Rus je ten, který miluje břízy

I.

Nechtěla jsem, aby ten den začal. Chtěla jsem zůstat ležet a dál spát, jenže otevřenými okny do naší ložnice pronikal smích trhovců a drnčení tramvaje. Náš byt byl kousek od hlavního nádraží, což znamenalo především to, že v naší čtvrti jsou celé části ulic, kterým se člověk radši vyhne, plné levných obchodů a obrovských pornokin. Tady, mezi čínskou prádelnou a alternativním centrem mládeže, jehož návštěvníci pravidelně močí ve vchodu do našeho domu, jsme žili. Náš byt byl sešlý a zchátralý, ale levný. Každé ráno, kolem páté, vykládali všichni ti otcové, synové a bratranci pod našimi okny své dodávky, bouchali dveřmi od auta, stavěli stánky, popíjeli čaj, vařili kukuřici a čekali, až se ulice zaplní a budou moci svým zautomatizovaným vyzpěvováním začít vychvalovat své ovoce. Snažila jsem se poslouchat jejich rozhovory, ale většinou jsem zachytila jen útržky nebo jsem znovu usnula.

Elias ležel vedle mě: neklidně, rty lehce otevřené, rychlé pohyby víček, nepravidelné zvedání a klesání břicha. „Ty pojebaná policajtská buzno, zabiju tě!“ ječel pod naším balkonem nějaký opilec. Trhovci se mu vysmívali a plivali na ulici slunečnicová semínka.

Elias se vzbudil, otočil se ke mně, a aniž by otevřel oči, položil si hlavu na mé břicho. Jeho ruce našly ty moje. Leželi jsme do sebe zaklesnutí, až se za zdí rozdrnčel něčí budík a mně pod Eliasovou váhou začala dřevěnět ruka. Když už jsem ji vůbec necítila, vstala jsem a šla se vysprchovat.

V kuchyni byl od včerejška nepořádek, na sporáku stály hrnce a pánve se zaschlými okraji, na lince talíře a nedopité skleničky s vínem. Vzduch byl prosycený výpary z aut a lepil se na kůži jako sirup. Měl to být nejteplejší den roku.

Elias seděl u kuchyňského stolu, v pravé ruce držel lžíci müsli, na talíři před ním byly drobky a polovina housky namazaná tmavě červenou marmeládou. Posadila jsem se naproti němu, sáhla po novinách a místo čtení pozorovala jeho tvář. Měl výrazné lícní kosti, modrošedé oči a tmavé řasy, které byly příliš krátké. Elias byl hezký jako obrázek. Rozčilovalo ho, že je tak hezký, že si ho lidé nepamatovali jako člověka, ale jako někoho, kdo se podobá nějakému herci, na jehož jméno si ale zrovna nemůžou vzpomenout. Nebylo to ale jen tou krásou, nýbrž i tou intuitivní zdvořilostí, která byla tak působivá: na netrpělivé prodavačky, které najednou neřešily čas, chichotající se školačky, sestřičky v ordinacích, knihovnice a mě. Hlavně mě. Hochštaplerské rysy, říká moje matka. Milovala ale Eliase právě kvůli těmhle rysům, a protože z nějakého důvodu věděl, co se v orientální rodině sluší a patří.

Nalil si kávu do müsli. Bílá se smísila s hnědou, na hladině plavaly rozinky. Na kuchyňském stole, pod novinami, ležela otevřená kuchařka, ze které na mě tázavě zírala rybí hlava. Zaklapla jsem tu knihu.

„Seš vegetarián! Zapomněls na to?“ řekla jsem z legrace.

„Každopádně když něco dávám do trouby, podívám se nejdřív, co to je,“ odpověděl podrážděně.

Narážel tím na včerejší večer: snažila jsem se udělat quiche, protože jsem si chtěla slovo quiche osvojit pro svoji slovní zásobu. Jako bych byla francouzská herečka, která hraje francouzskou hospodyňku, která čeká na svého francouzského milence, který se z války vrátí jako invalida, peče pro něj quiche a neví, o kterou končetinu přišel. Slovo quiche se mi dobře vyslovovalo a líbilo se mi, že je v němčině i francouzštině rodu ženského. Koupila jsem hluboce zmrazené křehké těsto, ale později se ukázalo, že je sladké a quiche byl nepoživatelný. Ve Francii se tohle těsto neprodává sladké ani slané. Elias si stejně kousek dal, přestože jsem na této zdvořilosti netrvala, jenže on ještě pořád trpěl svým vychováním. Každé sousto okamžitě spláchl vodou.

„Nevidělas moje chrániče?“ zeptal se Elias, zatímco jsem prohledávala ledničku a pátrala po quichi.

„Neviděls večeři?“ zeptala jsem se.

