Bytost   

Ze strnulého zírání na kávový šálek, z bezmyš­lenkovitého hlazení vystouplých let na dřevěném prkýnku, z cvrnkání do sezamových semínek, která zbyla z mé večeře, mne vyrušil modrý signál na oční sítnici.

Takhle se zobrazuje pouze zpráva nejvyšší důležitosti. Takovou prioritu mají jen informace od Planetární rady. Přesouvám soubor na hlavní panel a otvírám textovou zprávu. Zdravotní podvýbor Planetární rady mne žádá, abych se dostavil na mimořádné vyšetření svého zdravotního stavu. Jako důvod je uvedena skutečnost, že s ohledem na svůj vysoký věk mohu být ohrožen propuknutím nádorového onemocnění v důsledku radioaktivního ozáření, pocházejícího z doby velkých válek.

Odesílám souhlasnou odpověď a vzápětí můj vrtulník načítá souřadnice trasy k cílové stanici. Na panelu vidím, že za cca půl hodiny se moje pouzdro odpojí od stratosférické plachetnice a po mírně zakřivené dráze přistane někde na rozhraní Sibiře a mongolských stepí, poblíž jezera Bajkal.

Z minulosti vím, že jsou zde rozsáhlé oblasti a města mladých lidí, pracují zde v síti vědeckých ústavů, technologických institutů a univerzit.

Mladší část lidstva se přirozeně spojuje do těchto vědeckých a uměleckých osad a kreativních středisek. To jen my, staří tuláci, obtížení špatným svědomím a temnými vzpomínkami, putujeme osaměle po opuštěných stezkách.

Přesně ve zvoleném čase se s tichou sérií tlumených zvuků odpojila má kapsle od solární vzducholodi a počala klesat po sestupné dráze. Hluboko dole zářila hladina bílých oblaků. V průrvách byla vidět rozeklaná skalnatá pohoří, temně zelené oblasti lesů a světlých stepí.

Vzpomínám, jak kdysi dávno, za časů rozkolu a velkých válek, zde byla jedna z tajných základen formujícího se kádru planetární federace. V převlečení za pastevce, nenápadně ukryti v rodinách Burjatů a Mongolů, jsme spolu s nimi putovali travnatou stepí a komunikovali se světem pouze pomocí kurýrů. Naše satelitní spojení bylo ukryto v hlubokých jeskyních a čekalo na správný čas, kdy propojí světové sítě. V těchto pomalu putujících táborech jsme odpočívali po krutém vyhlazování zbytků žoldnéřských armád, zde jsme se radili a rovněž se tu rodila strategická koncepce planetární civilizace, která jediná bude schopná pozvednout zbytky lidstva z běsnícího chaosu.

Byla to tehdy zvláštní podívaná na ten náš utajený tábor. Ztraceni ve větrných stepích, ponořeni v širokém, neohraničeném čase. Čekali jsme na kurýry, k smrti unavení ne­­ustálou konfrontací s informacemi, které přicházely ze všech koutů světa – naše pošpiněné černé duše hledaly spočinutí. Za touto iluzí jsme se vydávali na krásných koních do pustých končin, někteří v tichu jezer lovili na udičku „zlatou“ rybku a jiní zas tento dočasný klid nacházeli v náručích místních žen.

Pamatuju se na jednu, byla to míšenka, snad z burjatského kmene. Chodil jsem za ní do jejího stanu, žila zde se svými sestrami a bratrem. Odjeli jsme na koních někam daleko za kopec, zde jsme zapíchli kopí do země na znamení příchozím „Nerušit!“ a v travnatém dolíku, ukryti před větrem, vykřesali malý ohýnek. Byla to podivuhodná bytost, ani už nevím, jak se jmenovala. Její tvář a zvláštní kořenitou vůni jejího těla ale nezapomenu nikdy. Domnívám se, že to musela být nějaká zdvojená duše. Měla pružné ženské tělo a přilnavou, chápající mysl. Dokázala ale, kdesi uvnitř, sama v sobě, přecházet ze sladké ženské oddanosti do jakéhosi chlapeckého odhodlání. Jejím tajemstvím byl tenký, snad dvacet centimetrů dlouhý, erektivní klitoris. Nikdy jsem se nedozvěděl, jestli se tak už narodila, nebo se jednalo o kosmetickou úpravu. Když jsem se zadýchal při souloži, lehl jsem si na záda a ona si sedla mezi má roztažená stehna. Pomalu mi potom zasouvala svůj růžový, jazyku mravenečníka podobný orgán do ústí močové trubice na vrcholu penisu. Cítil jsem to až někde v míše, na dně mozku jsem registroval nervové vření a jemné vzájemné laskání, drhnutí a hlazení našich tkání. Dráždila mne na prostatě, dlouhý ukazovák zasunutý do mé řiti. Její tvář potemněla s přicházející modrou nocí a bílé hvězdy jí jiskřily ve vlasech. Podávali jsme si faječku, v níž na žhavém uhlíku tiše praskala kulička opia.

Ze vzpomínek mne vytrhl signál komunikace palubní automatiky se systémem místního aeroportu. Dole pode mnou se temně modře třpytil Bajkal. Na jeho hladině putovalo slunce v rozstříknutých odrazech, jako by na mne skrz roztrhané stíny mraků hledělo velké boží oko.

Safírovou hlubinu vystřídaly hluboké lesy a strmé štíty hor. Zde, na pobřeží sladkovodního moře, uprostřed křiku racků a tichého poštěkávání tuleňů, leží vědecké město. Klopeným, mírným obloukem jsem přistál na střeše Institutu pro nukleární medicínu.

Vystoupil jsem z vrtulníku a zhluboka si lokl chladného vzduchu a ticha. Budovy ústavu a univerzitních pracovišť byly roztroušeny po okolních lesích. Jejich laboratoře byly umístěny pod zemí v prehistorických jeskynních komplexech.

Upravený lesopark se sportovišti a kulturními středisky postupně přecházel v hluboké pralesní masy, které se na obzoru slévaly v nekonečnou tajgu.

Otevřely se skleněné dveře do vestibulu a několik mladých lidí v lékařských pláštích mne přátelsky přivítalo. Společně jsme odkráčeli, já ve svém exoskeletu o hlavu vyšší, dunící vahou svých syntetických svalů v kabině výtahu, a sjeli jsme do úseku klinických pracovišť.

Představil se mi postarší člověk (ale nejméně o čtyřicet let mladší než já) – profesor, řídící vědecký pracovník – a já mu potvrdil všechny údaje, které měl načtené ve svém identifikátoru. Celou mou minulost, všechny biometrické a zdravotní poznatky měl nepochybně již nastudované, proto jsme se nezdržovali formalitami a rovnou šli do jeho pracovny. Zde mi byla nabídnuta sklenka nějakého místního nápoje a v kruhu lékařských odborníků jsme probrali detaily vyšetření.

Jak jsem pochopil, jedním z důvodů, proč jsem byl vyzván k vyšetření, byla opravdu skutečnost, že jsem byl během svého života opakovaně vystaven značným dávkám radioaktivního záření. Souběžně s detailním průzkumem mé DNA a všech tělesných funkcí mi bylo nabídnuto, abych se v rámci výzkumného programu stal dárcem několika vzorků zárodečných buněk. Je ještě pár míst v těle, kde mají staří lidé přežívající ostrůvky životadárných tkání.

