13 aforismů Milana Grygara

U příležitosti významného životního jubilea audiovizuálního umělce Milana Grygara se na přelomu listopadu a prosince odehrála série hudebně­tanečních představení 13 ­aforismů. Vybrané Grygarovy partitury nastudovali hudební improvizátoři Petr Vrba a George Cremaschi, autorkami pohybové části jsou tanečnice Jana Novorytová a Kateřina Dietzová, lightdesign vytvořil Tomáš Morávek. Vy­užijme představení, které se pokouší o nový pohled na tvorbu žijící legendy českého výtvarného umění, jako odrazový můstek k otázce, jak Grygarovy akustické partitury vnímat pět dekád po jejich vzniku.

Mezi akustickým a vizuálním

Milan Grygar je umělec vycházející z moderny. Jeho reflexe kubismu a abstrakce padesátých let nejsou příliš známé a pro vyznění jeho životní tvorby ani určující, je ale možné je brát jako pomyslný bod nula, k němuž se vztahují autorovy novátorské postupy od poloviny let šedesátých. Ovlivněn Benátským bienále 1964, které představilo americký minimalismus a pop­art, začíná Grygar pracovat na interdisciplinární koncepci akustické kresby – fúzi vizuálních a zvukových gest ve formě záznamů, partitur, instruktáží a happeningů. Jako by jeho dílo pozřelo obě klíčové polohy nových uměleckých trendů šedesátých let: na jedné straně redukuje výtvarný jazyk na konstelace základních geometrických tvarů, na straně druhé směřuje k procesualitě, formě happeningu a cílené neuzavřenosti.

Grygarův umělecký jazyk od počátku osciloval mezi akustickým a vizuálním. Oba vjemy pro něj tvoří celek, nikoliv ovšem v synestetickém smyslu. Jsou spíše dvěma rovnocennými manifestacemi konkrétního smyslového prožitku, které mohou nadále působit i odděleně. Tato koncepce v Grygarově díle přetrvává s obdivuhodnou konzistencí až do současnosti a je rozvážně a pozvolna rozvíjena od prvních akustických záznamů a zvukových nahrávek kreseb přes experimenty s automatismem a kreslením pomocí předmětů až k lineárním a prostorovým partiturám v podobě velkoformátových pláten. Grygarova tvorba má intimní charakter, podpořený mimo jiné i uzavřeností privátních zvukových akcí, a přitom se vyznačuje značnou spiritualitou, zejména v pozdějších, striktně geometrických kompozicích sedmdesátých a osmdesátých let.

Pietní rekonstrukce

Vrátíme­li se ke Grygarovým modernistickým východiskům, ukáže se, nakolik je pro autora důležitá otázka „animace“ forem, posun od prostoru obrazu k časovým vztahům či událostem. I když jeho díla zdánlivě vyrůstají z ducha formalismu, ve skutečnosti odkazují k autentičnosti smyslového prožitku čistých forem, podobně jako je tomu ve spirituální abstrakci americké malířky Agnes Martin, která nechtěla být nikdy chápána jako minimalistka a považovala se spíše za expresionistku s extrémně redukovaným výrazovým rejstříkem. Od věci není zmínit ani podobná východiska Johna Cage. Právě striktní požadavek střídmosti v kombinaci s důrazem na smyslovost jako by předurčil i hudební realizace Grygarových partitur v devadesátých letech. Ty se již od provedení Lineární partitury Agonem v roce 1996 vyznačují zdůrazňovanou soustředěností a až patafyzickou vážností – přinejmenším pokud je srovnáme se záznamy původních Grygarových hravých akcí s objekty. Jako by šlo spíše o pietní rekonstrukci než revitalizaci.

