Booktuber je čtenář, který konzumuje neuvěřitelné množství knih a poté bere do ruky kameru, aby se ostatním pochlubil a svým apetitem strhl k podobným výkonům i další. Knihy nakupují, rozbalují, kupí, očichávají, doporučují a v neposlední řadě také prodávají.
Jeden ze slavných literárních hrdinů, matematik Ulrich, díky závodnímu koni dospěje k poznání, že je mužem bez vlastností. Pěstuje totiž vědu podobným způsobem jako dostihový kůň, zvyšuje „svůj rekord o jedno vítězství, o jeden centimetr, o jeden kilogram. Jeho duch se měl osvědčit jako pronikavý a silný a vykonal práci siláků.“ Zdá se, že nejen vědu, ale i čtení (a čtenářství) lze převést na sportovní výkon a čtenářeborce dekorovat na základě měřitelných rekordů.
Dopoledne rozbalím, večer přečtu
Knižní videobloggeři nebo také booktubeři v oblíbeném formátu takzvaných book haulů poctivě trénují, aby se v pravidelném měsíčním či týdenním rytmu mohli chvástat svými čtenářskými výkony. Těžko však poměřovat zajímavost interpretace, hloubku analýzy, proces dobírání se smyslu, možnost různých významů a podobně. Chlubit se a soutěžit lze tam, kde je možné kategorizovat a kvantifikovat. Základní mírou je tedy množství knih přečtených (nebo pořízených) v určitém časovém úseku. Vzhledem k tomu, že většina booktuberů čte v zásadě tytéž tituly, lze určitou originalitu projevit především lepší čtenářskou výkonností. Jedna z těchto sportovkyň se chlubí, že za červenec 2015 přečetla 41 knih. Pokoření odběratelé jejího kanálu vznášejí v komentářích udivené dotazy, kolikže přečte stran za hodinu. Zhruba padesát, odpovídá rekordmanka.
Nepřekvapí, že zvláštní oblibě se těší ságy a série. Čím rozsáhlejší text, tím větší překážka, výzva a důkaz čtenářské vytrvalosti. Rozsahem skromnější knihy (cca 270 stran, kratší snad nemá ani smysl zmiňovat) mohou dokonce přinést zklamání, protože „když je kniha tenká, nestihne se říct vše“. Nelze se však spokojit pouze s vytrvalostí. Správně trénovaný čtenář udržuje, nebo dokonce i stupňuje tempo čtení: „Dopoledne mi přišla poštou knížka a večer už jsem ji měla přečtenou.“ Ostatně mezi klíčová recenzní kritéria patří, zda knihu „můžu, či nemůžu přestat číst“. Tím se většinou nemyslí vnější podmínky čtení či schopnosti čtenáře, ale jakási vnitřní ustrojenost knihy, respektive schopnost či neschopnost konkrétního autora držet čtenáře v napětí. Jakékoli vybočení z plynulé četby, narušení kontinuity je považováno za nežádoucí.
Chvástačky a lákačky
Většina bookhaulových videí dodržuje stejnou dramaturgii i vizuální stereotypy. Ať už jde o čtenáře či čtenářku v póze silné exaltace, distingovaného intelektuála či bodrého a familiárního člena pomyslného čtenářského kroužku, dominantní kulisu představuje knihovna s pečlivě vyrovnanými knihami. Jakkoli se jednotliví vloggeři a vloggerky zpovídají ze své čtenářské závislosti, sugerují hromady knih, jež je obklopují, a stěžují si na nedostatek místa, jejich knihovnám většinou vládne řád. Vidíme přesně zorganizované řady křiklavých knižních hřbetů, nikoli bující chaos. Knihovny připomínají víc sbírku trofejí než živý organismus. Zarovnané šiky knih doplňují většinou plyšáci, drobné figurky či rodinné fotografie. Milovníci zvířat přidávají portréty zvířecích mazlíčků, ti, „co dělají do umění“, přehradí oblíbené série či jiné reprezentativní tituly starou analogovou zrcadlovkou či kroužkovými bloky, v nichž se skrývá jejich autorská tvorba. Mezi nejoblíbenější kulisy patří hrnky a lampa, jejíž umělé světlo se často komentuje. To snad kdyby příjemcům nedošlo, že video vzniklo večer či v noci. Lampa zde totiž nefunguje pouze jako tradiční topos osamělého, schouleného čtení, ale spíše jako jeden z atributů výkonnostního knihomolství – je třeba překonat spánek a vydržet číst co nejdéle. Booktuber navíc přináší oběť dvojnásobnou, protože své čtenářské zážitky ještě musí nasdílet.