Ano, chápu – jsem pro ně především zajímavý, něco jako živá fosilie, trilobit, latimérie podivná. Pandemie rozpoutané během zničujících válek, ty vlny infekcí, které několikrát (v mutujících a stále ničivějších formách) přešly přes celou planetu, nakonec vyhladily naprostou většinu lidstva. Miliardy lidí během několika málo let odešly ze života a zanechaly nám prázdnou planetu a děsivé vzpomínky zapsané v kolektivní paměti.

Pandemie přežili především tvůrčí lidé – vědci a umělci, kreativní řemeslníci, inženýři – a pak hrstka nás, zločinců a neřádů. Při pohledu do čistých tváří mladých odborníků si připadám jako nějaký prastarý čert, kterému bylo odňato peklo. Nikdo neví, proč přežili především tito lidé. Proč někoho zabije mor, a další, stojící vedle, přežije?

Akademická pracoviště a vlastně celou planetu spravují vědecké rady. Ty jsou složeny z odborníků, kteří přežili dobu válek a rozvratu a neskolila je žádná nemoc. To oni přenesli pochodeň lidství přes rozbouřené vody válek, oni zažehli nový oheň, zplodili a vychovávají nové generace. Jsou to tvůrci, kteří pro nás všechny tvoří novou budoucnost.

Dnes už jsou staří, a tak jejich řady doplňují zkušení lidé z mladších generací. A všichni stojíme na rozpínajícím se podloží poznatků, na živé historii, kterou za nespočet generací vydobylo lidstvo za cenu nesmírných obětí. Nyní, konečně, je všechen intelektuální majetek lidstva i všechno materiální bohatství k dipozici všem bytostem této planety.

Proto nedokážu být smutný. Pokaždé, když se vrátím ve vzpomínkách do období zmaru, mé srdce pumpuje žal a stud z toho, co jsem byl nucen vykonat. Když ale pozvednu zrak a hledím do přítomnosti, svleču smutek jak šaty a nechám na sebe dopadat slunce přítomnosti. V tom teplém, laskajícím světle cítím všechno, co jsem kdy miloval. Je to v něm zapsáno. Všichni jsme zapsáni v tkanivu časoprostoru. Nic nebude zapomenuto a nikdo nebude zapomenut.

Ležím na lůžku a nade mnou se sklání něžná dívčí tvář. V místech, kde mi budou odebrány vzorky, nyní dívka aplikuje lokální anestetikum, získané a syntetizované z pradávného indiánského kurare. Uspat celé vědomí je v mém věku zbytečné riziko. Nemusel bych se vrátit.

Myslím na dobu rekonstrukce, která probíhala v čase po velkých válkách. Byl tehdy vyhlášen Zákon o genetickém fondu planety. Planetární rada tehdy realizovala kompletní načtení genomu všech organismů a rostlin, veškerého života na zemi. Nastalo krátké období anarchie, které souviselo s rozvojem biogenerátorů a orgánů tištěných v 3D tiskárnách. V krátké době se vyrojily celé zástupy příšer, někteří zmatení jedinci nevěděli, v co všechno se chtějí proměnit. Někteří létali s křikem okolo útesu v podobě obřích oceánských pterodaktylů, jiní se zas potulovali ve smečkách jako draví ještěři. Temnými městy rozvrácenými válkou táhly tlupy „vlkodlaků“. V pustých ulicích, v blocích domů, které čněly jak skalní útesy z lesů, i v březových hájích šťastně naříkali a plakali láskou mrouskající se šavlozubí tygři. Pářící se, stále příšernější sodoma si nakonec vynutila zásah spojených sil celé planety. Ty, kteří byli ochotni vrátit se do lidských těl, bylo možné částečně zrekonstruovat a nechat dožít v chráněném prostředí. Většinou ale nebyl tento návrat možný, tajemné vazby mezi vědomím a tělem způsobily nezvratné změny v egu bývalých lidí. „Satanášové“ se nechtěli vrátit, ani nevěděli jak. Jejich regresivní touhy byly tak silné, že se raději ztratili v ještěřím mozku, orgasticky šťastní v soubojích, páření a zabíjení. Tenhle podivný relikt velkých válek, rozvrat zaviněný technologickými možnostmi a nezralým lidstvem, dokončil dílo zkázy. Zmutovaní jedinci, kteří nebyli lidmi, ale ještě se z nich nestala zvířata, byli sterilizováni, a tak byla zajištěna nemožnost jejich případného rozmnožení. Naštěstí většina z nich byla neplodná již ze své zmutované podstaty, rovněž poměrně rychle umírali, a tak ten podivný zvěřinec, který tu zbyl (dlouhověcí glaciálové, lidští žraloci, bezpohlavní ještěří monstra a podivný tupý kmen takzvaných sloních lidí), byl umístěn na několik ostrovů v Tichomoří. Zde postupně zašli stářím, žmoulajíce v zubech poslední žvanec krvavého masa, popřípadě šťavnatou větev. Když poslední zdechlina vyplavala se zduřelým trupem na hladinu a její dozorčí implantát vyslal poslední signály do planetární sítě, byl celý program ukončen.

Dnes, v důsledku tehdejších zkušeností, platí plná kontrola nad genetickými manipulacemi.

Cítím v těle škubání a vrtání, jak se mi chirurgické nástroje dostávají k posledním ložiskům živé kostní dřeně.

Dnes naštěstí není možné rozpoutat nekontrolované množení příšer. Všechny biogenerátory a tiskárny tkání jsou certifikovány, pěstování orgánů je povoleno pouze s přímým on­line dozorem příslušné vědecké rady a vše probíhá skrze schválený software – orgány a nové bytosti se prostě „vaří“ podle schválených receptů.

Pošetilí jedinci, kteří jsou zachváceni kreativitou a podivnými tužbami, najdou ukojení v nekonečné variabilitě androidů, a pokud mají nějaká speciální přání, mohou si na osobních tiskárnách vytisknout a vypěstovat takřka cokoliv, pokud ovšem zachovají Zákon o sterilitě a Zákon o etickém chování člověka.

Základní emocí naší civilizace je naštěstí již desítky let probuzený a s každou další generací a s technologickým vývojem posilovaný pocit soucitu se všemi bytostmi. Archivy historie lidstva poskytují vrchovatou míru bolestné zkušenosti a mladé generace, nevinné ve své víře v člověka, jsou postupně a opatrně s těmito temnými propastmi vývoje lidského rodu seznamovány. Ovšem až ve věku, kdy samy vychovají děti, tedy okolo čtyřicátého roku života (odborní pracovníci historických věd se s plnou verzí „lidství“ nicméně setkávají již při svém doktorandském studiu).

Není snadné vyvolat z křemíkové paměti stíny a hledět na obličeje a osobnostní profily lidí, kteří kdysi zastávali vedoucí funkce ve společnosti a byli poslušni tomu krvavému algoritmu předávanému každé další generaci od dob jeskynních lidí, kdy pěstní klín a krvelačná smečka byly jedinými možnostmi přežití. S touto pudovou archaickou ražbou, s tímto Kainovým znamením, vstoupilo lidstvo do atomového věku, a jakmile dostalo do rukou technologické prostředky, spáchalo hromadnou sebevraždu.

