Jaroslav Čejka v autobiografickém románu Most přes řeku zapomnění podává svědectví o ochotě a schopnosti vykřesat ze života maximum jak před Listopadem, tak i po něm. Přestože autor v sebeobhajobě zachází až příliš daleko, podařilo se mu napsat něco víc než jen eroticko-nostalgické retro.
České literatuře – na rozdíl třeba od Slovenska – vévodí texty, které vykreslují éru socialismu z pohledu disidentů, utiskovaných intelektuálů a undergroundu. Polistopadové prózy Jaroslava Čejky, který sice nemohl řádně vystudovat, záhy však nastoupil hvězdnou kariéru profesionálního svazáka, šéfredaktora stranického týdeníku a funkcionáře ústředního výboru, mezi ně zrovna nezapadají. Originálně i kontroverzně dokreslují a překreslují obraz normalizace, vytvořený jejími oběťmi, což je předurčuje k oblibě především u čtenářů, kteří se s hrdiny hlavního proudu neidentifikují. Jejich potenciál a význam je ale větší.
Čejka svůj život literárně rozpracoval několikrát, Most přes řeku zapomnění s kunderovským podtitulem Politickoerotický retroromán je však mezi těmito prózami nejucelenější. Myšlenkově a jazykově je břitký a dynamický, literárně ne úplně triviální: hlas hlavního, autobiografického hrdiny Ivana Hartla upřesňuje a relativizuje jeho dvojče Johann, Ivanův osobnostní a názorový negativ; nespolehlivý a ironický vypravěč několikrát obnaží konstruovanost vyprávění; hrdinova kariéra se zpětně přehodnocuje ve světle konspirativního zjištění; završení jeho života je tragické, leč banální; k tomu dráždivé názory a pohledy, které vedou k úvahám o nejvyšších hodnotách člověka.
Čejka si libuje ve hře s jazykem: vypravěč, hrdina i postavy chrlí hříčky, rčení, příměry, bonmoty, sarkasmy, citáty a jejich aktualizace a deformace, většina postav a některá místa nesou vtipné přesmyčky svých skutečných jmen. Je to ohromující jazykové bohatství, i když někdy vyznívá nerealisticky nebo šroubovaně. Má však také dějovou funkci: pomáhá hrdinovi stát se pánem situace i vlastního svědomí. Autenticity se dosahuje množstvím reálií a detailů: rozsah „kulturní encyklopedie“ románu je široký a brnkání na strunu nostalgie podmanivé. Škoda jen, že postavy nemluví osobitým jazykem – rozdíly mezi jejich promluvami jsou nivelizovány tónem autorských hříček.
Pomoci schopnému
Tím nejvýraznějším a nejvyhraněnějším na Mostu přes řeku zapomnění je étos. Se čtenářem odkojeným polistopadovou interpretací historie hází jak na horské dráze. Partajního šéfa alias „kata české kultury“ Miroslava Müllera vidíme, jak proti rozhodnutí krajského tajemníka povolí kontroverzní divadelní představení. Jan Palach je prohlášen za oběť doby a davové psychózy, pražské jaro za tragický omyl, Dubčekovi reformisté za šiřitele planých nadějí. Miloš Jakeš vyjadřuje na sjezdu spisovatelů opatrnou vůli stranického vedení rehabilitovat ty zakázané. Představu o emigraci jako krajním, existenčně motivovaném činu relativizuje osud Ivanova otce, který v padesátých letech utekl do zahraničí před manželkou a milenkou.
Přestože Čejkův Ivan Hartl začíná pokaždé jako opoziční outsider, za normalizace vystoupá mezi komunistické „polobohy“, po Listopadu udělá kariéru v politickém marketingu a reklamě a prožije množství milostných vztahů. Autor ho stylizuje, stejně jako sebe sama, do role jakéhosi Gorbačova české kultury, čímž zpětně opodstatňuje své stranické angažmá. Nepohání ho přitom přesvědčení, ale „radost z toho, že mohl vyzrát na nějakého blbce a zabránit nějaké do nebe volající zhůvěřilosti, anebo naopak někomu schopnému či něčemu užitečnému pomoci“.
Ivanovou životní filosofií je pragmatismus. Pragmaticky nalézá prostor svobody jak v socialistické diktatuře, tak v kapitalismu, aby ho využil k seberealizaci. Jestliže u Kundery je nezřízenost v erotice důsledkem a kompenzací podřízenosti v politice, Ivan svým pragmatismem vítězí nad oběma těmito kvintesencemi života. Co na tom, že se dobro, pravda a ideje rozmývají v kariérních či manželských peripetiích a milostných avantýrách. Nic jiného mu ani nezbývá, neboť demokratický socialismus, který by mu snad umožnil realizovat se na základě přesvědčení, pro většinu jeho aktivního života ustoupil do utopických představ.
Sex a politika
V socialistických diktaturách, zejména v jejich pozdních fázích, se pragmatismus převrátil ve všelidovou snahu vyzrát na systém a žít si, jak se dá. Generace normalizační éry je za pragmatickou přímo označována. Přítomný román je v tomto smyslu cenným dokumentem, neboť zachycuje tento pragmatismus v podobě životní filosofie, a nikoli jako vytěsňovaný morální poklesek, maskovaný oficiálními hodnotami té či oné doby. Ivan se příznačně vymezuje proti havlovskému imperativu nezadat si s režimem, „životu v pravdě“ – sám tak označuje vzájemnou otevřenost partnerů ohledně mimopartnerského sexuálního života. Pragmatismus „lidí, kteří veřejně dávali císaři, co bylo císařovo, neveřejně bohu, co bylo božího, a ve svém soukromí si dělali, co chtěli“ vyzdvihuje nad havlovskou etiku. Ano, před úplným nihilismem ho chrání svědomí, to se však projevuje jen v okruhu přátel a spřízněnců.
Jak zdůrazňuje v doslovu Milan Uhde, s uměleckým vyjádřením nemá smysl názorově polemizovat. Román však mohl být působivější umělecky i společensky, kdyby byl autor ovládl sílu vlastního hlasu a potřebu se obhajovat, vykreslil hlavního hrdinu skutečně víceznačně a nechal čtenáře, aby klíčové momenty jeho života posoudili sami. Postavy vyjadřující autentické názory různých částí společnosti, jakož i reflexe autorské práce s nimi by román katapultovaly o několik pater výš.
Přesto je ale Čejkův Most přes řeku zapomnění mnohem víc než lechtivé a nostalgické retro – je to robustní a smysluplně kontrastující díl v mozaice polistopadové literatury, který potvrzuje, že politika má v literatuře stále ještě určitý potenciál. A v neposlední řadě je to pořádná jízda.
Autor je estetik, filolog a editor.
Jaroslav Čejka: Most přes řeku zapomnění. Novela Bohemica, Praha 2015, 480 stran.