Běh zoufalého psa

Pavel Vilikovský, o němž se občas mluví jako o „slovenském Thomasu Bernhardovi“, je podobně jako slavný rakouský „káleč do vlastního hnízda“ pro české čtenáře zjevením, jaké se na tuzemské literární scéně příliš neobjevuje. Ve své novele Pes na cestě (Pes na ceste, 2010) se zamýšlí nad tématy, se kterými se společnost trápí už mnoho desetiletí. A některá vyjádření jsou opravdu pregnantní: „Malé národy jsou jako přeplněný autobus, pokud chcete ve zdraví dorazit do cíle, musíte se přizpůsobit spolucestujícím.“

Bernhard, starší bratr

Hrdinou knihy je redaktor, který putuje po stopách Thomase Bernharda. Sice o něm „neví žádné životopisné detaily“, ale to mu nijak nebrání se do rakouského spisovatele vcítit: „Líbí se mi, mám ho rád jako staršího, obdivovaného bratra, kterého jsem nikdy neměl. Chtěl bych být jako on, a vím, že nikdy nebudu. Je to marné, jsem Slovák, a na zásadní změny je v mém životě už pozdě.“ Cestování poskytlo Vilikovskému skvělý rámec pro úvahy o spisovatelích, národu, mezilidských vztazích, lásce, touze vynikat a snaze vynaložit co nejméně energie k dosažení cíle. Vypravěč se vydává do míst, kde se Bernhard léčil s astmatem. Vedle rakouského velikána se vypravěč cítí, zřejmě oprávněně, jako člověk nevýjimečný a negeniální, ale kupodivu mu to vůbec nevadí. A právě tato sebekritičnost a vyrovnanost působí vtipně i potměšile. Umožňuje navíc Bernharda do jisté míry napodobit, aniž by to působilo nepatřičně. Také Vilikovský napsal novelu, ve které není důležitý příběh, ale spíše autorovy myšlenky a způsob vyprávění.

Při hledání kopce, na nějž se Bernhard ze sanatoria díval, se spisovatel nechává vyfotografovat mladou ženou, kterou pak pozve na skleničku a za několik dní se s ní důvěrně sblíží. Celý vztah je náhodný, nenucený, a přesto vede k otázce, jestli může být láska v současném světě vášnivá, stálá a opětovaná. Lidé po takovém vztahu obvykle touží. A protože v Psovi na cestě hlavní hrdina touží vyrovnaně a bez patosu, působí to celkem útěšně. Podobné je to i s milostnou scénou, na kterou český vydavatel v anotaci na obalu knihy láká čtenáře. Nečeká se příliš, ale výsledek předčí očekávání. Osvědčený přístup, anebo nápověda pro čtenáře? Vztah nicméně skončí tragicky a my se nedozvíme nic ani o mužových pocitech, ani o důvodech rozchodu. Víme jen, že po cestě mezi Bratislavou a Trnavou „pobíhá zoufalý pes“. Ten ostatně proběhne příběhem vícekrát.

Malé národy a malí spisovatelé

Bernhard kritizoval Rakousko velice sarkasticky. To sice Vilikovský nedělá, ale připomínkou bernhardovských témat a motivů se mu velice trefně, s příznačnou ironií a jizlivostí, daří promlouvat o svém národě, který si s Rakouskem v ničem nezadá. Na své cestě se autor setkává s kolegy, slovenskými spisovateli, s nimiž se v Pasově zúčastní přednášky o slovenské literatuře. Tato epizoda pěkně ukazuje, že malé národy a malí spisovatelé si nesou svoji malost i do zahraničí, kde pak jejich chování ostře kontrastuje s názory, které proklamují. Vypravěč přitom jejich chování neodsuzuje, pouze ho velice přesně popíše. V okamžiku, kdy Vilikovský do detailu zprostředkovává příběh průměrného autora, baví se čtenář nad jeho „naivním grafomanským zanícením“ vskutku královsky.

Také další zásadní téma – rovnost mužů a žen – zapracovává Vilikovský do novely velice nenápadně a sám vypravěč k němu nemusí zaujímat žádné vyhraněné stanovisko. Zamýšlí se totiž nad postoji anglicky píšících autorů. Na Faulknerových, Hemingwayových či Fitzgeraldových osudech promýšlí okolnosti, jež vedou ke slávě, a také to, jakým způsobem posléze úspěch ovlivní a změní jejich soukromý život. Potenciálnímu patosu podobných „otázek života a smrti“ se však umně vyhýbá. Vše jen tak mimochodem vyplývá z kavárenské konverzace.

Vilikovského esejistická novela je podobných titěrně banálních, a přitom zásadních témat plná. K bernhardovskému sarkasmu a vtipu se přidává bolestná intimita.

Autorka je historička.