Mladý historik sedí ve studovně, hledí na videozáznamy, naslouchá pokryteckým projevům dávno zapomenutých politiků a jásajícím zmanipulovaným davům. Je si vědom těch hrozivých následků, k nimž nakonec vždy znovu a znovu docházelo. Jde potom domů ke svým blízkým a tvář mu hoří studem za to všechno, čím jsme my lidé museli projít. Ledový pot mu stéká po zádech z toho, co se dozvídá o svém vlastním živočišném rodu. Všichni do jednoho to byli přece lidé, každý někoho miloval, něco měl rád. Každý z těch vrahů se uměl smát, když zvedl do náruče své dítě. Ten rozpor z přívalu protikladných informací může bez následků vydržet pouze člověk, který už má vytvořený pevný základ důvěry v lidi, který už zažil pocit lásky a zodpovědnosti. Do tváře chaosu je schopen pohlédnout jen ten, kdo se může opřít o svou vlastní zkušenost.

Dívka v bílém mne tichým melodickým hlasem vytrhává z myšlenek. Tak dalece se umíme my staří ponořit do vzpomínek, až to připomíná hluboký spánek. Naše myšlenky se dotýkají smrti přicházející odněkud z pradávna a stoupající k hladině z hlubin osobnosti.

Profesor se nade mnou sklání a pomáhá mi posadit se na lůžko. Bez svého exoskeletu si připadám bezmocný jako nemluvně. Mladí lidé mi pomáhají sednout si do pojízdného křesla a všichni se vracíme do společenské místnosti. Dostávám posilující nápoj, usrkávám a naslouchám hovoru přítomných lidí.

Vyprávějí mi o celosvětovém programu, který byl nedávno uveden do chodu. V podstatě jde o to najít, uchovat a prozkoumat spojitost mezi schopností přežít, kterou jsme osvědčili my staří, a budoucími projekty hvězdných cest.

Již desítky let úspešně funguje on­line planetární dozor nad dopravním systémem a je zajištěna nepřetržitá kontrola organizace zdravotní péče. Je zde rovněž gigantická banka informací a dat z předválečných časů i z období velkých válek. Digitalizace tehdy postupovala takovou rychlostí, že každý tehdejší policista, voják, lékař nebo učitel byl trvale zapojen v síti. Jsou archivovány biliony hodin digitálních audiozáznamů z tehdejších automobilů, prostředků hromadné dopravy a bezpečnostních kamer. V nekonečné strojové paměti je rovněž ukryt toxický materiál z desítek let sledování lidí tajnými službami. Nedosti na tom – tehdejší obchodní řetězce, banky a telekomunikační společnosti, všechny trusty a korporace spravující sociální sítě uchovaly na svých cloudových úložištích v bunkrech a v nitru skalních masivů kvantifikované a roztříděné dědictví, které je přežilo. Zde, v miliardách interakcí za sekundu, je uložen otisk lidstva – vteřinu po vteřině je zde zapsán každý pohyb lidstva po desítky let. Všechna jeho pudová přání, jeho pošetilé dětinské sny z království hraček. Lidstvo bylo – a chtělo být – drženo v nezralém, zranitelném stavu závislosti a nezodpovědnosti.

Ano, pak jsme dozráli. Dospěli jsme za cenu, jejíž výši nikdo nečekal. Naše dětské hry s atomovým ohněm, s genetickým kódem a lidskou nenasytností způsobily požár v jeskyni primitivů. Většinu pozřel plamen a ti přeživší vyběhli ven. Teď se toulají krajinou, zvedají hlavu ke hvězdám a vyjí smutkem jak ztracení vlci.

Celé lidstvo tehdy onemocnělo psychózou. Rozštěpilo se logické myšlení a pradávné touhy. Ztratili jsme zdravý rozum, cit k druhým i schopnost milovat. Evoluce byla tehdy tak zrychlená, že se generace do sebe zakusovaly, prorůstaly sebou a tlačily se v přítomnosti jako přemnožení prvoci v kapce vody. Toxicita prostředí byla tak vysoká, že pokud se někdo v té době narodil a podařilo se mu dospět, tak z něj většinou byla sociální příšera. Imprinting hrozil zničit nebo silně poškodit fylogenetický základ lidské mysli. Instinktivní potřeba žít a rozmnožit se byla převrácena v touhu nebýt a zabíjet.

Přežili jsme, a nyní před námi stojí něco obrovského, nějaké velké systémové rozhodnutí. Je tak obrovské, že ho ještě nevidíme. Ale všichni lidé, a my staří nejvíce, cítíme v kostech jeho drtící, osudovou přitažlivost.

Dospěli jsme, stojíme na břehu a hledíme do temnoty na obzoru. Něco k nám přichází. A my nevíme, jestli jsme tak velcí, abychom to byli schopni přijmout.

Je noc. Žlutý Měsíc pomalu stoupá nad jezero. Vzduch je tak čirý, že je možné pouhým okem vidět měsíční krátery a tmavé Moře ticha. Beru si dalekohled, prastarou německou relikvii z časů druhé světové války, trofej, skrze niž tehdy hleděl sovětský dělostřelec do prvních linií protivníka a odhadoval ničivý účinek své baterie (gruzínský důstojník ho věnoval naší rodině v květnu 1945, potom jeho i pobočníka Gríšu odveleli do Mandžuska a už se nikdy neozvali). Vystupuji ven ze svého vrtulníku, kráčím po ploché střeše Institutu, jdu až na okraj aeroportu, za rudá a zelená poziční světla. Zvedám vojenský triedr k temnému nebi a mezi třepotavým světlem hvězd, za blikajícími signály výškových leteckých koridorů, hledám Lunu. Vtom mi vplulo její ananasově zářící tělo přímo do středu nitkového kříže. Opřel jsem ruce o zábradlí a hledím na rozhraní mezi světlou a temnou polovinou Měsíce. V dalekohledu je dobře vidět prostorové zakřivení kulovitého tělesa. Oblasti hustě poseté drobnými krátery jsou náhle přerušeny velikým zkamenělým kruhem ztuhlé horniny, z níž kdysi vyhřezla láva, která vzápětí ztuhla a už miliony let na ni padá prach. Zlatavé pohoří těchto „kruhů na vodě“ vystupuje ze stínu, září v hluboké tmě, těsně za linií světla. Indigový přelud temné poloviny zrcadlí sluneční světlo odražené z pozemských oceánů. Žlutá záře se každým dnem zmenšuje – této lunární fázi se říká „modrý Měsíc“.

Vracím se zpátky do svého obytného pouzdra. S díky jsem odmítl nabízené pokoje v ubytovacím komplexu vědeckých ústavů. Je tam příliš mnoho mladých lidí. Mají svůj způsob života. Nechci je rušit a sám nechci být rušen. Potřebuji ticho a volný prostor, aby ke mně mohly vzpomínky. Tam žiju. V nekonečných, větvících se prostorách vnitřního vesmíru.

Usedám do křesla. Za oknem vidím vzdálený Bajkal, jak se v měsíčním světle dotýkají jeho hladiny perutě chladného větru, stékající z úbočí vzdálených hor, pokrytých věčným ledem.

