Korespondence dvou výrazných postav poválečné německy psané literatury, Ingeborg Bachmannové a Paula Celana, ukazuje, že jejich společný „čas srdce“ plynul leckdy v bolestném a krutém rytmu. Pisatelé zápasili o každé slovo, snažili se udržet blízkost i za cenu zoufalství, anebo naopak unikali do mlčení.
Každý, kdo se blíže zabýval německy psanou literaturou 20. století, asi zná dva významné lyrické básníky – Ingeborg Bachmannovou a Paula Celana. Oba bojovali se slovy, pro oba byla literatura nezpochybnitelnou hodnotou a oba zemřeli tragickou smrtí: padesátiletý Celan skočil v roce 1970 do Seiny, o něco mladší Bachmannová utrpěla o tři roky později smrtelné popáleniny při požáru, který vznikl od cigarety v jejím římském bytě. Až do konce zůstali jeden pro druhého výraznou inspirací a dokonce arbitry básní. Jejich komplikovaný vztah osvětluje vzájemná korespondence, kterou pod názvem Čas srdce (Herzzeit, 2008) vydalo německé nakladatelství Suhrkamp a nyní jsme se dočkali i českého překladu. Kromě dopisů Bachmannové a Celana soubor obsahuje také Celanovu korespondenci s Maxem Frischem, s nímž básnířka žila na přelomu padesátých a šedesátých let, a Bachmannové psaní Celanově manželce Gisèle de Lestrange.
Prosvětlovat temnotu
Bachmannová poznala Celana v květnu 1948 ve Vídni, kde spolu prožili velice intenzivní milostný vztah, k němuž se pak ve své korespondenci vracejí. Celan vzápětí odjel do Paříže a s Bachmannovou si pak psal s menšími přestávkami až do roku 1961, kdy s ním sama korespondenci přerušila. Básníci nebyli ve svém vztahu, který se později přetavil na vztah přátelský, ovšem odkázáni pouze na dopisy, také si telefonovali a vídali se. Mezi spisovateli měli řadu společných přátel, oba se zapojili do Skupiny 47.
Kromě vzájemné korespondence z let 1948 až 1961 kniha obsahuje také dva Celanovy dopisy z let 1963 a 1967. Ty však již znějí do ticha, protože Bachmannová, která se dříve snažila zůstat s Celanem v kontaktu a pomáhat mu svými slovy prosvětlovat temnotu, tehdy už mlčela. Korespondence kromě čistě soukromých témat obsahuje také postřehy z literárního života, oba básníci často domlouvají společná setkání a literární projekty, hodnotí si navzájem svoji tvorbu, doporučují si nejvhodnější obraty do svých překladů, mění vydavatelství. Přestože oba přisuzovali slovům nesmírnou sílu, jejich vzájemný vztah byl slovy často narušován. Celan se cítil nedostatečně hájen a podporován ve své zásadní při s Claire Gollovou, která ho obvinila z plagiátorství básní svého manžela Yvana Golla. Bachmannová je zoufalá a začíná chápat, že vztah s básníkem, který byl kvůli válečnému traumatu, kdy jako Žid přišel o celou rodinu, značně nedůvěřivý, nedokáže udržet. Dopisy, na začátku plné lásky, pochopení a bolesti, se stávají obrannými, zrcadlí obrovskou touhu zůstat v kontaktu, pomoci tomu druhému a pochopit ho. Tento dialog pokračoval ještě po Celanově smrti v básnířčině tvorbě, například v románu Malina (1971, česky 1996).
Partneři pro slova
Korespondence Paula Celana a Maxe Frische, obsažená v druhé části knihy, je poměrně úsporná. Oba muži měli k sobě formální vztah – ve vzájemných dopisech vymezují své pozice, posílají své knihy s věnováním… Ve svém nejdelším dopise se Frisch vyjadřuje k politováníhodné gollovské kauze, kterou Celan několik let k nelibosti svých přátel velice intenzivně prožíval a která ho stála hodně sil a hodně narušených vztahů.
Zcela jinak vyznívají dopisy ve třetí části knihy, tvořené francouzsky vedenou korespondencí mezi Bachmannovou a Celanovou manželkou Gisèle de Lestrange. Z dopisů je cítit hluboká empatie, k níž se obě ženy postupně dobraly. Jejich vztah prošel vývojem od pochopitelné žárlivosti až po vzájemnou úctu. Z dopisů, které si tyto ženy vyměnily po básníkově smrti, vidíme, jakou nezastupitelnou roli sehrál Celan ve spisovatelčině životě. Bachmannové chybí rovnocenný partner pro její hluboká sdělení. Partner na úrovni slov. Celan nebyl pro Bachmannovou partnerem pro žití, ale pro hledání a nalézání slov, která byla silná, ale nikoli patetická. De Lestrange v dopisech vzpomíná na manžela, s nímž se v roce 1967 rozvedla, který ji dvakrát vražedně napadl a s kterým měla jednoho syna.
Rozšíření díla
Knihu uzavírá doslov vydavatelů německého originálu Barbary Wiedemannové a Bertranda Badioua, obsáhlý komentář, přehled základních životopisných dat obou básníků a rozsáhlé rejstříky. Oproti německému originálu je součástí českého textu jiná ediční poznámka – překladatelky v ní vysvětlují, proč vynechaly podrobný popis dokumentů, který je součástí německého vydání. Jejich záměrem bylo vytvořit čtenářské, ne kritické vydání. Zcela vypuštěn byl esej Hanse Höllera a Andrey Stollové o vzájemném prolínání korespondence a literární tvorby obou autorů a redukována byla i obrazová příloha. Velkým plusem českého vydání je ovšem výborný překlad Michaely Jacobsenové, která má s překládáním děl Bachmannové zkušenosti.
Vydání dopisů obou mimořádných lyriků lze chápat i jako rozšíření jejich poměrně neobsáhlého díla a mimo to nám dává možnost nahlédnout do vztahů na německé poválečné literární scéně. Kdo si však od Času srdce sliboval, že se dozví veškeré detaily o životě obou spisovatelů, bude asi zklamán. Dopisy nám poodhalí vztah, který tyto dva zajímavé lidi poutal, jen v náznaku. Tak to ostatně činí i jejich tvorba. Korespondence stejně jako jejich básně nezrcadlí zájem o konkrétní příběhy, ale o slova, jejichž výstižnost oba považovali za mnohem hlubší. A právě slova, ne události, byla nositeli jejich vztahu. To klade na čtenáře sice velké nároky, ale ponechává mu to zároveň velký prostor pro vlastní fantazii. A pro vlastní slova.
Autorka je historička.
Ingeborg Bachmannová – Paul Celan: Čas srdce. Korespondence. Přeložily Michaela Jacobsenová a Vlasta Dufková. Pulchra, Praha 2013, 360 stran.