Skladatelka, akordeonistka a zpěvačka Lucie Vítková vydala v loňském roce šestiskladbové album Chorals. Jeho ústředním prvkem je dlouhý zpívaný tón, kolem něhož plynou zvuky ostatních nástrojů. Kolekce působí dojmem zvláštního zvukového deníku, v němž jednotlivé kompozice ztělesňují vztahy mezi konkrétními lidmi.
Lucie Vítková je na dobré cestě stát se jedním z těch lidí, od kterých se člověk naučí očekávat neočekávané. Nebo spíše vždy čekat průzkum do hloubky, který je sice zaměřen přímo na hudební poslech a chápání, ale posluchače může zavést skoro kamkoli. Po studiích v Brně u Jaroslava Šťastného a Martina Smolky, od kterých si stihla odskočit také na Královskou konzervatoř v Haagu a na California Institute of the Arts, se tato skladatelka, akordeonistka a zpěvačka vydala na výměnný pobyt do Berlína, aby tam pracovala na svém doktorandském výzkumu – ve své práci se věnuje sociálním aspektům tvorby Christiana Wolffa – pod vedením Marka Sabata na Universität der Künste. Album Chorals, jež je volně ke stažení na stránkách netlabelu Signals of Arkaim, vznikalo v průběhu roku 2015 a kromě jiného je důkazem rozličných aktivit, které se Vítkové podařilo podnítit či se do nich ve správný moment včlenit. Daří se jí setrvat u svých osobitých nápadů a zároveň vytvářet koncepty natolik tvárné, že je může uplatnit v rozmanitých situacích. V době uzávěrky tohoto článku je Vítková na cestě do New Yorku, kde bude na Kolumbijské univerzitě pokračovat u profesora George Lewise. Můžeme být tedy zvědavi, kam ji tamní scéna zavede.
Schémata pohybu času a ega
Jako u několika dalších děl Vítkové je i u Chorals kladen důraz na to, jak se při poslechu orientujeme a situujeme v hudbě a jak je tím pozměněno naše vnímání času. Obecně přemýšlíme o čase na základě dvou základních prostorových metafor: v jedné se čas pohybuje směrem k nám, například ve větách „uzávěrka se blíží“ či „než se naděješ, budou tu Vánoce“; v druhé se my pohybujeme časem, jako by byl krajinou: „těžké časy na obzoru“, „vkročit do nového roku“. V první („schéma pohybu času“) se čas pohybuje okolo nás, zatímco my zůstáváme na místě, kdežto v druhé („schéma pohybu ega“) se my dynamicky pohybujeme skrze statický čas.
Ve všech skladbách Vítková umně zdůrazňuje náš pohyb zvukovou krajinou. Charakteristickým prvkem je dlouhý zpívaný tón, který se málokdy pohne z místa a okolo něhož – či pod nímž – plyne zbytek hudby. Tento dlouhý tón nám dodává neotřesitelný pocit kontinuity a rozpoznatelnosti; něčeho, co můžeme vždy snadno identifikovat. Skoro bychom ho mohli neposlouchat, neboť po chvíli víme, že tam bude pořád, vždy zabarvený tím, co se děje okolo.
Mohlo by nás lákat tyto tóny vidět jako jakési vtělení subjektivity, našeho vlastního tónu, který se nehne z místa, zvlášť proto, že je vždy nesen zpěvem na otevřené samohlásce, většinou samotnou skladatelkou. Ona sama ho má spojený spíše s neměnným horizontem, kolem něhož se proměňuje krajina.
V každém případě je výsledek podobný: ukotvuje to naši zkušenost a dává hudbě odměřenou perspektivu. Neustále je nám připomínána podprahová vzpomínka nasazení tónu a v několika pasážích, kdy se hlas na delší dobu vytratí, nahlédneme na okolní hudbu z úplně jiného úhlu. Po několika vteřinách přestane mít harmonie neustálý vztah ke zpívanému tónu, najednou má možnost se dostat mnohem dál, nabude volnosti, ale horizont se vždy nakonec vrátí.
Ona „humanistická“ interpretace tónu jako subjektivity je podpořena také přátelským duchem, který se nese celým albem. Jak Vítková vysvětluje v krátkém textu, který album doprovází, většina skladeb byla složena přímo pro konkrétní interprety, aby spolu mohli strávit nějaký čas v rámci hudby. Tento prvek je zvýrazněn zvlášť v Choral no. 5, v němž je také nejjasněji propojen s metaforou krajiny. Jde o trio pro akordeon, kytaru a klarinet a všichni hráči se postupně vystřídají v držení dlouhého, zpívaného tónu.