Prstem hladím okvětní lístky nějaké místní byliny. Prý roste na náhorních planinách, říkala mladá lékařka, která mi kytici předávala. Dostal jsem ten ohnivě oranžový horský květ na uvítanou od týmu mladých vědců. Musím jim připadat jako nějaký prastarý relikt, starý ještěr. Ale jsou tak bezelstní a upřímní, že mne v podstatě každé jejich gesto dojímá, a proto si také vedle nich připadám jako stařec. A možná to je dobře, protože když vidím, jak jsou silní a vitální, mohu v jejich společnosti sám sobě ukázat svou slabost.

Květina stojí ve štíhlé váze a měsíční světlo prodlužuje její stín.

Zatahuji síťované záclony, abych mohl být se svými myšlenkami sám.

Před dávnými lety, někdy na začátku třetího tisíciletí, mne nejasná, ale velice silná potřeba přinutila vyhledat těch pár vět, které mne provázejí z časů mládí. V univerzitní knihovně jsem si objednal do studovny Sborník lékařský, sv. XLV, ročník 1943, a časopis Věda a život z roku 1944.

Tehdy, zhruba desetiletý, žijící jako „tma vznášející se nad propastí“, hledající místo na okraji průrvy, kterou do mne vykousala první ataka schizofrenie, jsem informace potřeboval jako živou vodu. Instinktivně jsem listoval v černé knize bílého šamana profesora Vondráčka, nazvané Fantastické a magické z hlediska psychiatrie, potom jsem žíznivě sáhl po Tušení souvislosti od Ludvíka Součka. Zde bylo vodítko k odborným článkům českého matematika Otakara Borůvky a lékaře a biologa Ferdinanda Herčíka.

Bylo to v době války, kdy lidstvo skrze rozpoutané ničivé síly drtilo samo sebe. V čase protileteckého zatemnění, kdy se Prahou kodrcaly modře osvětlené tramvaje a noční chodci jak tiché můry vstupovali do přeludných kuželů safírového světla pouličních lamp. V korytech ulic, kde volně protékala úzkost a strach, v bytech, v nichž lidé hleděli do magického oka indikátoru ladění a lovili ztrácející se hlas ilegálního vysílání. Mnohočlověk­kdožkolvěk zadržoval dech a kradmo naslouchal rozhlasovým vlnám za slepými okny zakrytými černým papírem.

V průplavech chladné valící se tmy, v řetězících se ostrůvcích pod plynovými lucernami, na těchto přeludných jevištích hráli osamělí kráčivci tichou pantomimu života. Jejich kroky požírala tma a o kus dál probouzela sinalá záře další lidský stín.

Za časů, kdy se zrodila legenda o Pérákovi, přinášel stísněný život fantastické projevy kreativity. Například podle staré učebnice Lékařské sexuologie se prý kdesi v oblasti Karlína pod vrchem Vítkov plížil v temných uličkách tajemný „Ocáskář“, což byl exhibicionista, který si na špičku penisu připevnil malou žárovičku. Jak mořský ďas trpělivě vyhlížel svou oběť. Nejednu osamělou pracující ženu, jdoucí tmou, náhle zaujal pohupující se růžový lampiónek, slabě žhnoucí bludička v průjezdu pustého domu. Když se žena zvědavě přiblížila, pojednou uviděla ­namodralé žíly a rudé tepny pulsující napjaté kůže. Než její mozek instinktivně vyhodnotil viděné jako nebezpečí, vystoupil proti ní temný mohutný stín. Mužská postava v klobouku a dlouhém převlečníku vyvstala na pozadí mokvajících šerých zdí, a než mohla vyděšená žena vykřiknout a dát se na útek, shrnutá předkožka obnažila svítící žárovičku a tmou se rozlehl kohoutí křik.

Ta doba připomínala zrychlený film, několik přes sebe zběsile se odvíjejících projekcí. Výsledkem těchto interferencí byl zpomalený ponurý děj, jako by se pojednou se škubnutím zastavil promítací stroj a všechny ty obrázky na celuloidovém pásu vzplanuly prudkým plamenem. Tehdy dva čeští vědci přišli s myšlenkovým modelem, který nazvali Prostorový model života.

Náhlá pohnutka mne probudila ze vzpomínek. Oživuji komunikační panel a na monitoru otvírám soubory osobního archivu. Zde je mezi tisíci titulů faksimile vzpomínkové knihy dr. Ferdinanda Herčíka nazvané Život na ruby (1945). Zde uvádí autor dvě základní konstanty, které společně s prof. Borůvkou formulovali. Cituji z textu: „Naše představa má dva hlavní předpoklady. Především se domnívá, že organismy, to jest rostliny, zvířata a člověk, jsou v podstatě útvary čtyřrozměrnými. To znamená, že to, co se z člověka pohybuje na této zemi a zaujímá zde jakýsi trojrozměrný prostor, není všechno, jest to jenom část bytosti, která má navíc ještě čtvrtý rozměr, a šíří se tedy čtyřrozměrným prostorem. Jakou má celkovou podobu tento čtyřrozměrný organismus, nevíme, ale dovedli bychom si o tom snad udělati jakousi představu na základě druhého předpokladu naší theorie. Ten totiž zní, že čtyřrozměrný organismus proniká naším trojrozměrným prostorem a že tento průnik jest totožný s organismy, s nimiž se setkáváme na zemském povrchu. (…) Jeho průnik naším trojrozměrným světem není pouhou dvojrozměrnou skvrnou, nýbrž právě útvarem trojrozměrným, to jest člověkem, zvířetem nebo rostlinou. Avšak člověk a vůbec každá živá bytost se mění, přechází z věku útlého přes mládí a dospělost k stáří. Každé toto stadium jest jedním stadiem v pronikání čtyřrozměrné bytosti. V každé vteřině našeho života ukazujeme světu jeden průnik onoho neznámého, nepředstavitelného čtyřrozměrného organismu, který plyne z plus části čtyřrozměrného prostoru, prochází naším trojrozměrným světem a mizí v minus části čtyřrozměrného prostoru. Kdyby někdo měl tak obrovskou sílu představivosti a dovedl si složiti všechny tyto průřezy v jedno celkové čtyřrozměrné těleso, získal by obraz čtyřrozměrného organismu. To však nikdo nedovede.“

Zavírám oči a nechávám v představách plynout již uzavřené životy mých blízkých a přátel. Jejich z touhy zplozená těla a jejich světy, které svým vnímáním stvořili z nekonečného přívalu elementárních částic – to vše má dnes již zcela určitý tvar. Čtyřrozměrná bytost, jejíž byli součástí a ztělesněním, odešla s jejich smrtí z našeho světa a zůstal jen zkamenělý otisk v tajícím sněhu vzpomínek.

