Jsi víc než Sartre či Marx

Filosof a novinář André Gorz patří mezi emblematické osobnosti moderního levicového myšlení. Narodil se v roce 1923 ve Vídni židovskému otci a katolické matce v době rostoucího antisemitismu. Druhou světovou válku strávil v internátu ve Švýcarsku, kde vystudoval chemické inženýrství. Po letech bez státní příslušnosti nalezl roku 1954 svůj druhý domov ve Francii. Tam se vedle překládání americké beletrie či zahraničněpolitického zpravodajství věnoval – i pod vlivem přítele Jeana­Paula Sartra – promýšlení klasického marxismu z hlediska existencialismu a fenomenologie. Ve studentských nepokojích v květnu roku 1968 spatřoval potvrzení tohoto sepětí, načež se vydal směrem rodící se politické ekologie. Svůj „zelený“ projekt vymezoval jak vůči nejrůznějším formám kolektivismu, včetně strukturalismu či teorie třídního boje, tak na druhé straně i vůči (nejen postmodernímu) hédonismu, individualismu, utilitářství.

Gorze však nelze uchopit jen takto encyklopedicky, pomocí výčtu ­ismů, skrze zkratkovitý vývoj jeho idejí. Brání nám v tom jeho poslední dílo Lettre à D.: Histoire d’un amour (Dopis pro D. Příběh jedné lásky, 2006), který zde představíme blíže. Gorz se v kontrastu k předchozím knihám odmítá nadále „povznášet svým duchem a myšlením nad to, čím žije a co cítí“. Konečně nepíše jen proto, aby „neexistoval“. Celý text věnuje své životní družce Dorině, skrze jejíž význam naposled bilancuje svůj život. Jestliže to, co ho odjakživa svádělo myslet v esencích, byla jakási niterná neesenciálnost, až tento vztah se ženou Gorz nakonec nahlíží jako zraňující zkušenost, která mu teprve umožnila zakusit a spoluvytvářet skutečnou (protože křehkou) esenci v podobě jejich společného života. Obecně je Gorzův milostný dopis důkazem toho, že levice není jen formální označení pro část politického spektra, ale že „mít někoho po levici“ by také mělo znamenat: mít ho na straně svého srdce.

Láska bez soucitu s milovanou

„Bude ti osmdesát dva let. Zmenšila ses o šest centimetrů, vážíš sotva přes čtyřicet pět kilo a pořád jsi krásná, půvabná a žádoucí. Trvá to už padesát osm let, co jsme spolu, a mám tě raději než kdy předtím. Hluboko ve své hrudi nosím vše pohlcující prázdnotu, kterou lze vyplnit jedině teplem našich těl.“ První slova dopisu předesílají lásku, která není jen romantickým vzplanutím okamžiku, nebo snad ilustrací nějaké univerzální ideje. Láska zde vyrůstá ze sebe samotné, na pozadí poválečné univerzální absurdity, do níž se snaží vnést nový smysl.

Z následné rekapitulace se dozvídáme, že André i jeho osudová Dorina byli původně přistěhovalci – on zchudlý rakouský žid a ona charismatická Britka, prchající do Francie před samotou svého mládí. Oba daleko od rodin. Ona, sledujíc po smrti otce ve válečném lazaretu matčino koketování s různými muži, točící se kolem peněz, říkala si: „Je­li tohle láska, pak je lepší se nikdy nezamilovat.“ On se zas s každou dívkou po dvou hodinách nudil a i potom, co se zamiloval do Doriny, měl dost co dělat, aby se rozžehnal se svými předsudky vůči manželství jako nutně buržoazní instituci. Lásku k jediné osobě, na úkor všech ostatních, si neuměl filosoficky vysvětlit. Proto se nejprve obracel spíše než k těm „neviditelným silám“, které je spojovaly, k jejich pohodlné bagatelizaci.

