Filmový hotel Evropa

Vítězem hlavní soutěže letošního festivalu v Berlíně se stal dokument o uprchlické krizi. Ocenění italského snímku Fuocoammare nicméně netřeba považovat za úlitbu společensky ožehavému tématu. Jde totiž o vzácné skloubení filmové poetiky a nevtíravě angažovaného gesta.

Oheň na moři

Dvacetikilometrový ostrov Lampedusa, ke kterému se podařilo doplout už čtyřem stům tisíců uprchlíků, režisér Gianfranco Rosi, mimo jiné autor snímku Sacro GRA (2013), zkoumá v obou polaritách jeho existence – z pohledu poklidného přebývání domorodců i zoufalství poloutopených imigrantů. Titul Fuocoammare (Oheň na moři, 2016) odkazuje k rozvlněnému sicilskému šlágru, který ve filmu nechává stařenka Maria zahrát v rádiu milovanému manželovi. Ve svém doslovném smyslu pak název symbolizuje strastiplnou cestu lidí, kteří doufají, že nebezpečná plavba je začátkem jejich štěstí.

Rosiho strategie, jak znovuoživit téma téměř beze zbytku vytěžené sdělovacími prostředky, spočívá především v sofistikované skladbě. Zatímco proces odchytávání uprchlíků sledujeme v čistě procedurálním rámci, bez exploatace konkrétních utrpení, ostrované jsou zastoupeni několika výraznými typovými postavami, do jejichž života a strastí pronikáme hlouběji, známe jejich jména a v poněkud poetizovaných pasážích je nám nastíněn i jejich osud. Nejpodmanivější postavou je chronický hypochondr a špagetový labužník Samuel, kterého čerstvě náctiletý věk předurčuje k bezcílnému bloumání, lovu s prakem a oťukávání námořnického života. Lékař, k němuž Samuel pravidelně dochází se skutečnými i fiktivními neduhy, je uzlem propojujícím obě podoby lampeduské reality. Jediný doktor na ostrově je totiž také tím, kdo ošetřuje přeživší imigranty a provádí histologii pozůstatků těch, jejichž sen se už nesplní. Zmínka o nočních můrách, v nichž ho pronásledují obrazy mrtvých, především žen a dětí, je vrcholem těch pasáží filmu, které prostřednictvím částečně inscenovaných postupů pojednávají o domorodých obyvatelích ostrova. Observační linie věnovaná uprchlíkům pak kulminuje v záběrech odklízení mrtvol z palub přeplněných bárek či v lehce manipulativním travellingu, vpíjejícím se ve velkém detailu do zubožených tváří dopluvších.

Střídáním dokumentárních pasáží záchranných procedur a inscenovaných scén s ostrovany, diamentrálně rozdílných emočních poloh mezi oběma světy a nenuceným zdvojováním stěžejních motivů se snímku daří odlišné reality prolnout tak, aby divákovi konečně došlo, že anonymní masu imigrantů netvoří abstraktní cifry, ale skuteční lidé, kteří užívají stejné nástroje a prostředky jako my – až na to, že loď pro ně namísto obživy či zábavy představuje jediný prostředek úniku a rádio místo kratochvíle umožňuje záchranu života.

Burleskní skrumáž

Rosiho precizně vysoustružený snímek byl bezpochyby vrcholem jinak nijak zvlášť výživné soutěže. Například nad udělením velké ceny poroty Danisu Tanovićovi za film Smrt u Sarajevu (Smrt v Sarajevu, 2016) se vznášejí mnohé pochyby. Děj je zasazen do alegorického prostředí hotelu Evropa, kde se v různých patrech po svém chystají na uctění památky stého výročí atentátu na následníka rakousko­uherského trůnu. Tanovićovu dílu chybí Rosiho uměřenost a koncentrovanost k tomu, aby poskytl relevantní výpověď o daném tématu. Zatímco ředitel nejlepšího sarajevského hotelu se připravuje k přijetí významné diplomatické delegace, většina zaměstnanců plánuje stávku z důvodu nevyplácení mzdy. Jejich vůdkyni se pokusí zastrašit mafiáni, spravující zde podzemní stripbar a hernu pro zvané. V prezidenském apartmá si význačný politik chystá slavnostní proslov a na střeše se odehrává novinářská disputace o smyslu atentátu a o tom, koho dneska zastřelit, aby se dějiny opakovaly.