Zvedám zrak k rozsvícenému panelu a – snad na obranu proti sentimentálním pocitům – listuji knihou a sám sobě tiše předčítám: „Život jest prostě velkým experimentátorem, zkouší ty nejrůznější způsoby, je jako chameleon, který mění nejen barvy, ale i tvar a funkci, aby se přizpůsobil a aby zvládl mrtvou hmotu. Ssavec a člověk je jedním z takových pokusů, v jeho vývojové linii bude tak dlouho pokračováno, pokud to bude vhodné. Jakmile se člověk neosvědčí, přijde někdo jiný, avšak ani nejbujnější fantasie nám nevypoví, kdo to bude a jak bude vypadati.“

S ohledem na skutečnost, že jsem jedním ze zhruba sto padesáti milionů lidí na planetě, kteří přežili pokus o sebevraždu lidstva, mne to nutí mlčet a provinile klopit oči. Čtu dál: „Podivuhodné však jest, že maximálního počtu jedinců jest dosaženo mnohem dříve, než potravy počne ubývati. Jinými slovy: potravy jest ještě dost a mohli by se roditi ještě další jedinci, a přece porodnost klesá. Jako by tito všichni členové jedné populace tvořili jakýsi gigantický nadorganismus, který dopředu tuší, že potrava bude za určitou dobu vyčerpána, a reguluje předvídavě svůj počet.“

Ano, my lidé jsme žili v materiálně hojné a pohodlné době. Většina populace byla zaměřena sama na sebe, respektive na své „koníčky“, které přešly z lehké odpočinkové formy do plně emocionálně obsazené, bludně ovládavé posedlosti. Lidé (mimo tvůrčí vědecké pracovníky, osobité umělce a nadané řemeslníky) zdětinštěli nedostatkem vnějšího tlaku. Nic je nenutilo namáhat se pro obživu. Rychle uvadali a degenerovali stejným způsobem jako poslední odnože aristokracie a velkoburžoazie v minulých stoletích. Cituji: „Neboť další vývoj člověka se bude říditi podle kvality, a nikoli kvantitou. Málo mu prospěje, dožije­li se mnoho lidí vysokého věku a bude­li přitom jejich duševní úroveň rovna duševní úrovni dvanáctiletých dětí, jak je tomu nyní v západních zemích.“

Vzpomínám na svou rodnou zem, na dobu svého mládí. Mám před očima změkčilé stranické synky, zlatou mládež, loutkovou nomenklaturu v banánové republice, generaci parazitů, která si po převratu na konci dvacátého století ještě stačila nasadit masku nacionálních konzervativců a kapitalistických demokratů, aby jejich prodejná duše pod škraboškou nevinnosti a solidnosti rychle zestárla, zmrtvěla a rozpadla se, prožraná sobectvím, korupcí a dalšími nemocemi systémového stáří.

Zachránily nás mladé generace. Doufám, že tentokrát lidstvu vydrží jeho předsevzetí ­delší dobu, než se to podařilo nám, lidem technické revoluce. Čtu opět dr. Herčíka, komentujícího myšlenky filosofa přírodních věd Whiteheada: „V mnohobuněčném organismu každá buňka žije svůj vlastní život v souhlase se svým okolím, to jest v souhlase se sousedními buňkami. Není život nad život buňky. To, co se nám jeví jako včela, žába nebo pes, je pokaždé výsledek soužití ohromného množství buněk, které si navzájem tvoří své okolí. Je to něco jako korálový útes, složený z milio­nů živých i mrtvých zvířat, jenže včela, žába nebo pes nikdy neporostou tak bezplánovitě, protože právě mají onen dominantní nexus, který Whitehead ztotožňuje s duší.“

V textu knihy jsem doputoval až k tomuto místu a připadám si jako had Uroboros, stočený okolo neznámé chaotické prázdnoty, v hrůze zakousnutý do svého vlastního ocasu: „Pro psychiatra je snad pohled na schizofrenika zcela všední, ale na mne působil tento druh šílenství vždy dojmem zvláštního druhu umírání. V roztříštěném, rozháraném a nesmyslném myšlení schizofrenika je něco příšerného. Jeho typická dvojakost, kdy jedněmi ústy řekne klad i zápor, jeho citová lhostejnost nebo zvláštní schopnost milovat i nenávidět, jeho chování plné rozmanitých grimas a směšných pohybů, to vše mi připadalo, jako by ten člověk byl napolo mrtvý. Je to jen tělo bez ducha, a protože tělo je víc duchem, než si myslíme, je to tělo zkomolené, zmrzačené.“

Tak tu teď sedím, naslouchám tichu, na jazyku a v chřípí cítím chuť slaného pláče. To nic, to je jen fyziologická reakce mého starého těla. Jako smrti zaslíbený vrah naříkám nad zmarněným dětstvím, jako každý z kriminálníků neumím odpustit tomu, kdo ublížil dítěti. Jenže to dítě jsem byl já sám, všichni jsme byli děti – a ublížili jsme sami sobě, předávali jsme si bolest a žal, z ruky do ruky, tváří v tvář jsme si házeli žhavý kámen chamtivé nenávisti, z generace na generaci – a teď si neumíme odpustit.

„I psychicky neustále umíráme. Ta tenká nit, jež z úředně administrativních důvodů, pro identifikaci a obecný pořádek, spojuje v našem jménu minulost s přítomností, je nití velmi slabou. Umíráme nejen s těmi, kdo umřeli a byli jakkoliv spjati s naším vnitřním životem, ale umíráme i tehdy, když se rozcházíme s lidmi, které jsme ctili nebo milovali. Kdo nedovede energicky skončit přezrálý citový vztah, ten se vystavuje nebezpečí, že po celý svůj život potáhne za sebou mrtvoly svých lásek a svá vyčichlá přátelství jako prázdné kukly, z nichž motýl dávno někam uletěl.“

Ráno bylo sladké. Skrz síťové záclony na oknech prostupovala tichá sluneční zář. Ještě mokrý ze sprchy jsem otevřel průlez, vystoupil z vrtulníku a slastně se opřel o jeho prohřátý titanový trup. Slunce překonalo hřebeny hor na obzoru a plnou silou se opřelo do krajiny. Čirý vzduch proudí okolo mne, klesá z úbočí dolů k jezeru, kde se nad hladinou převalují mlhy.

Melodický signál mi zacvrlikal v uchu. Potvrzuji hovor – profesor spolu se svým týmem lékařů mne zve na společnou pracovní snídani. Budeme hovořit o vyšetření mého starého mozku.

V tak čistém vzduchu, obklopen panenskou přírodou a antiseptickými sály, jsem po dobré arabské kávě dostal nevím už po jak dlouhé době chuť na cigaretu. Nikdo z mladých ale u sebe nic na kouření nemá. Nakonec mne zachránil postarší technik, sedící u panelu nástrojů vzdálené asistence. Poslal vzkaz do skladu a computer vzápětí vyhledal vakuově balené prastaré cigarety v barevné krabičce s orientálními nápisy. Vzdálil jsem se ven, na terasu, promnul v prstech tmavě zelenou cigaretu a zapálil světlounký tabák. Slastná nikotinová vlna mne skoro porazila, úplně se mi podlomila kolena a musel jsem se zády opřít o stěnu. Vydýchl jsem do nebe, a bylo to, jako bych s kouřem vystoupil sám ze sebe.

Ležím teď v tunelovém scanneru a zvolna dýchám. Mladá lékařka sedí kdesi poblíž, mimo mé zorné pole, a polohlasem mi klade kontrolní otázky. Občas mne požádá, abych otevřel oči a hleděl na projekční plochu před sebou. Geometrické obrazce tam střídají podobizny lidských tváří, videosekvence a zvukové podněty mi do uší přenášejí vzruchy. Chvílemi cítím na těle její jemné, hladící doteky, jindy mne zas požádá, abych rukou uchopoval různé předměty nebo se špičkami prstů dotýkal různých struktur. Cítím různé vůně a jsem vyzván, abych vzpomínal na různé zážitky ze své minulosti, na lásku a smutek, na touhu a radost, na věci dobré a věci zlé. Tohle mi moc nejde, přestože vzpomínám takřka neustále. Mladá žena se mě ptá na můj život. Z materiálů, které o mně má, se mě snaží upamatovat na jisté skutečnosti – a já vidím, že hodně nepříjemných věcí jsem v podstatě zapomněl, zakázal jsem mozku, aby na ně myslel.

