Po smetištích a hospodách

Jiří Sádlo se pohybuje na pomezí. V Botanickém ústavu AV ČR se zabývá rostlinnou sociologií, ekologií invazí a holocenním vývojem krajiny, ale současně ho můžeme znát jako přispěvatele surrealistické revue Analogon, autora orientální kuchařky a především pozoruhodné beletristické knihy Prázdná zem s podtitulem Listopadová část roku (2007; viz A2 č. 1/2008). Nyní mu vyšla próza nazvaná Praha a Brno.

Autorů s kořeny v přírodních vědách najdeme v české literatuře více – připomeňme třeba Václava Cílka, z něhož se ovšem během let vyjadřování se ke všemu možnému stala poněkud tragikomická postava, nebo Stanislava Komárka, jemuž se po všem tom publikování bohužel povedlo stát se spisovatelem. Jiří Sádlo ale – podobně jako jevy, jimiž se zabývá – stojí stranou a na okraji, píše soustředěně a vydává poskrovnu.

Dobrodružná výprava Prahou

Prázdná zem, sestávající z poetických deníkových záznamů z období zimy, podzimu a jara, se zaměřovala především na městskou periferii. V bezčasí bolševníkových plantáží někde na předměstí nebo v zahulených hospodách u fernetu se autor zkratkovitými záznamy každodennosti mimo jiné snažil postihnout prchavé momenty, kdy se lámou roční období, a popisoval zákonitosti a příznaky jejich střídání. Pokud byla Sádlova prozaická prvotina v anotaci popsána jako „součást dlouhodobého výzkumu podivného rázu obyčejné reality“, pak v Praze a Brnu tento výzkum pokračuje, ale z příměstských periferií se jeho těžiště posunulo k periferiím přítomným přímo v metropolích – z vylidněné krajiny předměstí se dostáváme mezi lidi, do centra, a kromě městské divočiny autora zajímají také sociální a kulturní tlaky a pohyby současného světa.

Prahu a Brno otevírá devítistránková Malá recenze na Brno, za níž následuje k Apollinairovi odkazující Pražský chodec, jehož struktura připomíná odbornou práci. V textech zůstává pozoruhodná kombinace přesného, zarputilého a především analytického pohledu vědce s údivem a svěžím pohledem dítěte, které se na viděné dívá poprvé a objevuje a poznává z dosud netušených úhlů.

V centru všeho je titulní postava chodce, který se vydal „po smetištích od hospody k hospodě“. To, co po cestě provozuje, „je něco mezi novověkou archeologií, synantropní geobotanikou a vybíráním popelnic. Je to kulturní antropologie.“ Tmelem textu zůstává fascinace popisem a zaznamenáváním zdánlivě běžných věcí. Ty autor skládá do fantastických konstrukcí, z nichž můžeme vyčíst mnohé o současném světě a zároveň je vnímat jako krásnou literaturu. Procházení místy, která notoricky známe a během cest městem si jich prakticky nevšímáme, chápe Sádlo jako dobrodružnou výpravu, na níž jednou věnuje detailní pozornost struktuře rozbité dlažby a konstelaci či tvaru hoven na ní, a jindy se zase věnuje výkladu o zhoubných mechanismech současného města, nesmyslnosti termínu „ryzí příroda“ či popisu nové divočiny po teoretickém zániku Prahy.

Vetešnictví banality

V Praze a Brnu ubylo „pozorovatelské něhy a rozvernosti“, jak Sádlovu metodu charakterizoval v recenzi předchozí knihy Jan Štolba, a naopak přibylo humoru, exaktnosti a angažovanosti. Text je zároveň mnohem souvislejší, a to navzdory své rozbíhavé povaze – někdy v rámci jedné procházky uplynou dva měsíce, anebo pouliční zátiší s postavami z gotických románů, jež ovšem bydlí v paneláku, vystřídá analytická kapitola postihující postupnou denaturaci přírody a fungování řádu města, který spočívá hlavně v příkazech a zákazech. Dopad gentrifikace může být hrozivý: „Když se duše nebo krajina vypucuje od všeho neřádného, tak to, co v ní zbude, se transformuje v čirý běs.“

Autor komunikuje se čtenářem, komentuje napsané, hraje si s citoslovci, vytváří experimentální textové plochy a fascinuje schopností analýzy a analogie. Kniha se dá číst jako fundovaný společenskokritický esej, jako magická próza i jako netradiční průvodce po pražských zákoutích. Na Sádlovu metodu a vlastně i celou knihu se hodí autorův komentář k biotopu sníženého chodníku u Klementina v Platnéřské ulici: „Tady začíná to komplexní zátiší, ta marnost, vetešnictví banality, domov přestárlých odpadků a plevele, loď bláznů a zoufalců, ostrov naděje a vzpomínek, panoptikum nicotných osudů, pískoviště idiota, tichá obdoba pražských putyk. Aktuální smetiště.“

Není to nic objevného, ale při této příležitosti se to sluší zopakovat: inspirujícímu psaní, prostému machy, pózy a nudy, se nejlépe daří mimo tělo literatury. Jiří Sádlo literaturu vydestiloval z pobývání v putykách, z pozorování plevele na chodnících a ovšem také z analyzování funkcí města a role člověka v něm. Kniha Praha a Brno je nejlepším důkazem toho, že onen okřídlený velký český román, na nějž čekají kritikové v každém druhém textu o próze, je zbytečný (a pravděpodobně nereálný) přežitek.