V případě book haulů se nejedná ani tak o čtenářské zážitky, jako o manifestaci ukořistěných knih. Knihomolství se jeví spíše jako nakupovací mánie či sběratelská posedlost. Odpovídají tomu i dílčí žánrová označení: chvástačka, lákačka, rozbalovačka, otevíračka. V březnové chvástačce se tedy booktubeři nebudou chlubit knihami, které přečetli, nýbrž těmi, jež si obstarali. Výhra v poměřování nemusí být dána pouze počtem knih, ale i charakterem jejich pořízení. Například poměrem rozsahu a ceny (tlustá kniha za malou cenu) nebo pestrostí jejich získávání – knihy darované, vyhrané, nakoupené, ulovené v Levných knihách (klasický antikvariát hraje minimální roli) a recenzní výtisky. Obzvláště posledně jmenované stvrzují autoritu booktuberova soudu, neboť jsou dokladem, že si určitá nakladatelství váží jeho názoru a respektují vliv jeho videa.
Čtení jako nákaza a diagnóza
I v rubrikách jako baví/nebaví, wrap up, dočteno, kniha měsíce, kde se knihy rozbalené v předcházejících videích hodnotí, sestává charakteristika z opakujících se klišé typu: autor píše neuvěřitelně či bravurně, má fantastické zvraty a šoky, čtení je jízda, kterou si užívám, a zásadním kritériem je, zda se dostavuje „aha“ či „wow!“ efekt. Tam, kde se „rozpitvává příliš myšlenkových pochodů a názorů“, nebo autor dělá faktické chyby (například při vlně tsunami nikdo nezemře), se jedná o špatnou knihu. Vedle zábavných, překvapivých a napínavých „wow! knih“ (žánrově převažují apokalyptické, scifi a jiné varianty thrillerů, takzvané napínáky, zabíječky či zombie apokalypsy, fantasy ságy, romance) a knih nudných se vydělují ještě knihy náročné. Kromě zmíněného niterného piplání v psychice může být jejich příznakem například styl výherců Nobelových a Pulitzerových cen, čímž se rozumí styl bez jakéhokoliv řádu. Automatickou nálepku náročnosti má i literatura klasická. Její klasičnost spočívá v tom, že se učí ve škole, respektive čte se k maturitě. Jen namátkově – Orwellovo 1984 je „kniha smutná a nadčasová“, Eco „umí psát, protože má svůj styl“; magický realismus „je tak magický“; Nietzsche „píše o existenci lepších lidí“.
Čtenářství booktuberů je lifestylovou záležitostí a naprosto opouští představu čtení jako osamělé činnosti. Ať otevírají své „knižní špajzy“, zakládají zvláštní planety („knihánkov“) nebo týmy, jež kopou za svého mecenáše (například martinusáci za martinus.sk), čtení je třeba sdílet. Četba se šíří jako nákaza a postihuje celou rodinu – čtou maminky (čtení s mamkou), sourozenci, kamarádi, booktubeři vzájemně reagují na své příspěvky. Čtení, respektive recenzování je ale spíše nekonečným anotováním, navíc ještě prošpikovaným potřebou osvěty a moralizování – je třeba odsoudit přílišné násilí či přílišný výskyt vulgarismů nebo cizích slov, někdy dokonce nechybějí závěrečná moudra typu „život je krátký, tak čti co nejvíce“.
Čtenářská pornografie
Literární kritik Alberto Manguel se v Dějinách čtení (1996, česky 2007) dovolává slov Tomáše Akvinského, že čtení začíná očima. Booktubeři, zdá se, oči nepotřebují („Bylo tam tolik brutality, že jsem musela číst se zavřenýma očima.“), neboť čtou celým tělem. S „otevřenou pusou“, „mrazením v zádech“ stránky „hltají“, hrdiny či zápletky „žerou“ a při rozbalovačkách knihy očichávají, hladí, líbají. Sestavují čtenářské žebříčky podle fází milostného vztahu (courtship book tag: například fyzické sblížení – kniha, která mě dostala na omak). Popisují vzrušení a slast.
Všechny orgiastické wow! výkřiky ovšem fungují spíše jako žánrem vynucená zvuková kulisa, která doprovází fyzické výkony. Rozkoš poskytuje sběratelské shromažďování a kupení, (při)vlastnění. Ve světě booktuberského čtení jsou významy jednoznačně dány a bezpečně identifikovány, mnohoznačnost či nedourčenost v podstatě neexistují. S knihou není třeba vést dialog, není partnerem, ale instrumentem. Vášní, která se snadno uspokojí i vyčerpá. „Super video! Mám problém s tím, že mám už všechny dobrý knížky přečtený, takže jsem moc ráda za další inspiraci!“