A pak se něco stalo. Tma prázdnoty přišla a zřejmě mne pohltila. Když se dostavily zlé myšlenky, pravděpodobně jsem se chvíli „cukal“ a pak raději dobrovolně „umřel“.

Druhý den mne melodický hlas mladé ošetřovatelky tiše a mírně vyvedl z podzemí těžkého, farmakologicky navozeného spánku. Opatrně jsem škobrtal o ještě spící úseky své mysli. Když jsem se plně probudil, s překvapením jsem zaregistroval doznívající erekci.

Opatrně jsem potom chodil po střešní zahradě lékařského pavilonu. Hladil jsem rukou koberec různobarevných netřesků, mnul v dlaních oblázky říčních křemínků, prsty se dotýkal temně zeleného jehličí zakrslých horských borovic.

Sedl jsem si na lavičku pod rudý jasan a hleděl, jak slunce a vítr rozhazují stíny po kamenitých cestičkách.

Profesor mne pozval k sobě na aperitiv před jídlem. Potom jsme všichni společně ­lehce poobědvali a já asi dvě hodiny odpočíval, naslouchal barokní hudbě, zmožený včerejšími zážitky.

Sešli jsme se u odpolední kávy. Profesor mi nabídl stopičku obligátní dvacetileté třešňovice – cvakli jsme si a pak mlaskajíce znalecky hodnotili tu tajemnou, jódovou chuť „pecičky“.

Sedím teď spolu s týmem lékařů v rozlehlém konferenčním sále a hledíme na čelní stěnu, kde se promítá videozáznam mého vyšetření. Po straně běží scan mého krevního tlaku, práce srdce a elektrického odporu kůže (pocení). V překrývajících se polích souběžně probíhají výsledky chemických analýz. Na jednom poli je vidět reakce mé tváře na podněty zrakové, sluchové, čichové a hmatové. Z reproduktorů zní hlas lékařky, která mi klade spoustu testovacích otázek. Vše je synchronizováno v jedné časové ose.

Fascinovaně hledím na hlavní panel. Temně zelený prales se vlní němou bouří. Smaragdové lesy astrocytů a neuronů pulsují v síti synaptických polí. Každý dotek mých prstů, každé otevření očí vyvolá uragán, světelnou záplavu, která ve vlnách rozsvítí celý mozek. Ostrůvkovité žhavé body se slévají a vzápětí zase rozpadají. Vše je tak rychlé, nepředstavitelně rychlé. Nic na tomto světě není rychlejší než myšlenka.

Nebo snad myšlení a pocity probíhají v nadsvětelných rychlostech a skrze elementární částice „padají“ a zpomaleně se manifestují v našem světě?

Celé mé tělo se napjalo. Podle slov, která se linula z reproduktorů, podle toho příjemného ženského hlasu jsem poznal, co teď přijde. Bylo mi, jako bych čekal někde u bran pekla, až vyleze drak.

Tichá, mazlivá slova plná něhy a lásky – slova, která šeptají matky dětem a zamilované ženy svým milencům. Slova, která končí v teplém polibku, v přiložení prsu k žíznivým ústům dítěte a muže. Na hlavním projekčním panelu už od začátku těchto mazlivých slov narůstala pulsující záře a pohlcovala další a další slévající se ostrůvky. Ale teď, při těch klíčových slovech, vidím jak odněkud z oblasti amygdaly vzešel mohutný impuls, les neuronů se rozhořel zeleným ohněm a fialová srdce astrocytů se rozsvítila jako hvězdy. A pojednou, v tom mechovém světě, se v mase bilionů signálů počaly rozevírat temné, bezedné skvrny. Byly to jámy, trhliny v myšlení, naprostá emocionální prázdnota. Axony byly bez signálů, nebylo tam nic. Fascinovaně jsem hleděl na tu slévající se skvrnu tmy, která vystoupala až odněkud z hlubokých archaic­­kých vrstev mozku, z míchy a nervových sítí v celém mém těle – vše se slilo do jedné velké jámy, která pohltila neokortex. Obě mozkové hemisféry zářily pouze na okrajích, v čelní a týlové oblasti, které jsou zodpovědné za počitky zraku a hmatu, a kdesi hluboko v mozkovém kmeni poblikávaly základní vegetativní funkce. Podle všech platných lékařských zásad jsem byl živ – a zároveň emocio­nálně mrtev.

Profesor mne poplácal po rameni a všichni mladí vědci se na mne laskavě usmáli, jako na malé plačící dítě. Ano, tekly mi slzy.

Hleděl jsem na tu jámu v mé mysli a věděl jsem, že je to černá díra. Gravitační trhlina ve stěně časoprostoru, hrůzně zářící hvězdná smrt. Propast, kterou nosím v sobě, živí pocity, strhává do sebe všechnu lásku i nenávist, kterou kdokoliv ke mně vyzářil. Proto jsem se dožil tak odporně vysokého věku, nedotčen, nespotřebován v lidském světě. Procházel jsem jako dítě neštěstím a válkami a na provázku jsem vedl svou vznášející se duši, jako naivní, lehký balón.

Uvnitř mne je bezedný černý tunel smrti. Jak do něj padají pocity a energie, kterou mi dávají druzí lidé, tak v posledním okamžiku nádherně září, drceny nelidskou přitažlivostí prázdnoty, a v jakémsi znehybnělém, relativistickém otisku zůstávají zapsány v mých vzpomínkách.

Třesou se mi kolena, pokládám na ně chvějící se ruce. Dnes poprvé jsem pohlédl do tváře své ženy. Má družka je tichá a kolem ní šlehají plameny. Je to bohyně, je to zlatem a diamanty ozdobená roura do komína.

Láska je pro mne smrt.

Když zhasly všechny obrazovky, chvíli jsme ještě zůstali sedět a mlčeli jsme. Potom se mladí lékaři zvedli, polohlasem se se mnou a s profesorem rozloučili a odešli.

Ve tmě tichého sálu, v němž matně svítilo několik podsvícených ovládacích panelů, jsem vyprávěl starému lékaři své vzpomínky. Vracel jsem se, odvažoval jsem se vracet, podpořen jeho vlídným komentářem, navštěvovali jsme společně mé dávno opuštěné jeskyně. Byly to vesměs chrámy hrůzy, ale ty má i on, ty má každý z nás, kdo jsme přežili velké války a pandemie.

Tam, kde má každý z nás zlatonosnou vrstvu vzpomínek na mládí, mám já jen pár krásných hřejivých krystalků. Jsou to vzpomínky na kamarádské výlety za město, na první procházky s dívkou, když padne šero do zahrad a parků a u první probouzející se lucerny se chlapec a dívka rychle políbí, protože se stydí. Když zavřu oči stejně, jako jsem je zavíral tehdy při líbání, vyplují jako olej na hladinu vzpomínky na nedorozumění a cizotu, které nakonec ukončily každý můj vztah. Profesor říká, že tak to prostě je, jsme bytosti putující v čase, vše je v proměnách a nic nelze podržet.