Dílčí příběhy různorodých postav, jež mají charakterizovat různé vrstvy bosenské společnosti, z jakéhosi důvodu (snad aby příběh nebyl nudný, jak naznačil Danović na tiskové konferenci) inklinují k melodramatickým zákrutům, které rozhodně neprospívají sevřenosti vyprávění. Jednotlivé satirické syžety obsahují pikantní postřehy a povedené momenty, ale nedaří se je ukončit smysluplnou pointou a už vůbec ne takovou, která by všechny dílčí větve vyprávění propojila – snad kromě implicitního konstatování, že na Balkáně je a bude zmatek. Tvůrci sice zahrnuli i několik kontroverzních témat, která se prý běžně mimo rodinný kruh neprobírají, film ale těžko brát v jakémkoli ohledu jako průlomový, a to i v rámci režisérovy tvorby. Předchozí Tanovićův počin Epizoda ze života sběrače železa (Epizoda u životu berača željeza, 2013), za nějž také získal na Berlinale Stříbrného medvěda, přes své marginální téma poskytuje do současného stavu bosenské společnosti relevantnější vhled než letošní burleskní skrumáž politizovaných výjevů.

Ušlechtilá nuda

Po udělení nejvyšších cen angažovaným filmům se pozornost poroty v čele s Meryl Streepovou přesunula k jímavým filmům s milostnou kolizí, jejichž hodnocení se v průběžném posuzování renomovaných kritiků pohybovalo v rozmezí průměrný až dobrý. Ač v soutěži figurovaly v rámci daného žánru i vyhrocenější tituly, jako například domácí snímek 24 Wochen (24 týdnů, 2016) režisérky Anne Zahry Berrachedové, pojednávající o zodpovědnosti za rozhodnutí podstoupit pozdní potrat plodu s diagnózou Downova syndromu, ceny za režii a hlavní ženský výkon připadly filmům o hledání smyslu života po padesátce. Ve snímku Kollektivet (Komunita) Thomase Vinterberga, jenž zpracoval osobní zkušenost z dětství, jde o známou televizní moderátorku, která se nudu z rodinného života snaží rozptýlit založením komunity. Velká různorodá „rodina“, do níž po čase přibude i manželova milenka, ji ale nakonec ze spolku i z domu jednomyslně vyštve a nevzrušeně se chystá k další společné večeři, zatímco zdrcená zakladatelka v hořkých slzách tiše opuští scénu. Pohnutý obraz ženy, která se stala obětí svých rozmarů, vynesl Trine Dirholmové hereckou cenu, na niž zjevně kandidovala i Isabelle Huppertová ve francouzsko­německém dramatu Mii Hansen­Løveové L’avenir (To, co přijde) o opuštěné učitelce filosofie. Šmrncovní intelektuálka znenadání čelí ztrátě manžela, smrti matky a spolu s tím uvědomění si naprosté svobody a zároveň mizivého zájmu okolí. Neví, jestli její život právě skončil, nebo teprve začíná. Těžko říct, proč právě snímku, který stojí výhradně na osobním kouzlu hlavní představiteky, připadla cena za režii. Ve všech ohledech konvenční melodrama rozhodně nepředstavuje typ výrazného režijního počinu.

Ostatně mainstreamově laděné tituly, které se z velké části daly označit za ušlechtilou nudu, ovládly větší část soutěže. Na otázku, proč se v soutěži neobjevil formálně i obsahově vytříbený nový vrchol filmografie Benedeka Fliegaufa Liliom Ösvény (Alej lilií), uvedený v paralelní sekci Forum, těžko odpovědět. Zvlášť když se organizátoři nebáli začlenit osmihodiný epos režiséra Lav Diaze Hele Sa Hiwagang Hapis (Ukolébavka pro smutné tajemství). Snad šlo z jejich strany v případě filipínského opusu o gesto, které ovšem znehodnotilo právě nadměrné množství konvenčních mainstreamových snímků, často doprovázených litanií až příliš hlubokomyslných mouder z voiceoveru jako v případě Ferreirových Cartas de guerra (Dopisy z války), nesnesitelně teatrálního Génia (Genius) od Michaela Grandage nebo banálního, ale výtvarně uhrančivého čínského artu Chang Jiang Tu (Boční proud), jemuž připadla cena za kameru.

Při bližším pohledu do paralelních sekcí Forum a Panorama, které mimochodem zahajoval dlouho očekávaný český snímek Já, Olga Hepnarová Petra Kazdy a Tomáše Weinreba, se často objevovali „dvojníci“ prestižnějších soutěžních titulů, kteří ovšem co do zpracování poskytovali intelektuálně mnohem záživnější podněty. Romantická komedie Rebeccy Millerové Maggie’s Plan (Magdiny plány) vstřebala Géniova tvůrčí muka i manželovu zradu, na niž jsme narazili v Komunitě i v Tom, co přijde, s lehkostí a vtipem, o kterých se oceněným režisérům ani nezdálo. Stejně tak bychom v soutěži těžko hledali skutečnou cinefilní slast, jakou představuje další mockumentary autora Únosu Michela Houellebecqa (L’Enlèvement de Michel Houellebecq, 2014) Guillauma Niclouxe. Novinka The End (Konec), vypráví o neúspěšném lovu až hmatatelně hmotného a ve francouzských lesích plných škorpionů a nahých žen ztraceného Gérarda Depardieua.

Autorka je filmová publicistka.