Básničky ve stínu poezie

Poezie pro děti podléhá uvnitř literárního provozu v mnoha ohledech zvláštnímu režimu. Zatímco poezie pro dospělé bývá ve srovnání s prózou chápána jako obtížněji srozumitelná, poezie určená dětem – obvykle označovaná prostě jako „básničky“ – je naopak považována za nenáročný a všeobecně srozumitelný žánr. Ačkoliv by asi málokdo otevřeně řekl, že dětská poezie má nižší hodnotu, zachází se s ní zpravidla jako s okrajovým, nižším žánrem.

Povznést se k duši dítěte

Poezie pro děti je specifická také tím, jak široký okruh čtenářů je schopná zaujmout: zatímco mezi nečetnými dospělými čtenáři poezie převládají literární znalci, kteří jen sotva zvládnou vykoupit část nepatrných knižních nákladů, dětskou poezii čtou či poslouchají snad všechny děti a prodává se překvapivě dobře. Děti jako by poezii vnímaly bez sebemenší námahy, s radostí a prožívaly ji celým tělem. Hlavní podíl na tom má samozřejmě rytmus. Sluch se rozvíjí už v první polovině prenatálního života, a rytmy mateřského těla proto děti znají dlouho před svým narozením. Plody v děloze kromě peristaltických pohybů či tepu matky vnímají i zvenku přicházející lidskou řeč či hudbu. Z lingvistických výzkumů vyplývá, že tři dny po příchodu na svět dokážou novorozenci rozlišit mateřský jazyk od ostatních řečí a hlas biologické matky od hlasů cizích osob.

Dětská recepce poezie se samozřejmě v prvních letech života dynamicky proměňuje. U měsíčního dítěte může pravidelný rytmus dětských říkanek či ukolébavek vyvolat rozjařený úsměv nebo spokojený spánek. Několikaměsíční děti se do rytmu začínají relativně koordinovaně pohybovat. U starších dětí pak poezie vyvolává i znepokojení a otázky směřující k povaze světa – stejně jako u dospělých.

Popularita mezi laiky však, jak známo, nemusí odpovídat popularitě mezi odborníky. Dětským „básničkám“ se jen málokdy daří proniknout do obecného literárního kánonu, a i v případě, že jsou kvality dětské poezie prakticky nezpochybňované, zůstávají její autoři veskrze vnímáni jako tvůrci druhé kategorie. Jak konstatoval americký spisovatel a ilustrátor Maurice Sendak: „Když jsem získal cenu za knihu Tam, kde žijí divočiny, můj otec vystihl myšlenku mnoha kritiků, když se mě zeptal, jestli teď budu smět pracovat na ‚skutečných‘ knihách“. Ačkoliv se již téměř století traduje, že literatura pro děti je rovnocenná s tou pro dospělé a že dobrý autor se ve skutečnosti nemusí k duši dítěte „snížit“, nýbrž „povznést“, toto povznášení nenachází ve světě kritiky velkou odezvu.

Pokud některý „velký autor“ začne psát dětskou poezii, potýkají se literární vědci s problémem, jak jeho dílo pro děti uchopit a usouvztažnit s ostatní tvorbou. Zatímco třeba v případě Josefa Václava Sládka se jeho verše pro děti povedlo poměrně bez problémů včlenit do celku jeho díla, u jiných autorů se to daří výrazně hůře. Sládek, jenž v obecném povědomí figuruje především jako autor čítankové Lesní studánky, vlastenecké poezie a jako pokračovatel lidové písně (zatímco jeho sociálně kritické, ironické a vzdorně vyznívající verše rezonují již výrazně méně), se nám dnes zdá být přece jen více „dětským“ autorem než provokativní básníci jako Ivan Martin Jirous či Egon Bondy, anebo autoři fragmentárních, obtížně uchopitelných veršů typu Thomase Stearnse Eliota.