Ale já si dobře vzpomínám, jen nevím, jak to názorně profesorovi sdělit, protože pro to v podstatě neexistují slova. Chronická, léta trvající úzkost byla a dodnes je živena nesnesitelnou ambivalencí. Kdykoli jsem v životě miloval, zároveň jsem nenáviděl. Je to tak nepochopitelné a nepojmenovatelné, že v podstatě i dnes vyrážím pouze zoufalé skřeky ve snaze popsat tu hrůzu.

Abych přežil a aby to temné „něco“ ve mně bylo vybaveno zvířecí silou k životu, zhrubl jsem, navenek se stal otupělým, učitelům jsem se jevil náhle zhlouplým, kamarádi poznenáhlu začali mluvit nějakou pro mne nesrozumitelnou řečí dospělých a já se odcizil svému okolí. A protože člověk může žít jen ve vztazích ke světu, nakonec jsem byl cizincem i sám sobě.

Doktor mne uklidňujícími gesty a pobídkou ke krátké procházce přece jen přivedl na jiné myšlenky. Přivolal jsem z pouzdra svůj exo­skelet, vklouzl do jeho laskavé náruče a takto opancéřován, náhle mohutný jak Mínotauros, uplakané staré vědomí v bezelstném syntetickém těle, jsem vykročil po břehu jezera.

Slunce se sklánělo k horám na západě. Sytě žlutá zář rozsvěcela duhově lesklou, klidnou hladinu Bajkalu. Hovoříme a s každým krokem ze mne padá smutek a žal. Klid se rozprostírá v mé duši, jako se sluneční zář laskavě rozlévá po krajině. Osamělý bílý racek pomalu letí podél břehů a profesor mi vypráví o dobách jeho mládí.

Nakonec, když padlo šero, jsme si rozdělali na kamenité pláži malý ohníček z naplaveného dřeva. Nabídl jsem profesorovi kus čokolády s kofeinem, nosím ji všude s sebou jako nouzový zdroj energie.

Sedíme na vyschlých kmenech, které vlny vyhodily na břeh, hledíme do plamenů a jiskry s praskotem stoupají k setmělému nebi. Klacíkem přisouvám ohořelé zbytky uhlíků a naslouchám vyprávění o jednom dávném výzkumném programu, který byl posléze zastaven v důsledku mobilizace a přicházejících velkých válek. Výzkum se týkal kvantové provázanosti elektronů, superpozic elementárních částic a s tím související problematiky biologických aplikací těchto poznatků na proces myšlení, rychlosti přenosů dat za pomoci elektrochemických signálů v neuronálních axonech a synapsích a z toho vyplývajících filosofických otázek. Zakladatelem toho multioborového výzkumu byl respektovaný matematik Roger Penrose.

Padla tma a od jezera zavanul chlad. Vracíme se zpátky k rozsvíceným budovám na úbočí lesnatých kopců. Teď už oba mlčíme. Já i profesor jsme pohrouženi každý do svého světa vzpomínek. Ve výtahu se loučíme, já děkuji doktorovi za ty přátelské věty, které zklidnily mou mysl, on vystupuje u svého služebního bytu a já pokračuji nahoru k heliportu.

Ležím na lůžku, prohřátý dlouhou chůzí a moje zjasněná mysl pozorně hledá v registrech jisté informace. Zvedám trup, abych se vsedě napil horkého čaje, a vkládám do úst lžičku rybízové zavařeniny. Po několika doušcích cítím, jak vlahý dotek buněčné blaženosti prostoupil mé tělo, a tak znovu ulehám. Prsty vyťukávám na stropní panel klíčové jméno. Vzápětí se mi zobrazuje nabídka desítek tisíc odkazů. Letmo několik z nich otvírám, ale nespokojen s jejich stručným obsahem nakonec oživuji svůj elektronický archiv a nalézám faksimile knihy, kterou jsem před více než sedmdesáti lety s velkým zaujetím četl. Roger Penrose: Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl.

Volně listuji a pročítám zajímavé pasáže: „Mechanismus dědičnosti závisí na kvantověmechanickém chování molekul DNA. (…) Po mikrotubulech putují neurotransmitery podél axonů a dendritů, aktivita mikrotubulů může tudíž ovlivňovat koncentraci těchto látek na koncích axonů a v dendritech. Tím může být zase ovlivněna síla synapsí. Mikrotubuly mohou působit i na růst a degeneraci neuronu, a měnit tak samotnou síť neuronových spojů. (…) Protein tubulin se může vyskytovat nejméně ve dvou rozdílných stavech (konformacích) a jedna konformace může přecházet v druhou. Trubička může zřejmě přenášet signál. Stuart ­Hameroff a jeho kolegové vyslovili zajímavý názor o tom, jakým způsobem se mohou signály podél trubiček šířit. Podle Hameroffa se mikrotubuly chovají jako jakési buněčné mikroprocesory, a mohou tak přenášet velmi komplikované signály. Dvě rozdílné konformace molekuly tubulinu můžeme tudíž pokládat za realizaci stavů ,0‘ a ,1‘ digitálního počítače. Každý jednotlivý tubul se tedy může chovat jako mikropočítač. To musíme mít na paměti, když se snažíme pochopit, jak neurony fungují. Jednotlivý neuron se nechová jen jako vypínač, protože obsahuje mnoho a mnoho mikrotubulů, je schopen velmi komplikovaných úkonů.“

Musím se znovu posadit a napít se čaje. Docela by mě zajímalo, jestli někdo na tyto myšlenky dnes navazuje. Ano, kontinuita byla válkami přerušena, mnoho lidí zahynulo v pandemiích. Ale snad pár lidí, vědců ze skupiny, která pracovala na tomto úkolu, přežilo? Nebo je to dnes už jenom vzpomínka, slepá cesta vědy?

Profesor se na břehu jezera o Penroseově výzkumu dál nešířil. Pojednou se odmlčel a šel raději přiložit na oheň kus dřeva.

Čtu dál: „Součástí této představy je, že v trubičkách existují jakési koherentní kvantové kmity a že tento proces probíhá v značně rozsáhlé oblasti mozku. Už hodnou řádku let uvažoval podobně Herbert Frölich, ukazoval, že představa existence podobného procesu v biologických systémech je vcelku přijatelná. Mikrotubuly se zdají být dobrým kandidátem na strukturu, ve které by mohl probíhat koherentní kvantový proces velkého měřítka. Když hovořím o procesu ve velkém měřítku, vzpomeňte si na efekty kvantové nelokality. (…) Takové nelokální efekty, při jejichž výkladu nemůžeme chápat dva vzdálené objekty jako nezávislé, podle kvantové mechaniky existují, musíme proto připustit, že existují určité globální procesy. Podle mého názoru je vědomí cosi globálního. Proto jakýkoliv fyzikální proces, který by měl být zodpovědný za vědomí, by měl mít globální povahu.“

