Život na okraji

Bývalé průmyslové centrum na pomezí Čech a Německa, nyní izolovaný okraj republiky, v jehož každodennosti je stále hmatatelně přítomné vysídlení německých obyvatel, nezaměstnanost, chudoba, sociálně vyloučené lokality, alkohol, nenávist těch, kteří jsou v prdeli, k těm, kteří jsou v ještě větší, a naopak. To jsou bezútěšné kulisy Straky na šibenici, třetí knihy Daniela Petra, jejíž název odkazuje k obrazu Pietera Bruegela staršího a která se z podstatné části odehrává ve Šluknovském výběžku, v městě Jiříkov.

Inteligence jako mentální zmrzačení

Kniha je rozvržena do čtyř částí, které souvisí s věkem i s klíčovými událostmi v životě hlavního hrdiny Tomáše Oboleckého, kvůli tělesné konstituci posměšně přezdívaného Makak. Příběh začíná na severu jeho dětstvím v době normalizace, pokračuje převratem během studií archivnictví na vysoké škole a budováním kapitalismu v Praze a končí jakýmsi smířením opět v Sudetech.

Nejvíce prostoru je věnováno dětství a dospívání. Chlapec žije v rozpadajícím se domku pouze se svým otcem alkoholikem, matka zmizela v Tomášově raném dětství (což autorovi dává prostor pro téměř detektivní a v jádru tragickou rodinnou zápletku), vrstevníci ho vyhledávají jen jako objekt šikany, místo hraček má haraburdí, jež zbylo po původních německých obyvatelích. Hlavní hrdina tak zosobňuje literární prototyp nadměrně nadaného outsidera, kterému chybí láska i přátelé, avšak to, co postrádá v citovém životě, si nahrazuje četbou: „V pěti letech jsem už sice uměl číst – naučil jsem se to sám díky příliš vysoké inteligenci, kterou jsem neměl po kom zdědit, a mé okolí ji proto vnímalo spíše jako mentální zmrzačení, zvlášť když jsem byl navíc poznamenaný hypertymézií, tedy obludnou pamětí.“

Prokletí historií

Oboleckého asociálnost a napůl dobrovolné vyloučení ze společnosti trvá po celý jeho vyprávěný život, ať už zrovna žije na periferii nebo v metropoli. Pár chvil radosti nebo úspěchu je vždy vykoupeno ještě horšími ranami osudu. Tragický úděl je konstanta, která je dána prostředím i genetickou výbavou. Několikrát se zde mluví o prokletí, ovšem nejde o prokletí jednotlivců, ale celého kraje, potažmo celé země: „Říká se, že když odsud Němci odcházeli, prokleli to tu, tomu je však těžké uvěřit. Němci mohli sotva někomu dávat za vinu, že skočili na lep hebefilovi z Braunau am Inn, nechávajícímu si chcát na obličej od vlastní neteře.“ Jediné světlé okamžiky v podstatě nabízí předválečná historie místa: „Pochopil jsem, že někdejší obyvatelé našeho města nebyli žádní slabomyslní náckové, nýbrž vzdělaní lidé, s nimiž se ta těžko popsatelná směs prospěchářů, primitivů a několika málo slušných lidí, kteří se do jejich domů nastěhovali po jejich vyhnání, sotva mohla srovnávat.“ Jde o nostalgický povzdech nad zašlými časy, které byly nenávratně sešrotovány brutálním strojem dějin dvacátého století. Výše zmíněné prokletí je totiž prokletí historií.

Na zanedbané periferii se setkáváme s fragmenty osudů postav odsunutých společností na samý okraj – chudiny, alkoholiků, invalidních důchodců, Romů a několika svérázných bláznů, kteří se nakonec zdají nejnormálnější. V Praze se sice Obolecký setkává s dočasným bohatstvím, ale nic zásadního se pro něj nemění. S analýzou deformovaných mezilidských vztahů u Petra logicky souvisí reflexe vztahu mezi rodiči a dětmi. Z genetické danosti lze těžko vybřednout – neschopnost se svým životem cokoliv udělat se tak předává z generace na generaci.

Svéráznou tematizací dětství může připomenout Vosí továrnu (1984, česky 1998) Iaina Bankse, s níž má společný především popis nepřirozeně pokřiveného dětského světa plného krutosti (ve Strace jde ovšem spíš o násilí přicházející zvnějšku), která je reakcí na vyšinutost okolního světa, potažmo systému. V něm se z dítěte buď může stát celoživotní outsider, nebo ho prostředí semele svou všepohlcující debilitou.

Z temné strany života

Titulní Bruegelův obraz, který svou exponovaností může sloužit jako klíč k románu, se v příběhu objeví v několika exemplářích a vždy v okamžiku, jenž nějak souvisí s blížící se proměnou či katastrofou. Obecně v textu symbolizuje jedno z klíčových témat, a to dětství a přechod k dospělosti. Indikačním momentem dětského pohledu je právě schopnost vidět straku. Jak se píše v pasáži, v níž se obraz objeví poprvé v ordinaci dětské psycholožky, „děti zřídkakdy poznají šibenici, a všimnou si tedy pouze straky, kdežto dospělí obvykle straku přehlédnou, zato šibenice jejich pozornosti neunikne“. Spíše než o záminku ke kunsthistorické či psychologické interpretaci a jejich aplikaci na proměnu postav se jedná o rafinovaný ornament vytvářející očekávání, jež se vzápětí naplňují v ději.

I když je lineární vyprávění Tomášova života relativně tradiční, právě obyčejnost tvoří jednu z hlavních předností románu. Vyprávění je totiž dobře zvládnuté. Petr má cit pro výstavbu příběhu, nechává místo pro nedořečenost či tajemství, dokáže navodit napětí a upoutat, hnát čtenářovu pozornost stále vpřed a současně zaostřovat na detaily. Vládne jazykem cynicky glosujícím události z temné strany života, který neruší ani přílišná záliba v přirovnáních. Straka na šibenici netrpí nešvary současných českých románů – nesnaží se být něčím víc, než čím opravdu je, ne­­utápí se v sebestřednosti, prostě jen vypráví. A jde jí to dobře.