I přesto obě sólové skladby (Choral no. 2 & 7), ve kterých se Vítková doprovází na klavír, respektive na syntezátor Korg 700, patří k nejsilnějším kusům. Choral no. 7 se nejdříve zdá nejvzdálenějším od výše popsaného konceptu. Souhra dvou melodických linek nenapovídá rozdělení do figury a pole, subjektu a krajiny, ale když se zhruba v polovině skladby vytratí ze syntetizovaného zvuku výrazný puls, zdánlivě jednoduchá textura získá mnohem větší akustickou hloubku. U té zůstaneme po zbytek skladby, kdy je syntezátor mnohem stabilnější a hlas se trochu stáhne do pozadí.
Jako by pod vlakem zmizely koleje
Choral no. 2, který album otevírá, má nejblíže ke klasičtějšímu pojetí chorálu a využívá relativně běžných prostředků k průzkumu zabarvení jednoho tónu průchozími harmoniemi. V této skladbě je také pohyb harmonie nejrychlejší a nejjasnější, v tradičním slova smyslu, ale známé lineární postupy jsou často přerušeny či odvedeny jinam. Konec je poněkud náhlý – nechá nás ve vzduchu, jako by zpod našeho vlaku náhle zmizely koleje. Možná je škoda, že tato skladba není delší a neprozkoumává tyto diskontinuity do krajnějších mezí.
Kvalita všech kusů je nezvykle vyrovnaná, ale Choral no. 6 je přece jen výrazně nápadnější. Interakce hlasu se zvukem podomácku vyrobeného reproduktoru nabízí silnou směs čistých a zkreslených zvuků. Tato dialektika se zrcadlí v místech, v nichž hlas ustane a nechává klávesy vystoupit. Vyniknou tak úrovně zkreslení podle toho, jak konsonantní či disonantní jsou zrovna akordy, a také nám umožní s jistotou ocenit nízké, hrubé kombinační tóny.
Co se týče zvukové kvality, je album poněkud zvláštní. Rozhodně nejde o lofi nahrávku ve smyslu zvuku, který upozorněním na svou degradaci médiem vytváří nový artefakt. Zvuková kvalita se ale od jedné skladby k druhé liší, neboť byly nahrány v různých kontextech a místnostech, s různými hudebníky i přístroji.
Nejvíce album připomíná jakýsi zvukový deníček, zachycující zážitky nikoli se zvukem či terénními nahrávkami, ale s kompozicemi, které se tak stávají ztělesněním vztahů mezi konkrétními lidmi. Tento mozaikovitý efekt dává Chorals okouzlující vřelost a nenucenost, i když kvality některých skladeb nás nutí doufat, že budou hrány znovu ve formálnějších kontextech, a tedy i patřičně zaznamenány. Zejména jde o Choral no. 4, v němž jsou marimba a kontrabas zastíněny hlasem a saxofonem.
Společenský rozměr hudby
Celé album tvoří příjemně široké rozpětí zvukových světů, které zachycují různorodé osobnosti hráčů a orchestrů – od rytmického, jazzověji orientovaného Dust in the Groove až k ansámblu na Universität der Künste v Choral no. 8, v jehož partituře najdeme vypsané tóny v přirozeném a temperovaném ladění. Hráči si z vypsaných tónů mohou vybrat, který budou hrát, podle možností svých a svého nástroje.
Nahrávka ale trpí tím, že je mikrofon příliš blízko Vítkové, takže její hlas často poněkud zastírá zvukové pole (zvláště v Choral no. 4). To ale také znamená, že statický hlas se nikdy nestane atmosférickým; nikdy neriskuje, že by se stáhl do pozadí, ale trvá na tom, abychom jím odráželi všechnu ostatní hudbu.
I přes tyto mírné nedostatky lze album považovat za silnou prezentaci jedné z českých nadějí nové hudby. Vítková zastupuje generaci, která si zvykla působit na pódiích a institucích doma i v zahraničí a jíž je plánování, domlouvání, vymýšlení a komponování stejně blízké jako poznávání lidí a hraní s nimi. Uvědomuje si totiž, že koncepční i percepční průzkumy nejsou nikdy zcela odloučeny od společenského rozměru, který nám hudba přináší.
Autor je skladatel.
Lucie Vítková: Chorals. Signals from Arkaim 2015.
Z anglického originálu, publikovaného v Czech Music Quarterly č. 1/2016, přeložil autor. Článek je otištěn s laskavým svolením CMQ.