Abner Shimony v dodatcích ke knize některým Penroseho myšlenkám oponuje: „Podle Whiteheada něco jako duševno prostupuje celou přírodou, ale duševno vysoké úrovně je vázáno na vývoj speciálních hostitelských komplexů událostí. Schopnost systému aktua­lizovat potenciality, díky nimž je modifikována lineární dynamika kvantové mechaniky, může prostupovat přírodu, ale je nezanedbatelná pouze v systémech s vědomím vysoké úrovně. Tuto toleranci bych však omezil a schopnost superpozice kvantových stavů bych zařadil do oblasti psýchy teprve tehdy, až budou rozpracovány důsledky tohoto předpokladu pro širokou škálu psychologických jevů. Teprve pak bude možné takovou hypotézu cílevědomě experimentálně zkoumat.“

Rovněž Nancy Cartwrightová namítá: „Penroseova myšlenka – postulovat makroskopickou kvantovou koherenci pro mikrotubuly cytoskeletu a pak hledat vysvětlení nevýpočetních rysů vědomí v novém druhu kvantově­klasické interakce – detailním programem není. (…) Část Penroseovy myšlenky spočívá na poměrně nedávném objevu v oblasti elektromagnetismu: různé stavy elektrické polarizace v dimeru tubulinu jsou pravděpodobně zodpovědné za rozdíly v geometrickém uspořádání, které způsobují, že dimery jsou vzhledem k mikrotubulu skloněny pod různými úhly. (…) Vezměme filosofii biologie, v níž dlouhou dobu redukcio­nismus nebyl v módě a kde opět začíná být brán vážně jakýsi emergenticismus, tedy filosofie vynořování, spočívající v přesvědčení, že na každé vyšší úrovni komplexnosti a organizace se vynořují nové vlastnosti a zákony.“

Jdu se projít okolo vrtulníku a nadýchat čerstvého vzduchu. Síla těch myšlenek mne inspiruje a zároveň naplňuje úžasem nad schopností lidské kreativity. Dívám se na hvězdy nad hlavou a vzpomínám na dávného královeckého profesora, který se pokoušel definovat stvoření, aby nakonec stanul v úžasu před jiskřící tváří hlubokého vesmíru, a našel tak jedinou oporu, sám v sobě a v druhých – schopnost probuzené odpovědnosti za člověku svěřený svět.

Sedám si ke stolu, upíjím vystydlý čas a pokračuju ve čtení. Roger Penrose ríká: „Duševno je ontologicky fundamentální jsoucno ve vesmíru – domnívám se, že něco takového je v přírodě skutečně nezbytné. Nepochybně s každou událostí, při které dochází k objektivní redukci, je spojen jakýsi druh protomentality, který však musí být v určitém smyslu neobyčejně nepatrný. Bez široce rozprostřené provázanosti s vysoce organizovanou strukturou, dokonale přizpůsobenou schopnosti zpracování informace, jaká se vyskytuje v mozku, se nemůže skutečné duševno objevit. (…) Já se totiž skutečně domnívám, že bychom mohli mít entitu vybavenou vědomím, která vůbec není biologická, pokud biologii chápeme v jejím dnešním smyslu. Ale jakýkoli systém by nemohl mít vědomí, pokud by do hry nevstupoval určitý typ fyzikálního procesu, který pokládám za podstatný. (…) Domnívám se, že moje schéma vede k mnohem určitějšímu programu (…) Tvrdím, že musíme hledat v mozku struktury, které mají zcela určité fyzikální vlastnosti. Tyto struktury musí dovolit existenci dobře stíněných kvantových stavů, jejichž doba života se pohybuje obecně v řádu sekundy, a v těchto stavech vystupuje provázanost rozprostřená po velkých oblastech mozku, zahrnujících najednou tisíce neuronů. Pro existenci takových stavů potřebujeme biologické struktury s velmi přesnou vnitřní konstrukcí, pravděpodobně se strukturou podobnou krystalu, která může podstatným způsobem ovlivňovat sílu synapsí. (…) Stručně řečeno, evoluční proces je v jádru neslučitelný se zjevnými pozorovatelnými skutečnostmi. Při standardním pohledu se tato skutečnost obchází různými prostředky, jež jsou různě věrohodné, ale holý fakt zůstává. Podle mne jde o fyzikální problém bez ohledu na to, jaký vliv by mohl mít na biologii. Názor, že příroda může být opravdu takto slepená dohromady, je asi bezrozporný, alespoň zatím nevede ke sporu s experimentem, hluboce však pochybuji, že by náš svět opravdu takto vypadal. (…) Jádro mého argumentu spočívá v tvrzení, že vlastností, jíž se řídí přírodní výběr, je obecná schopnost rozumět, a je náhodnou skutečností, že tuto schopnost lze uplatnit i k chápání matematiky. V důsledku gödelovského argumentu musí být tato schopnost nealgoritmická, ale lze ji využít pro řadu jiných cílů, než je matematika. Nevím, jak je to s žížalami, jsem však přesvědčen, že slonům, psům, veverkám a řadě dalších zvířat se jí dostalo v nezanedbatelné míře.“

Je hluboká noc. Rukou hladím desku stolu a dotýkám se štíhlé vázičky, ze které se na mne usmívá květina, již mi darovala dívka.

Na panelu zapípal signál příchozí pošty. Rozbaluji soubor na ploše. Ano, vzpomněl si na mě šílený psycholog. Stejný trosečník ze starých časů, jako jsem já. Proti své vůli přežil peklo válek, a teď, v nové době, konečně nalezl sám sebe. Byl vybrán do programu přípravy mezihvězdných letů a se skupinkou dobrovolníků testuje vliv dlouhodobého odloučení od lidské společnosti. Již několik let žije na odvrácené straně Plutonova měsíce Cháron.

Otvírám video – kdesi v útrobách palubního počítače to zahučelo a mamutí soubor dat mi pojednou na panelu zobrazil panoramatický černočerný svět, několik budov v jakémsi údolí. Postava v těžkém skafandru si obrací kameru do tváře. Ano, za polarizovaným zlatým sklem je smějící se známá tvář.

Slyším jeho veselý hlas. Je šťastný. To je dobře. Kamera teď zabírá jakési rozeklané pohoří, na rozhraní absolutní tmy mezihvězdných prostorů a slabé záře centrální hvězdy.

Poznávám ten obraz. Přítel se dívá po linii skalních útesů a mně je jasné, že vystoupal na jakousi místní horu, aby pohlédl směrem k maličké Zemi a pozdravil vzdálené Slunce. Obraz se opět změnil, teď zmizela sluneční soustava a objektiv kamery zaostřil na jiskřící oceán hvězd. Kdesi v temnotách okolo Chárona putují zmrzlé cáry amoniaku a vodního ledu Kupierova pásu.

Teď vidím psychologovu rukavici, jak ukazuje kamsi do prostoru. V miliardách modravých jisker je cosi, co pokládá ta podivínská mysl za důležité. Teď kamera začala zaostřovat, změnila své nastavení na astronomický dalekohled a zobrazila to cosi, ukryté v hlubinách diamantové noci. Už chápu, malý červený ohníček vzdálený 4,25 světelného roku. Z reproduktoru se ozvalo slastné plačtivé mečení, pro šíleného psychologa tak charakteristické. Lidský kozel ve skafandru, na skále posledního výběžku sluneční soustavy, zvedá svou ruku a ukazuje skrz Oortovo mračno, v němž se rodí komety. Ukazuje ještě dál – na rudou jiskřičku v nelidské prázdnotě okolního vesmíru. Tam na konci pomyslné dráhy tiše žhne v souhvězdí Kentaura staré červené slunce – Proxima Centauri.