„Dal jsem to do mrazáku.“

„Co?“

„Myslel jsem, že už to nebudeš jíst.“

„Proč vždycky musíš být za toho soucitnýho Němce,“ řekla jsem, načež Elias se usmál, podal mi mléko a müsli a z poličky misku. Posadila jsem se a rovnala si učení – poznámkové bloky, seznamy slovíček, kartičky a slovníky, které jsem se učila nazpaměť od A do Z – na jednu hromadu. Když stál Elias zase u stolu, políbil mě na čelo a zopakoval: „Nevidělas moje chrániče?“

„Už jsem ti to přece říkala.“

„Jenže ty pořád všechno přemísťuješ.“

„Nemám tušení, kde se válí,“ říkám.

Opatrně uklidil nádobí do myčky a dával pozor, aby se talíře nedotýkaly.

„Odkdy vlastně hraješ fotbal? A s kým?“ zeptala jsem se.

„Hrál jsem už dřív.“

„Určitě si něco zlomíš.“

„To musím mít migrantský pozadí, abych mohl hrát fotbal?“ zeptal se a podíval se mi zpříma do očí.

„Už zase tohle slovo?“ Snažila jsem se o co nejironičtější podtón, ale nepovedlo se mi to. Pokaždé, když jsem tohle slovo četla nebo slyšela, cítila jsem, že se ve mně všechno vaří. Horší už to bylo jen s přídavným jménem postmigrantský. Nesnášela jsem především s tím související diskuse, nejen veřejné, ale i mezi mnou a Eliasem. V takových debatách se nikdy nic nového neřeklo, ale bývaly didaktické a vehementní. Jeden z nás vyprovokoval nějaký rozpor, potom jsme se oba zapletli do tvrzení a připomínek. Elias mi vyčítal uzavřenost a já jemu zase naléhavost, potom většinou přecházel z obecných tvrzení na konkrétní situace.

Elias vypadal uraženě, takže jsem šla k němu, objala ho kolem boků. Z brady mu visel tmavě blond vlas. Sundala jsem mu ho. Položil mi hlavu na rameno, políbila jsem ho na krk, vklouzla pravým kolenem mezi jeho nohy a rozepnula si pár knoflíků letních šatů, ale Elias zavrtěl hlavou a zašeptal mi: „Už mám zpoždění.“

Praštila jsem dlaní do linky. Elias se na mě vyčítavě podíval a řekl: „Nemyslel jsem to tak.“

„Moje babička vždycky říkala, že člověk s sebou vždycky má mít jedny čistý kalhotky.“

„Proč?“

„Kdyby se něco stalo.“

„Seš na hlavu. Musím letět.“

Když Elias odcházel, doprovodila jsem ho až na schodiště a pozorovala, jak běží po schodech dolů. Často bral schody po dvou, někdy i po třech. Nikdy nechodil, on běžel a skákal. Postavila jsem na kávu a začala se učit.

II.

Na informacích seděla zdravotní sestra, která, přestože bylo vedro, na sobě měla dlouhý svetr. Bledost v její tváři ještě zdůrazňovala rudá barva jejích vlasů, které měla na šíji přísně sepnuté do drdolu. Sladkokysele se usmála a řekla, že si nemám dělat starosti a vyptávat se. Celou cestu k nemocnici jsem běžela, takže jsem teď před ní stála zbrocená potem a s rudou hlavou a nemohla popadnout dech. Eliase zrovna operovali.

Posadila jsem se do čekárny. V pozadí hrálo rádio. Simultánně jsem překládala zprávy do angličtiny, reklamy do francouzštiny. V Kábulu došlo k explozi, v Gaze se střílelo a v Portugalsku hořely lesy. Kancléřka absolvovala státní návštěvu. Listovala jsem starým číslem časopisu Vogue a prohlížela si módu. Kabelky. Šperky. Stíny. Co já vím, co všechno. Četla jsem o trendech minulého listopadu, kožiších a květinových vzorech. Pak jsem vytrhla první stranu, složila ji a strčila si ji do kabelky. Vytrhla jsem třetí stranu, složila ji a strčila si ji do kabelky. Vytrhla jsem taky pátou stranu, složila ji a strčila do kabelky. Na stranu sto sedm už v kabelce ale nebylo místo.

Přišel za mnou doktor, s úsměvem na tváři. Byl vysoký a měl široká ramena a vlasy pečlivě sčesané dozadu. Pozdravil mě podáním ruky, ale držel ji ve své příliš dlouho. Měl hnědé, čilé oči. Praštil mě do nosu pach dezinfekce, hniloby a starých lidí. Zalapala jsem po vzduchu. Lékař mě zlehka chytl za paži, udivila mě naléhavost toho gesta. Něco řekl, ale nerozuměla jsem mu a musela se zeptat, co tím myslel.

„Hovoříte německy?“ zeptal se pomalou němčinou a přehnaně artikuloval.

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem.

„Jmenuju se Weiß. Lékař asistent Weiß. Jste příbuzná Eliase Angermanna?“

„Jsem jeho přítelkyně.“

„Pak vám vlastně nesmím nic sdělit.“

„To nebude zase takový problém.“

Chvíli přemýšlel, zdálo se, že je pro něj těžké se rozhodnout. Nakonec kývl a řekl: „Tak dobře. Jak se jmenujete?“

„Maria Kogan.“

Prohlédl si mě od hlavy k patě. „Máte trochu složité příjmení, můžu vás oslovovat Mario?“

„Ne.“

Pokrčil rameny a vysvětlil mi crescendem, že Eliasovi museli do stehna vsadit hřeb, intramedulární dlahový implantát, že má ve stehenní kosti kovové desky a že ztratil spoustu krve. Plášť měl pocákaný od krve a já si říkala, jestli je to krev Eliasova, nebo nějakého pacienta předtím.