Eliotův výstřelek

Píší­li tedy literární vědci o velkých básnících, chápou část díla určenou dětem zpravidla jakožto příležitostnou tvorbu, případně bývá tato oblast autorova zájmu přehlížena zcela. Ukázkovým příkladem takové ignorace je recepce Eliotovy sbírky Praktická příručka o kočkách (1939, česky 2014). Tato sbírka byla až donedávna pro akademiky prakticky neviditelná, ačkoliv u laického publika se (i díky Weberovu muzikálu Cats, který z Eliotovy sbírky čerpá) jedná nepochybně o nejčastěji recipované autorovy texty. Hravé verše popisující různé kočičí charaktery zdánlivě nelze spojovat s fragmentární Pustinou (1922, česky 1947) nebo s mystikou prostoupenými Čtyřmi kvartety (1944, česky 2014). Eliotovi kritici­současníci na knihu uplatnili dva typické přístupy, jimiž bývá literatura pro děti uchopována: buď knihu zcela ignorovali, anebo ji chápali jako výstřelek etablovaného a nadaného autora, který si chtěl „procvičit techniku pod maskou humoru“. Dílo tak bylo velmi dlouho marginalizováno.

Příručka o kočkách ale není navzdory své hravosti a rozvernosti lyrického subjektu ostatnímu Eliotovu dílu zas tak vzdálena. Divadelní teoretička Sarah Bay­Cheng ve studii z roku 2009 věnované Eliotově sbírce a muzikálu Andrewa Lloyda Webbera knihu vykládá primárně v kontextu autorových dramat z třicátých let, v nichž se také vynalézavě prolíná zobrazení moderní reality s iluzí, vrší se na sebe intertextové odkazy a jednotlivé postavy hrají nejrůznější role. Řadu pojítek ale Bay­Cheng objevuje i mezi Kočkami a Pustinou, v níž autor mimo jiné také čerpá i z populární a dětské literatury.

Převést do českého překladu významové roviny Eliotových textů je nesmírně obtížné a platí to i o jeho verších pro děti. Například báseň Macavity (neboli Meky Míca) v sobě skrývá jednak Mackheatha, jednak „Napoleona zločinu“ Moriartyho. Podobných aluzí je Příručka o kočkách plná a navíc obsahuje řadu důmyslně konstruovaných slovních hříček, neologismů a nenápadně formulovaných paradoxů moderního světa. Eliot ani v intencionální dětské poezii neztrácí své kvality a klade na čtenáře velké nároky. Navazuje na tradici říkanek a nonsensové poezie, ale ve svých verších neustále experimentuje a dětské čtenáře přitom nikterak nepodceňuje. Jeho verše jsou už na první poslech zábavné a díky variování refrénů až písňové, ale zdaleka nejsou doslovné a při dalších čteních odhalují řadu překvapivých významů.

Kočičí děti

Kočky, jak je ve svých verších zachytil Eliot, vykonávají spoustu veřejně prospěšných i sobeckých, směšných i vážných aktivit. „Kočky nejsou psi“ a každá kočka je dokonale svá, jiná než ostatní. Jednotlivé kočičí charaktery jsou líčeny lakonicky, ale přesně a především vtipně. Pro lyrický subjekt kočky nepředstavují pouze chlupatou kouli, která se nechává hladit a přede. Jsou ve všech ohledech srovnatelné s lidmi a svou hravostí a nespoutaností společenskými pravidly mohou připomínat právě primární adresáty Eliotových veršů – děti. Domestifikované šelmy se sice často nechávají (s určitou blahosklonností) svými páníčky drbat, ale jsou ve všech ohledech plně autonomní, samostatné a nikdy neztrácejí svoji pravou povahu. Kromě svého „obvyklého“ jména mají navíc další, pravé jméno, které musí zůstat lidem utajeno.

Eliotův případ také ukazuje, že i autoři, kteří dětem nedávají nic zadarmo, uplatňují ve své tvorbě určitý druh autocenzury: Eliot se například rozhodl vypustit z knižního vydání svých kočičích básní „příliš smutnou“ Grizabellu.

Zatímco literární vědci, které zajímá literatura „jako taková“, dětskou část tvorby „velkých autorů“ většinou marginalizují, kritici literatury pro děti mají naopak tendenci tato díla zdůrazňovat: literatura pro děti přece nemůže být tak nevýznamným polem, když na něj vstoupil i sám Eliot nebo u nás Vladimír Holan, František Hrubín a podobně. Slavná jména dodávají danému žánru určitý pel velikosti. Pokud se ale začteme do kvalitní dětské poezie, uvědomíme si, že je veliká sama o sobě a zaslouží si, aby byla plnohodnotně interpretována a začleňována do dějin literatury i do autorských monografií.

Autorka je bohemistka.