Potřebujeme uvědomělé producenty

Začněme koncem jedné kapitoly – uzavřením galerie The Barber Shop na bulváru Avenida da Liberdade v Lisabonu loni na jaře, která byla vaší platformou posledních šest let. Jak to prožíváte?

Je velmi smutné přijít o prostor, v němž projekt vznikal. Navíc tenhle obchůdek úplně změnil můj život. Ale nastal čas pro začátek nového období. Přechodná stadia vždycky přispějí k oživení stávajících aktivit. Nejdůležitější věc, kterou si musíme pamatovat a dále posilovat, je mnohovrstevnatá spolupráce, jež vznikla na základě této budovy a do níž je zapojena řada uměleckých studií a dalších projektových prostorů. The Barber Shop bylo skutečné kulturní centrum založené na principu DIY a svým způsobem ovlivnilo charakter nové umělecké generace v Lisabonu.

Mluvíte o nové generaci lisabonských umělců a kulturních producentů, jíž jste sama součástí. Jak tato generace podle vás přispěla k proměně lokálního kulturního kontextu, institucionálního zázemí a produkce kritického myšlení?

Vždy tu existovaly dynamické generace a aktivní umělci, kteří do portugalského umění přispívali nesčetnými činnostmi a autonomními iniciativami. Hádám, že i všude jinde – podobně jako u nás – k tomu dochází ve vlnách. Myslím si, že se náš okruh od předchůdců svým způsobem odlišuje, jelikož naše cesta vychází od základu z bezprostřední mezinárodní zkušenosti a navíc jsme se ocitli v technologickém kontextu, v němž jsou věci prchavější a rychlejší, než bývaly. Nejsme digitální domorodci, ale v digitálním prostředí se pohybujeme velmi hbitě a dychtíme kriticky rozebrat podmínky produkce, prezentace a distribuce umění prostřednictvím testování nových formátů, jež by fungovaly v naší současné situaci. Ale ani to není žádná převratná novinka. Všude, kde existuje lokální umělecká scéna, najdeme skupiny lidí, kteří ohledávají stávající kulturní praxi.

Nechci tvrdit, že snad zdejší, lisabonské instituce vyloženě vyšly ve svých současných programech z našeho příkladu. Určitě ale zaregistrovaly, že se tu objevila jistá energie a kritické zaujetí.

Jak se aktivity a zaměření The Barber Shop proměnily v průběhu let a co plánujete do budoucna?

Tvorba programu má sama o sobě velmi živý rytmus a jeho součástí je vždy řada neočekávaných setkání. Řekla bych, že čas, který jsem strávila v Londýně s Kodwo Eshunem a Markem Fisherem v Goldsmiths College, ovlivnil část mého programu, což platí třeba také pro aktivity Haus der Kulturen der Welt v Berlíně. Ve stejnou dobu jsme pracovali i na tématech týkajících se projektu Das Anthropozän, byla tu jistá příbuznost s určitým naléhavým tématem současnosti. Řekla bych, že The Barber Shop se posléze zaměřil více na vzdělávání a začalo se uvažovat o problematice s dlouhodobější perspektivou, jako je environmentalismus a vznik politických témat. Formát letní školy, ale i čtenářská skupina, kterou organizujeme, jsou toho dobrým příkladem. Co se týče budoucnosti, brzy budeme prezentovat příspěvky Julie Morandeiry, která představí svůj výzkum o kanibalismu, Fernanda Garcii Doryho o zemědělských komunitách a proběhne performance Myriam Van Imschoot.

Začínala jste studiem vizuálního umění – režie a videoartu. Jak jste se dostala ke kurátorství a takzvanému vzdělávacímu obratu? Jste skeptická vůči umělecké praxi a její schopnosti být skutečně kritická?

Pro mne to byl velmi přirozený krok, který vycházel z nedostatku kritičnosti a sounáležitosti během mých univerzitních studií v Lisabonu. Tehdy jsem dělala velmi experimentální práci a pár staromódních učitelů doslova vysálo moje nadšení. Ale po roce v zahraničí, v polské Lodži, jsem znovu získala určitou DIY energii a rozhodla se soustředit ji do proměny podmínek praxe a prezentace práce lidí kolem mne. Brzy jsem začala pořádat malé kurátorské programy: můj první projekt se uskutečnil na rohu jednoho divadla. Odehrálo se to spíš jako akt solidarity a byla za tím víceméně snaha zkoušet nové experimentální formáty, než že bych tak začala nějakou plánovanou kurátorskou kariéru.

K druhé části otázky: Copak nemůže estetika vytvořit revoluci smyslů? Testovat nové formy demokracie a měnit to, jak jsou vytvářeny komunity a jak se chovají? Věřím, že ano. Má to hodně společného s tím, jak jsou věci zprostředkovávány, uváděny do kontextu a do praxe. Pokud je právě toto správně reflektováno, potom se objeví viditelné důsledky.

Váš současný výzkum osciluje kolem témat antropocénu a environmentalismu. Jak podle vašeho názoru může umělecká praxe a kultura obecně efektivně participovat v tomto procesu?

Dobrá otázka – sama se na ni stále snažím najít odpověď. Věřím, že kultura má k dispozici mediální kanál a nástroje, které mohou tato témata popostrčit do popředí. Politické angažmá a aktivizace komunit za jejich dosavadní hranice působnosti je něco, co umělci a kulturní aktéři vždycky dělali, protože odjakživa zpochybňovali naše vnímání dominující moci a její reprezentační mechanismy. Vždycky mne fascinovala kybernetika a teorie systémů jako způsoby uvažování o těchto věcech: lidé, prostředí a objekty ve vzájemném vztahu. Nepotřebujeme více produkce, ale více uvědomělých producentů! Myslím, že potřebujeme znovu formulovat představu umělce jako sociálního činitele zodpovědného za změnu.

Rozhodně souhlasím. Přesto – vzhledem ke stále rostoucí moci trhu s uměním nad uměleckou produkcí a vzhledem k privatizaci kultury obecně – může být takový obrat považován za obtížný, nemyslíte?

Tomu rozumím, ale znovu: skutečně záleží na tom, jak vidíme sami sebe jako lidi a jakým druhem politiky se zabýváme. Osobně se soustředím na práci s umělci, kteří se kromě vlastní umělecké tvorby ve světě angažují nejrůznějšími způsoby, ať už je to prostřednictvím pedagogické činnosti, aktivismu, konkrétního výzkumu nebo nějakého druhu komunitní práce. Neřekla bych, že usiluji o obrat v umění, ale spíš o obrat v osobní politice lidí okolo, protože tato rovina hluboce ovlivňuje to, jak věci produkujeme.

V současnosti jste zainteresována v mnoha projektech, jedním z nich je nadcházející Gwangju Biennale kurátorky Marie Lind. Jakým způsobem ovlivňuje tato kurátorská zkušenost vaše vlastní aktivity a naopak?

Právě jsme začaly, takže je na závěry brzy. Musím říct, že zatím mi to přineslo rozšíření diskusí a oblastí zájmu mimo můj obvyklý evropský kontext. Náš kurátorský tým tvoří pět žen pocházejících z velmi odlišných míst – Teherán, Utrecht/Soul, Hongkong, Stockholm, Lisabon –, což vytváří zajímavou diskursivní texturu a přístup k jednomu z hlavních témat bienále, kterým je umělecké zprostředkovávání. Budeme úzce spolupracovat s místním uměleckým prostorem Mite­Ugro a budovat vzdělávací program, který snad dále umocní dopady bienále na uměleckou komunitu ve městě. Co si přinesu zpět do své vlastní praxe, musím teprve zjistit.