Nepříjemným údělem stárnutí je i fakt, že v jistém období se cosi zlomí a jak na běžícím pásu začnou umírat nejen přátelé, ale také idoly, jež člověka provázely po desetiletí a dodávaly radost či inspiraci: Andrej Kvašňák, Eusébio, Jaroslav Holík, Ludvík Vaculík, Lou Reed, David Bowie. Teď k nim přibyl i Umberto Eco.
Jeho smrt zaznamenala média ve světě i u nás. A na první pohled by se mohlo zdát, jaký že to kulturní národ jsme, protože zprávu o Ecově úmrtí přinesly nejen „seriózní“ servery a média, ale dokonce i bulvár. Příjemné pozlátko kulturnosti ovšem při bližším ohledání svůj lesk ztrácí. Kliknutím na servery britských či amerických deníků zjistíme, že každý z nich nabídl vlastní nekrolog, zcela jinak a osobitě napsaný. Možná si ty nekrology objednaly už týdny předem a jen je při potvrzení zprávy o úmrtí aktualizovaly, ale jelikož se o Ecově boji s rakovinou vědělo, nic cynického na tom není. Výsledkem byly promyšlené, informativně hutné články, které se nevyhýbaly ani kontroverznějším tématům. Třeba nekrolog v New York Times zmiňuje, že Eco nebyl vůbec nadšený z filmové adaptace Jména růže či že Salman Rushdie označil Foucaultovo kyvadlo za namyšlený intelektuálský blábol. Zmiňuje také, že Ecovu akademickému dílu chybí meritum a že se z určitého úhlu může jevit jako těkání, jež pouze plyne po povrchu a nerozlišuje mezi triviálním a produktivním zacílením. Většina nekrologů si opatří svou vlastní autoritu, která ve dvou třech větách vyjádří, jak byl Eco úžasný a jaká je škoda, že zemřel. Eca tyto nekrology představují především jako myslitele, pro něhož je sepisování beletrie vedlejším produktem, byť mnohem úspěšnějším než akademické knihy. Nekrologové portréty načrtávají zemřelému především rysy popkulturní celebrity či ikony.
Většina našich zpravodajských serverů se naopak spokojila jen s adaptací zprávy získané z ČTK; vaří se tedy z polotovaru, jenž se pouze adaptuje na patřičnou velikost porce, kterou si místní modelový čtenář žádá. Už v perexu se vytasí hlavní důvod, proč je nebožtík připomínán: „Eco se proslavil hned svým prvním románem Jméno růže, podle kterého byl později natočen slavný film se Seanem Connerym v hlavní roli.“ Moderní spisovatel má v našem myšlení cestu ke slávě otevřenou pouze v případě, že se mu zdaří stát se autorem filmové předlohy, v níž hraje slavný herec. Ostatně i vizuální stránka zpráv to dokládá: kromě obligátní fotografie obvykle nabízí proklik na trailer filmu Jméno růže. A citovaným truchlícím opuštěným je takřka ve všech verzích režisér Jména růže JeanJacques Annaud. Nikde koláž knižních obálek, reflektující fakt, že Eco vydával právě a pouze knihy; a že je koneckonců i autorem bonmotu, že právě kniha je stejně dokonalý vynáleznástroj jako lžíce či kolo.
Z Ecova profilu, nabízejícího výčet oblastí, jimž se věnoval jako akademik, si ze záhadných důvodů většina adaptací zprávy ČTK vybírá charakteristiku, že byl „filosof a jazykovědec“ (web ČT24 pak šalamounsky volí sloučení obojího: byl to „filosof jazyka“). Označit jej za filosofa je trochu sporné, položímeli si otázku, zda každý, kdo produktivně přemýšlí, je vskutku hned filosofem. Označit jej za jazykovědce je sporné velmi, byť se o jazyky zajímal a uměl jich hned několik – kdybychom měli uvést cokoli nového, co pro zkoumání jazyků přinesl, ocitli bychom se v úzkých. Eco byl především sémiotik; jenže to by si žádalo další větu – vysvětlující, co to ta nauka o znacích vlastně je. Byl literární teoretik a nejspíš i kulturní historik. Jenže to by autoři zpráv o Ecově úmrtí museli nejen vygooglovat obálky knih, ale dokonce je otevřít. Kdyby to učinili, jistě by neoznačili Teorii sémiotiky za esej. Což činí, protože dle jejich mínění vše, co není beletrie, je prostě esejistika.
Očekávat se daly i orgie zdomácňování. Stranou zůstal pozoruhodný fakt, že z Ecova odborného psaní již bylo do češtiny přeloženo takřka vše podstatné a že jeho jméno dokázalo navýšit až pětinásobně počet výtisků oproti knihám podobného zaměření i stylu. Namísto toho se připomíná, že Eco dvakrát navštívil Prahu a že román Pražský hřbitov se částečně v Praze odehrává. Jen výjimečně je naopak připomenuta nechutná epizoda z roku 2013, kdy se mudrcové z vědecké rady Univerzity Karlovy rozhodli vytrubovat do světa, komu všemu nedají čestný doktorát, a vybrali si právě Eca.
Fakt, že ani servery typu Lidovky či iDnes (čestnou výjimkou je v tomto ohledu iHned či Respekt, kde ovšem osobitý a chytrý nekrolog Radomíra D. Kokeše hyzdí nával narcistní lítosti nad tím, že oba slavní sémiotici, Kokeš a Eco, se už v Brně nesejdou) se nezmohou na vlastní nekrolog, je depresivní. Světová literatura má možná větší celebrity, po nichž, až jednou umřou, už zase neštěkne pes. Ale větší hvězdu už nejspíš nemá. Až jednou nedejbože zemře Bob Dylan, také to pojednají přetištěním zprávy z ČTK? Na každý ligový zápas ve fotbalu vyšlou a zaplatí reportéra, který jej zaznamenává v přímém přenosu. Ale čí smrt dokáže naše média ještě dohnat k tomu, aby zajistila, že někdo stráví tři hodiny psaním nekrologu a že jako poctu nebožtíkovi i sobě pak zveřejňují text vlastní?
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.