou zkušenost uspokojivě zapsat. Co jste si od té doby ujasnil, co se usadilo a jaký odstup jste získal?

Ujasnil jsem si svou tehdejší naivitu, usadily se ve mně rozbouřené emoce a získal jsem odstup od událostí a jejich aktérů. Také jsem si uvědomil, že nechci snímat žádné „posmrtné masky“, kreslit karikatury ani nikoho démonizovat, i když zrovna po tom je na trhu stále velká poptávka.

Z vašeho románu se dá vyčíst přesvědčení, že si vás strana pěstovala jako svého koně pro liberalizaci kultury. Skutečně tomu tak bylo?

Teď jste mě dostal. Vůbec si nejsem vědom toho, že bych něco takového dával ve svém románu najevo. V době takzvané perestrojky ovšem docházelo i v kultuře a médiích k postupné výměně nomenklaturních kádrů, jejichž jmenování bylo v pravomoci partajních orgánů. Odvolávali se staří normalizátoři a byli nahrazováni mladšími a liberálnějšími lidmi. Proces završila výměna vedoucích pracovníků příslušných oddělení a odborů aparátu ÚV KSČ. Ale nestála za tím celá strana. Řadoví členové většinou neměli ani tušení, která bije, a okresní či krajští funkcionáři se někdy dokonce stavěli proti.

Ve které době a ve kterém povolání jste žil opravdu naplno?

Ve druhé polovině šedesátých let a hlavně pak prvních osm měsíců roku 1968. Během onoho slavného pražského jara. Později mi docela seděla práce kulisáka a pak působení v divadelním klubu Rubín, odkud jsem ale musel ani ne po roce odejít kvůli uvádění Sidonových Latrín, na jejichž premiéru přišli i Václav Havel, Pavel Landovský a další „nežádoucí“ diváci z disentu. A konečně v osmdesátých letech mě docela pohltila práce v redakci Kmene a později Tvorby.

Cítil jste se v těchto profesích svobodný?

Kulisáci jsou divadelní dělníci a jako dělník a nestraník jsem se opravdu cítil relativně svobodný. V Rubínu už mnohem méně a v Kmeni a Tvorbě – už jako člen KSČ – naopak dosti nesvobodný. Ale mě vždycky bavilo hledat cesty, jak nejrůznější hranice a bariéry překonávat a obcházet. Nejsvobodnější jsem se cítil v roce 1968. V roce 1989 mi svěřená moc sice dávala nebývalé možnosti, ale současně mě dost limitovala. A navíc mi – stejně jako hrdinovi mého románu – v rukou čím dál víc prokluzovala.

Jaká kultura byla či je podle vašeho soudu zdravější, hodnotnější, lepší? Ta oficiální či registrovaná normalizační, anebo polistopadová, „nově normalizovaná“, jak říkáte?

Nad některými knihami, výstavami, filmy, divadelními a televizními inscenacemi či seriá­­ly z dob normalizace se mi obracel žaludek už tenkrát a obrací se mi dodnes. Na druhou stranu nemálo uměleckých děl té doby dodnes neztratilo nic ze své kvality a životaschopnosti. Ale totéž bych mohl říct o tvorbě disentu, undergroundu a exilu nebo o tvorbě dnešní. Pravda ovšem je i to, že tehdejší státní cenzura nedusila jen politicky nežádoucí umění a opoziční tvůrce, ale také škvár a kýč všeho druhu, který dnes pro změnu dusí mnohé kvalitní věci. To je ta odvrácená strana tržních poměrů v kultuře. A politicky nepohodlná tvorba je diskriminována a její tvůrci jsou ostrakizováni i dnes, přestože mnohem mírněji a sofistikovaněji než v předlistopadových dobách. Proto také mluvím – a nejen já – o nové normalizaci, jež je sice mnohem měkčí, protože není řízena státem, nýbrž jen horlivými jednotlivci, ale o to efektivnější. Přiznanou předběžnou cenzuru padesátých a šedesátých let vystřídala po roce 1968 popíraná cenzura následná a tu zase po roce 1989 nepřiznaná cenzura mlčením. O některých autorech se prostě nemluví, jejich díla se nerecenzují a mnozí z nich byli zahnáni do novodobých „rudošských“ rezervací, kde už obcují víceméně jen mezi sebou.

Není to prostě legitimní nezájem, s jakým se potýkají i autoři, kteří se objevili po Listopadu?