Když už o Dorině něco napsal i ve svých předchozích knihách, nazval ji kupříkladu „zuboženou dívkou, která nikoho nezná a ne­­umí ani slovo francouzsky“. A „je mou zodpovědností učinit její život snesitelnějším“. Ve skutečnosti byla naopak okouzlující, obletována přáteli i nápadníky, často vydělávala víc peněz než on a francouzsky se naučila rychle i díky hraní v divadle. Bránil se užasnout nad zázrakem, že si mezi tolika atraktivnějšími partiemi vybrala zrovna jeho, včetně jeho chudoby, aby mu darovala celý život. I přesto, že se s ním někdy cítila osaměleji, než když byla sama, že život bez něj by pro ni býval snazší než život s ním. Nechtěl si přiznat, že to on ji potřebuje daleko více než ona jeho. Když si četli Camusova Cizince, jako by ještě neslyšel jejich průvodní smích. „Má láska k tobě se tenkrát nemilovala.“

Objevit „já“ až skrze „ty“

Vedle filosofických námitek vůči lásce a manželství hrála v Gorzových rozpacích svou roli i milostná literární tradice. Gorz byl „zpohodl­něn estetikou selhání“, v jejímž rámci je láska závažná, jen pokud je tragická a nedosažitelná. Až později si všiml, že velké lásky se týkají údělu bytostí, které zůstávají nejméně čitelné, nepřizpůsobivé a netečné vůči obrazům, jaké jim přisuzuje kultura. Láska si žádala víc než pouze dál tragicky prodlužovat rozpor mezi principy milujícího subjektu a milovanou bytostí, mezi tím, co subjekt izoluje a co ho naopak otvírá.

Ve svém posledním dopise se Gorz stal skutečným literátem, jelikož literaturu pod tlakem své zkušenosti opustil, aby tak přepsal tradici novým příběhem lásky. A stal se rovněž i filosofem ve smyslu platonského milovníka, kdy láska předchází myšlení. Slovy Jeana­Luca Mariona se odvážil díky své ženě proměnit z člověka (karteziánsky) „myslícího“ v člověka „milujícího“. V gramatické rovině opustil psaní o nich dvou v rádoby neutrálních třetích osobách, aby je nahradil erotičtějším „já“ a „ty“. „Dávajíc mi ty, mi dáváš já.“

Zkoušky lásky ale nepřicházely jen ze strany Gorzových postojů. Knižní vydání textů, které mladý Gorz psal ještě ve snaze „neexistovat“, změnilo zásadně podmínky existence obou manželů. Levicově smýšlející pár, žijící léta v chudobě, se tak postupně ocitl v centru Paříže šedesátých let, potažmo i na cestách po Evropě či Americe, finančně stabilizován. „Nikdy jsme to ale nevyužili k možnosti stát se spokojenými konzumenty,“ tvrdí Gorz. Návštěva New Yorku navíc Dorině západní civilizaci „s jejími výdaji, smogem či Coca­Colou“ silně zprotivila a oba se spíše zajímali o vznikání podzemních kontrakultur. „Nikdy jsme neviděli nic tak existenciálního, že by se lidé rozhodli změnit svůj život, aniž k tomu potřebovali politickou moc.“ Vtom Dorina vážně onemocněla.

Ve zdraví, nemoci i smrti

Diagnóza zněla: arachnoiditida – žádný lék neexistuje, stav se bude jenom zhoršovat. A podobnými metodami, jako se jim dřív marketing pokoušel vnutit ty nejexkluzivnější potřeby, se náhle ozvala technomedicína s příslibem tišit bolest. Průmysl v obou případech podle Gorze „proměňuje společnost v obrovský stroj namísto toho, aby nás osvobozoval. Sloužíme produkci, aniž by ona sloužila nám. A vinou profesionalizace tomu navíc přestáváme rozumět.“

Dorina se rozhodla být se svým tělem nezávisle na tomto průmyslu, tak jako ve zdraví i ve své nemoci. Bolest nechtěla tišit, nýbrž jí porozumět pomocí různých meditačních technik. Oba se upnuli na živoucí přítomnost a hodně času trávili v přírodě. Vždyť „není větší bohatství než život sám“. Její spoluúčast na všem živém – jako by rozuměla řečem rostlin i zvířat – ho nakazila. Jednou spolu vyléčí vděčné kotě od svrabu, jindy zase celou noc naslouchají rozhovorům slavíků. Svět zakoušený okouzleně ekologicky jim přebíjí jeho někdejší absurditu.

A přece, ač by Gorz rád věřil tomu, že všechno prožívají společně, její pohled se pozvolna stává „pohledem z druhého břehu“. V bolesti přebývá sama. A jeho začíná noc co noc pronásledovat sen, v němž kráčí po prázdné cestě napříč pouští za jejím pohřebním vozem. Když roku 2006 vydá Gorz knižně svůj dopis, je Dorina z posledních sil naživu. Rok poté spáchají smrtící injekcí společnou sebevraždu. Ani jeden z nich si nepřál přežít smrt toho druhého. „Kolébka nové levice“ tak zůstává prázdná, jako by teprve čekala na své děti.

Autor je komparatista.