Akcelerace smrti

Debaty na téma akceleracionismu se často orientují na budoucnost a vytvářejí tím tolik potřebná sebenaplňující se očekávání (hyperstitions) – ať už preferují levicový akceleracionismus, jak ho představuje Nick Srnicek, nebo ten pravicový, spojovaný převážně s dílem Nicka Landa a jemu příbuzných vědců ze Skupiny pro výzkum kybernetické kultury (Cybernetic Culture Research Unit). Prognostický záměr „znovuotevřít budoucnost“ je jistě oprávněný, je však nutné uvědomit si také existenci procesů, které akcelerují i bez našeho očekávání a bez přičinění epistemologických debat vedených na půdě humanitně zaměřených univerzit. S ohledem na vědecký spor ohledně klimatických změn a nastávající éry antropocénu je patrné, že by se techno­společenský rozměr debaty měl otevřít nejen vesmíru a jeho zdánlivě nekonečnému potenciálu, ale také možnosti konce života na této planetě. Současná situace lidstva je totiž nesena akceleracemi, jejichž působení a rychlost často nejsou zdaleka tak jasné, jako je tomu v případě ekonomických a společenských prognóz.

Nositelé ohně

Blogger Andrew Revkin ve svých přednáškách a esejích propaguje ideu takzvaného dobrého antropocénu a svým rozpačitým způsobem vyjadřuje jistý prométheovský sentiment, který se dá zahlédnout i ve filosofii Nicka Srniceka a Alexe Williamse. Archetyp Prométhea jako nositele ohně, tedy prvotní technologie, v sobě nese notnou dávku technooptimismu. Chápání technologie jako všeléku se však jeví jako zavádějící, pokud vezmeme v potaz společenské reálie, jakými jsou například stále se zrychlující přesun populací, zvýšené investice do válečného sektoru či dopady klimatických změn na nejchudší skupiny světové populace.

Existují ovšem akcelerace, které nekorelují s filosofickými či sociologickými úvahami, ale pracují nepostřehnutelně a jakoby mimoděk. Tyto akcelerace fungují v širším časovém měřítku, které zasahuje až do historie geologické a prehistorické, a ne tedy výhradně do lidských dějin. Jak píše sociolog Oleg Suša, akcelerace nejen způsobujeme, ale také dědíme: „Ekologická rizika narůstají s ohledem na časové zpoždění dopadů za sociálními aktivitami, které je vyvolaly.“

Jednou z těchto palčivých akcelerací je vymírání druhů, tedy takzvané šesté vymření, kterým se ve své knize The Sixth Extinction: An Unnatural History (Šestý zánik. Nepřirozená historie, 2014) zaobírá Elizabeth Kolbertová. Ta různými způsoby pokazuje na fakt, že v dlouhodobém měřítku geologického času zapříčiňuje lidský druh již šesté hromadné vymření druhů na této planetě.

Vymírání kolem nás

Kolbertová hned v úvodu své knihy podotýká, že dnes, kdy si téměř každý už v dětských letech hrál s umělohmotnými dinosaury, lidé chápou koncept vyhynutí. Neplatilo to ale vždy. V západní tradici se koncept vymření živočišného druhu objevil teprve za časů Francouzské revoluce, a sice v myšlenkách biologa a vědce Georgese Cuviera. V té době bylo bádání v oboru paleobiologie podpořeno významným nálezem v severoamerické Louisianě. Francouzští vojáci v tamějších lesích našli stoličku dosud neznámého zvířete, které dnes známe jako mamuta amerického či mastodonta. Tento objev později posloužil jako předmět doličný ve sporu mezi zastánci kreacionismu a deistického vitalismu, kteří oponovali vědečtějším katastrofistům, k nimž patřil i Cuvier.

V průběhu své celoživotní práce přišel Cuvier s myšlenkou, že v minulých dobách vyhynulo dokonce mnoho druhů a že v historii země existují období takzvaných hromadných vymírání neboli kataklyzmat. Dnes se věří, že těchto momentů v geologické historii Země bylo pět a že tím posledním byl dopad meteoritu Chicxulub. Toto vesmírné těleso před 66 miliony lety udeřilo do míst Yucatánského poloostrova a vyhubilo zhruba tři čtvrtiny všech tehdy žijících živočišných druhů na celé Zemi. Další hromadné vymírání, v pořadí již šesté, se podle Kolbertové právě odehrává kolem nás.

Cestování katastrofou

Soudobé vědecké poznatky nám říkají, že v historii biosféry různé druhy vždy vymíraly, zatímco jiné druhy vznikaly. Jde však o to, že tento relativně pravidelný „šum na pozadí života“ je čas od času narušen událostmi, které míru a rychlost vymírání drasticky zvýší. Na stále rychlejší tempo vymírání druhů se v diskursu ekologie vehementně upozorňuje již od šedesátých let 20. století – například v knize Silent Spring (Tiché jaro, 1962) od Rachel Carsonové či v práci Avant la ­nature meure (Před přírodou umírání, 1965) od biologa Jeana Dorsta.

Kolbertová se tedy svou současnou prací vrací ke starému tématu. Novým způsobem však poukazuje na fakt, že to jsou právě lidé, kdo stojí u „šestého vymírání“ – od evropského vybití megafauny zhruba před třinácti tisíci lety, kterému padl za oběť mimo jiné mamut, až po soudobé rapidní ubývání žab a obojživelníků v Jižní Americe. Podle mnoha vědců má na svědomí toto zrychlené vymírání druhů právě aktivita člověka. Původní bioty byly radikálně změněny, v důsledku čehož dochází k monopolizaci biologických společenstev jediným druhem či k masovému vymírání zapříčiněnému nákazami, jako je tomu například u amerického netopýra Myotis lucifugus.

Kolbertová svou knihu koncipuje na způsob cestopisu a zachovává si pohled téměř nestranného pozorovatele. Každá kapitola se odehrává na jiném místě planety a za­­obírá se jiným ohroženým nebo vymřelým druhem. Jako průvodci po těchto lokalitách autorce slouží vědečtí pracovníci či nadšenci, kteří se danému tématu věnují. Kolbertová tak před čtenářem skládá mozaiku, která postupně nabývá obludných rozměrů „šestého vymření“. Takovéto odhalení jedné z největších katastrof zemské biosféry ovšem staví debaty o akceleracionismu do poněkud pochybného světla. Stále se zrychlující technologická dovednost člověka byla až doposud kompenzována nebývalou mírou hynutí druhů. Je tudíž nabíledni, že by akceleracionismus, jenž se snaží otevírat dveře k nové budoucnosti lidského snažení, měl tento fakt brát v potaz a syntetizovat udržitelné místo pro druh Homo sapiens v širším, „gaiacentrickém“ kontextu.

Autor je kulturní teoretik.