Zprávy o nejrůznějších aspektech znečištěného ovzduší nejsou v čínském tisku žádnou výjimkou – už několik let se místní autority situací netají a uvolňují o ní poměrně detailní informace. Atraktivní šedočerné fotografie z Pekingu bývají celosvětovým sezónním hitem, stejně jako v létě fotografie z přelidněných čínských pláží. Pekingský deník na webu přinesl koncem listopadu zprávu o výzkumu švédského centra pro studium rezistence proti antibiotikům. Výzkum mimo jiné říká, že v pekingském vzduchu jsou přítomny mikroorganismy s genem odolávajícím antibiotikům: ze všech velkoměst zahrnutých do studie je na tom Peking nejhůře – takových mikroorganismů bylo v jeho ovzduší nalezeno průměrně 64 druhů. Konkrétně se jedná o mikroorganismy s genem rezistentním vůči širokospektrálním antibiotikům „poslední záchrany“ u některých infekcí (E. coli). Rozšíření tohoto genu po celé planetě se považuje za vážnou hrozbu. Schopnost těchto rezistentních kmenů šířit se ovzduším pozitivně koreluje s „hustotou“ smogu. Ten je v Pekingu navíc z velké části tvořen prachovými mikročásticemi PM 2.5 a menšími (na rozdíl od Londýna, kde převažují PM 10, jež se zachytí už v nosních dutinách, a nezpůsobí tedy v těle vážnější škody), které pronikají do průdušek, plicních sklípků. Nanočástice se dokonce dostanou až do krve. Tuto problematiku studují samozřejmě i čínští vědci. V roce 2014 proběhla na pekingské univerzitě Čchingchua na podobné téma přednáška. „Nyní je nejdůležitější vymyslet způsob, jak rezistentním kmenům zabránit v šíření ovzduším,“ zní poslední věta zprávy.
Agentura Nová Čína dává prostor také informacím v žánru, který lze označit jako „hluboký lidský příběh“. V příběhu převzatém z Wuchanského večerníku se dočteme o pětaosmdesátiletém bývalém profesoru matematiky na univerzitě, který za posledních sedm let rozdal v prostředcích hromadné dopravy šest set číslovaných kartiček s anglickým poděkováním za uvolnění místa k sezení. „Wang Ti jela se spolužáky, když do přeplněného autobusu nastoupil stařeček. Protože seděla u dveří, okamžitě mu uvolnila místo a stařeček se s mladými lidmi dal do řeči. Dozvěděli se, že vyučoval matematiku. Cestou jim vysvětlil větu o střední hodnotě diferenciálního počtu, kterou právě probírali ve škole, a když už mělo dojít na objasnění Taylorova teorému, museli k velké lítosti pana profesora studenti vystupovat.“ Řekl jim už tedy jenom o tom, že kdykoli se chystá někam dál cestovat, vezme si s sebou dvě vlastnoručně vyrobené anglicky napsané děkovné kartičky. Pokud se najde někdo, kdo ho pustí sednout, kartičku mu odevzdá a věří, že když někdo za svůj dobrý skutek něco dostane, z radosti potom koná více dobra. „Jednou dal někdo profesorovu děkovnou kartičku na internet. Novináři zjistili, že v lednu 2014 se v Chankchou objevila zpráva o ‚suvenýru za uvolněné místo k sezení‘ od jistého dědy Wanga s tím, že za pět let rozdal 195 kartiček. Když zprávu poslali studentce Wang Ti a jejím spolužákům, ti jednohlasně zvolali: ‚To je ten děda!‘„
Ze statistické rubriky agentury Nová Čína vybíráme téma, které její novináři zpracovali k příležitosti světového dne záchodů (19. listopadu) a doložili ho výmluvnými infografikami. „Záchod je sice věc malá, ale celosvětově je čichovým a zrakovým jazykem, nejkratším přímým spojem v civilizační komunikaci. V současnosti se nemálo velkoměst mění k lepšímu, ale počet veřejných záchodků je pořád zoufale malý, případně je poměr dámských a pánských toalet iracionální.“ Důležitost záchodu pro život člověka je doložena údaji o tom, že průměrně člověk dojde na toaletu 2500krát ročně, a stráví tam tudíž celé tři roky života (ženy ještě více). Zásadní není jen to, jaký záchod je, ale zda je vůbec k dispozici. „Situace v naší zemi je sice rok od roku lepší, přesto patří otázky typu ‚Kde je prosím záchod?‘ či ‚Jak je to ještě daleko?‘ ke každodennímu koloritu.“ Nejvíce veřejných toalet je dle statistik k nalezení v provincii Ťiangsu nebo Kuangtung; co se týče počtu záchodků na hlavu, jsou na tom ale nejlépe provincie Chejlungťiang nebo Vnitřní Mongolsko. Pozornost, která je celosvětově věnována péči o důstojné veřejné záchodky, je podle Světové zdravotnické organizace dána nejen touhou po civilizovaném vyměšování, ale také potřebou omezit výskyt akutních gastroenteritid, střevních parazitů, úplavice, nejrůznějších průjmů a v neposlední řadě také kožních infekcí.