V tomto duchu se nese i letošní uvedení autorových hudebních konceptů v prestižním německém novomediálním muzeu ZKM Karlsruhe. To je možná i jeden z důvodů, proč o adaptaci Grygara současné digitální umění nemá zájem, ačkoliv jeho partitury vnějškově v mnohém připomínají algoritmické počítačové konstrukce vytvořené softwarem Processing. Nekompromisní nárok na smyslovou autenticitu a až kontemplativní kvalitu prožitku se do dehumanizovaného počátku tohoto století hodí stále méně. Zdá se, že Grygarova práce aktivuje něco, co dnešní divák nemusí být schopen či ochoten přijmout, a pokud ano, pak možná jen jako vzdálený problém z dějin umění. Pro Grygara byla podstatná otázka prožívání času a prostoru, jenže tyto kvality je stále obtížnější vnímat v době, kdy čas a prostor, jak jsme je znali, přestávají existovat.

Pozapomenutá citlivost

Nespornou výhodou aktuálního ­provedení 13 afo­rismů je fakt, že Vrba a Cremaschi nevycházejí z akademické tradice. Podobně jako Grygar, který přistoupil k médiu zvuku po svém z pozice výtvarníka, také Vrba a Cremas­chi následují spíše nevázané tradice volné improvizace než vážnohudební konvence. Nutno poznamenat, že kořeny improvizace sahají taktéž do konce šedesátých let. Estetická východiska tak oba hudebníky přibližují původním intencím předlohy, zatímco jejich přístup přináší i dílčí aktualizace. Nejpodstatnější z nich je odklon od pietní rekonstrukce a revokace historických postupů k reflexivnímu živému hraní. Partitury jsou pro oba hudebníky základem, na kterém stavějí volně plynoucí kompozice inspirované původním Grygarovým instrumentářem s mírnou nadstavbou v podobě melodických a free­jazzových dozvuků. Podobně se to má s dramaturgickou stránkou představení. Rozměrná scéna slouží jako prostor demonstrace bazálních fyzických a senzorických kvalit. Témata jsou často vystavěna na základě kontrastů, jako jsou stabilita a labilita, mechanické a organické, chaos a řád, lineární a cyklické, náhodné a předurčené. Zatímco pohyb je založen na precizně formulovaných polohách, zvuk se rozvíjí převážně volně do asociované, někdy až atmosférické koláže. Z představení je patrná snaha o vyloučení ilustrativnosti a doslovnosti. To se nicméně úplně nedaří. Zejména při úvodních scénách se někdy nelze ubránit nepříjemnému pocitu historické revokace – víme, že teď se hudbou a pohybem tak trochu ukazuje, jak to Grygar myslel. Jako celek je však představení kompaktní a úspěšně se vyhýbá klišé obdobných historických adaptací.

V úvodu položená otázka však zůstává. Nakolik je možné aktualizovat umění pět dekád staré, a to ještě způsobem, který by vypovídal něco důležitého o dnešním světě? Jde v něm o problémy, které jsou ještě přístupné naší životní zkušenosti? Shodou okolností se v druhém křídle Veletržního paláce v době představení 13 aforismů konala výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého: jen stěží si lze představit nějaký průsečík mezi návštěvníky obou expozic. Umění dneška je – jak nedávno napsala Milena Bartlová – možné vnímat jako symptom krize liberální demokracie, a každopádně odráží problémy současného světa. Je asi nesnadné si přiznat, že témata intimního a zjitřeného vnímání našeho okolí nejsou zrovna předmětem dnešního zájmu; stejně tak by ale asi nebylo dobré na ně zcela rezignovat. Aktuální adaptace 13 aforismů je určena pro velmi vyhraněné posluchače, kteří se trochu orientují v dějinách umění, mají zálibu ve ztišeném a soustředěném vnímání a dokážou ocenit pomalé plynutí času. Představení tedy reprezentuje přesně ty formy, které se dlouhodobě posouvají na okraj zájmu publika i interpretů. A ukazuje, jak těžké je znovu působit na pozapomenutou citlivost v okamžiku, kdy dochází k hodnotovému přerodu současného umění od témat minulosti k potemnělé budoucnosti.

Autor je audiovizuální tvůrce a pedagog na FAMU.