Hudebník v Mozartově stínu

Monografie Salieri. Hudebník v Mozartově stínu (Salieri. Ein Musiker im Schatten Mozarts, 1989) nepřímo navazuje na předešlou mozartovskou práci Volkmara Braunbehrense Mozart ve Vídni (Mozart in Vienna: 1781–1791, 1986; česky H&H 2006) v překladu a s doplněnými poznámkami muzikoložky Vlasty Reittererové. Třebaže se nyní jedná o podstatně útlejší knihu, její celkový badatelský rádius je zcela postačující. Po významné a doposud jediné biografii Ignaze Franze von Mosela, která vyšla krátce po Salierově smrti, se tato nová práce snaží vytěžit základní informace především z primárních pramenů. Autorova snaha konfrontovat Moselovu knihu s dnešními badatelskými výsledky vede na mnoha místech k pozoruhodným závěrům. Moselova práce však i nadále zůstane v centru veškerých možných informačních zdrojů, neboť je dodnes cenným a jediným přímým biografickým pramenem. Salieri totiž na sklonku svého života odevzdal Moselovi veškerou svou korespondenci, z níž tento vzdělaný vídeňský hudební diletant čerpal a která se bohužel nezachovala.

Braunbehrens zpracoval mj. velké množství konfrontačních materiálů, především z rakouských a německých archivů. Snažil se vyhnout nabízejícímu se srovnávání s Mozartem a namísto toho načrtl jasné kontury skladatele, který v mnoha hudeb šil. Kapitoly o životě, ale především díle nadaného Itala, chráněnce císaře Josefa II. a domestikovaného Vídeňáka, který slavil veliký úspěch i v gluckovské Paříži a kterého bohužel potkal podobný osud zapomnění jako mnoho skladatelů 18. století, poukazují na vyspělou hudební úroveň skladatele a potvrzují jeho význam a oprávněnost postu, který Salieri ve Vídni zastával. Jeho život a dílo se jeví v novém pohledu pozoruhodně, a třebaže dnes známe jen jeho zlomek (hrávají se opery Tarare, Axur, Les danaïdes a Falstaff), zažívá Salierova hudba svou renesanci teprve zhruba od sedmdesátých let 20. století, významněji pak jistě po uvedení Formanova filmového zpracování Shafferovy stejnojmenné hry Amadeus. Zcela výmluvně je však v Braunbehrensově monografii vyvrácena pověra o Salierově travičské aféře s Mozartem, která se světem nesla díky italské operní klace, Puškinově malé tragédii Mozart a Salieri a také vídeňské dobové bulvární „šeptandě a šuškandě“, jak zní hned úvodní Braunbehrensova kapitola.

Dalších devět kapitol pak autorovi postačí pro čtivé, odborně nijak náročné a zatěžkané vyprávění o skladatelových životních poutích, o jeho významných učitelích (mostecký rodák Florian Leopold Gassmann), žácích (Ludwig van Beethoven, Franz Schubert, Franz Liszt) a konečně i o peripetiích operního zákulisí. A právě toto celkové zasazení do známých reálií napomáhá ozřejmit problematiku vztahu Mozarta a Salieriho, potažmo komplikace vztahů a vazeb skladatelů té doby vůbec. Braunbehrensova kniha je dobrým výchozím bodem pro poznání základních rysů opomíjené hudební osobnosti, na své si jistě přijde i hudbymilovný čtenář a snad se tato práce stane i počátečním signálem pro stále potřebnější podrobnou monografii skladatele, jehož vazby na české země čekají na své objasnění.

Autor je teatrolog.