Dějiny dospívání

Pokud se komiks někdy stane skutečně sebevědomou uměleckou disciplínou, budou jeho historikové na knihu Dana Mazura a Alexandera Dannera Komiks od roku 1968 do současnosti (Comics: A Global History, 2014) pravděpodobně hledět jako na přínosnou, ale také v mnohém omezenou publikaci. Nejde ani tak o věcné chyby nebo opomenutí nějakých zásadních titulů. Naopak, je to profesio­nálně odvedená a víceméně reprezentativní přehlídka význačných trendů daného období. Přesto se nelze ubránit pochybám, jaký obrázek komiksového média a jeho dějin se tu představuje.

Globální pohled

Názorné je srovnání s vývojem filmové historie. Kinematografie je totiž také médiem, které si prošlo svou emancipační fází, ale dnes už je dostatečně etablované na to, aby se jeho historikové přesunuli k jiným problémům, než je obhajování umělecké hodnoty filmu. Filmová historie se už zhruba třicet let intenzivně věnuje revizi svých předchozích východisek. Starším výkladům se vyčítá například to, že se elitářsky soustředily na skupinu privilegovaných, „vysoce uměleckých“ děl či autorů a zbytek produkce pro ně byl jen pozadím pro tyto jedinečné záblesky génia. Zastaralé výklady také měly tendenci přehlížet souvislosti filmového průmyslu (tedy praxe financování, výroby a uvádění filmů) a jeho vliv na samotnou produkci. Kritizován je také způsob, jakým se filmy popisovaly. Jejich charakteristiky byly často příliš vágní, subjektivně emotivní nebo zatížené různými filosofickými či estetickými předpoklady, a tím pádem zavádějící. Historici se proto snažili přijít s kontrolovanějšími, přesnějšími a pojmově preciznějšími analýzami.

Vztáhneme­li tyto výtky na Mazurovu a Dan­nerovu knihu, pomůže nám to vidět její přednosti i omezení. Přínosné je, že výklad zabíhá do různých národních tradic a sfér, od amerického mainstreamového, alternativního i undergroundového komiksu přes fran­couzsko­belgickou bande dessinée a japonskou mangu až po různé další evropské regiony v čele s Itálií a Španělskem. Komiks je zkoumán jako globální fenomén s řadou specifických lokálních mutací. Sami autoři v úvodu knihy právě tento „globální pohled“ zdůrazňují jako jednu z hlavních předností publikace. Přesto jde pořád o dějiny komiksu „prvního světa“ se sporadickými výlety do jiných oblastí. Ostatně autoři poctivě přiznávají, že existuje spousta dalších zemí s komiksovou tradicí, a to bychom měli mít na paměti i jako čtenáři.

Dostačující minimum

Přestože kniha obsahuje něco málo informací o praxi publikování, prodeji a konzumování komiksů v různých obdobích a zemích, jedná se v podstatě o komentovaný katalog výjimečných děl a autorů. Uváděné komiksové časopisy nebo vydavatelské strategie se tak často vynořují „odnikud“ a slouží především k tomu, aby uvedly na scénu výjimečné umělce a jejich výtvory. Jen ojediněle (například u amerického undergroundového komiksu sedmdesátých let) dostáváme komplexnější pohled na to, jak a proč byl daný typ komiksů produkován, zprostředkováván publiku a čten. Častější je pojetí autora jako význačné osobnosti, která přichází s originální vizí nebo se vymezuje vůči tlakům průmyslu. Obvykle tu také absentují „dějiny průměru“, velmi důležitý kontext „tuctové“ produkce, která tvoří konvence, do nichž i ta nejvýjimečnější díla vždycky nějak zapadají, ať už se vůči nim snaží jakkoli silně vymezit.

Přínos publikace spočívá i v tom, jak velkou pozornost věnuje kresbě. Ta totiž bývá v textech o komiksech často přehlížena ve prospěch scénáře jako druhořadá. Jako by šlo jen o utilitární prostředek, jak dostat scenáristovu vizi na papír. Mazur a Danner se zejména v popiscích k ilustracím pečlivě věnují charakterizaci kresebných stylů, a to nejen u výstředních výtvarníků, ale i u typických komiksových kreslířů. Přesto by si formální stránka komiksu zasloužila ještě důkladnější pozornost – zejména v souvislosti s fázováním, s rozvrhováním panelů na dvoustránkách, s tvarem panelů a jejich kompozicí, s mimopanelovým prostorem a podobně.

Komiks od roku 1968 do současnosti je tak cosi jako dostačující minimum komiksové historie, které ale na mnoha místech volá po doplnění. Největším problémem publikace je pak její emancipační rétorika. Mazur a Danner nám komiksovou historii vyprávějí jako příběh o evoluci jednoho média, které se zdokonaluje, dospívá a postupuje od primitivnějších forem k rafinovanějším, zkrátka postupně se stává plnohodnotným uměním. To je pohled, který nejenže není adekvátní skutečnosti, ale brání nám vidět složitější, chaotičtější a s estetikou často nesouvisející procesy, jež mají na podobu média vliv. Stejně jako pro film i pro komiks platí, že má­li dospět, musí se nejprve přestat tak obsedantně zabývat vlastním dospíváním.