Někdy možná ano, ale takový nezájem může být dvojího druhu. Buď se redaktorům a kritikům naše knihy nelíbí literárně, anebo k nám a našim knihám pociťují nechuť politickou. Řekl bych, že většinou platí druhá možnost, ovšem dotyční lidé z redakcí tvrdí, že ta první. Ale ono se za první normalizace také říkávalo zahraničním novinářům, kteří se ptali, proč jsou v Československu někteří spisovatelé zakázaní, že tomu tak není, že sami nakladatelští redaktoři a novináři je prostě nechtějí publikovat pro jejich nízkou literární úroveň, a navíc nevidí důvod, proč by měli propagovat tvůrce s protisocialistickými postoji… Říká se, že člověk nemůže dvakrát vstoupit do stejné řeky, protože v ní teče pokaždé jiná voda, a je to pravda. Ale kalná může být stejně.

Co říkáte snahám znovu etablovat sílu, která by hájila oborové zájmy, v podobě Asociace spisovatelů?

Každý má právo založit si, co chce, a prosazovat, co uzná za vhodné, pokud tím ovšem neomezuje práva ostatních. Asociace spisovatelů však ignoruje jiné spisovatelské organizace, které tu existují, a předstírá, že jenom ona sdružuje ty jediné pravé české spisovatele. Ve skutečnosti je to jen parta hochů a děvčat, co spolu mluví. Nic víc a nic míň.

Za jakých okolností jste v období perestrojky cestoval do západní Evropy, abyste navázal či obnovil kulturní styky? Na takové cesty redaktoři kulturních novin asi tehdy běžně nevyráželi…

Na žádné takové cestě jsem nikdy nebyl. Na Západ jsem do roku 1989 vycestoval jen čtyřikrát. Dvakrát v souvislosti s uváděním překladů knih, na kterých jsem se podílel, a to do Anglie a do Paříže, jednou na jednání s představiteli francouzské agentury zastřešující výměnné pobyty mladých a jednou do Rakouska jako vedoucí zájezdu skupiny Olympic, která tam hrála v rámci takzvaného Rudého týdne Komunistické mládeže Rakouska. Na jejich koncerty ovšem paradoxně chodili téměř výhradně česko­slovenští emigranti… Někteří redaktoři jiných novin jezdili ven mnohem častěji. Já svého času nemohl odjet ani na filmový festival do polského Koszalinu, protože jsem k tomu potřeboval souhlas Vasila Biľaka a ten na to neměl čas. Byl zaneprázdněn třídenní oslavou svých sedmdesátin.

Vaše odmítavá kritika Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí z konce osmdesátých let vešla do literární historie. Sám celou věc v rozhovorech i v románu líčíte tak, že neohrožený redaktor sňal ze zakázaného autora tabu a tím ho rehabilitoval. Redakční koncepce Tvorby přitom výslovně nabádala kriticky psát o umělcích v emigraci.

Tak to vidíte vy – a možná i jiní čtenáři. V tom případě jde o mé autorské selhání. Nechtěl jsem svého redaktora vylíčit jako hrdinu bez bázně a hany. Snad jen o něco odvážnějšího, než byli jiní. Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí se mi nelíbila – a nelíbí se mi dodnes. Takových lidí je víc, dokonce i ve Francii. Také tam ji jistý kritik označil za kýč. Ale to není podstatné – zkrátka mě tehdy napadlo, že pod krycí clonou kritiky můžu prolomit mlčení o svém oblíbeném autorovi. I když by k tomu prolomení třeba došlo i tak. A na tu koncepci Tvorby, o které mluvíte, jste mě upozornil až vy. Přiznám se, že si na ni nevzpomínám. Možná jsem se na jejím vzniku ještě coby zástupce šéfredaktora sám podílel, ale člověk takové věci pouštěl z hlavy, sotva byly schválené.

Odkud berete rčení, slovní hříčky a hlášky, jimiž jsou vaše texty napěchované?

Já jsem v životě vystřídal osmnáct zaměstnání, poznal jsem devět různých profesí a strávil jsem součtem více než čtyři roky v různých nemocnicích, lázních a sanatoriích. A protože nejsem žádný introvert a rád se bavím s lidmi, ledacos jsem od nich pochytil a odposlouchal. Ale něco jsem si také sám vymyslel. Hra s jazykem mě odjakživa baví a humor je moje životní filosofie.

Na čem nyní pracujete?

Na románu se sci­-fi prvky, což mě samotného překvapuje, protože sci­fi není zrovna můj oblíbený žánr. Je možné, že si jen potřebuji trochu oddechnout od politické reality, i když ta mi do textu prosakuje také – téměř proti mé vůli.