Kývla jsem a vzala za dveře pooperačního pokoje. Rekonvalescence bude dlouhodobá, dunělo mi hlavou.

Pokoj byl prázdný, až na postel, kterou obklopovaly monitory, trubice a jedna jediná židle. Závěsy byly zatažené, trochu jsem je odhrnula a na zem dopadal dlouhý pás světla. Položila jsem ruku na mříž postele. V obličeji byl bledý, jako by už v těle neměl ani kapku krve. Na rtech se mu udělal tenký bílý škraloup. Zamumlal moje jméno a podíval se na mě. Ze stehna mu trčela drenážní hadička.

Sklonila jsem se, do nosu mi stoupal zápach studeného potu. Políbila jsem ho na čelo, pohladila ho po vlasech. Zasténal. Natáhla jsem k němu ruku, ale pak jsem uviděla kapačku na hřbetu ruky, zaváhala jsem a ruku zase odtáhla.

„Není mi dobře,“ řekl Elias tak tiše, že to nemohlo být určené mně, a mě najednou napadlo, jak nedávno zjistil, že existují jen dvě školy, Stará a Frankfurtská.

Zůstala jsem u něj až dlouho do večera. ­Elias horečnatě točil hlavou ze strany na stranu. Jen někdy přes jeho neklidný spánek proniklo: „Seš ještě tady?“

Večer jsem si uvařila instantní polévku a zavolala jeho rodičům. Nikdo to nebral. Přemýšlela jsem, jestli mám Elke zavolat na mobil, ale to už jsem se slyšela mluvit na záznamník. „Tady je Máša. Ahoj.“ Odmlčela jsem se, kousla se do rtu. „Elias upadl na fotbale. Má zlomenou stehenní kost. Leží v nemocnici.“ Ty věty jsem ze sebe dostávala jen ztěžka, celé desetiletí se mi nestalo, že by pro mě bylo tak těžké mluvit německy, až tenhle večer. Elke mi zavolala zpátky až uprostřed noci. Jestli je to vážné. Ne, ujistila jsem ji. Musí být v hospodě. Každý den mají plno. Jsem tu, řekla jsem jí. Budu se snažit přijet co nejdříve, řekla mi Elke. Já jsem každopádně tady, řekla jsem.

Sbalila jsem Eliasovi tašku, skládala spodní prádlo, trička a jediné pyžamo, které měl, dala do ní taky jeho toaletní tašku, foťák, skicář a uhel na kreslení.

Jeho sousedé na pokoji sledovali odpolední talkshow. Zvuky televize se mísily s útržky hovoru a smíchem, šustění obalů od bonbonů a časopisy, kvičení bot a tlačení vozíku na chodbě.

Elias ležel uprostřed, jeho nemocniční lůžko bylo vklíněné mezi dvě jiná. Vedle každé postele stál stolek. Na stolcích jeho sousedů byly navršené čokoládové tyčinky, načatá balení sušenek, pytlíky gumových medvídků, sešity se sudoku, cigarety a časopisy. Popřála jsem všem dobrý den, ale nikdo si toho nepovšiml.

Elias ležel na lůžku, byl bledý a jeho oči byly matné. Nasadila jsem úsměv a šla k němu. Položila jsem cestovní tašku vedle jeho stolku a vypočítávala mu, co všechno jsem přinesla. Jako o Vánocích, vtipkoval vyčerpaně Elias.

Elias omráčený léky většinu dne spal a skoro se nehýbal. Jen se nadechoval a vydechoval. Seděla jsem vedle jeho postele, loupala kyselá jablka, hrušky a mango, šťáva z něj mi stékala po prstech. Pila jsem kávu a zmizela v koupelně, kde jsem si do tváře cákala studenou vodu, abych se ubránila slzám a bolení hlavy. Dopoledne a odpoledne uplynulo. Slunce mučivě pomalu zapadalo, venku se protahovaly stíny a Eliasova ruka ležela v mé.

Další ráno už fotil svůj nemocniční pokoj, svoji ránu a mě, která jsem se na ránu nechtěla podívat. Jeho sousedé chtěli být na fotkách taky. Hráli spolu karty a vetřeli se do našeho rozhovoru. Profík, to si přece člověk nesmí nechat ujít, řekl Heinz, když se dozvěděl, že Elias studoval fotografii.

Heinz byl voják a Rainer zámečník. Dnes byl leccos udělali jinak. Ne moc, samozřejmě ne zas tak moc. Levý soused si odkašlal a řekl, že mi musí učinit kompliment, prý umím líp německy než všichni ti ruští Němci, se kterými se dosud setkal na úřadě, přitom jsem zatím skoro nic neřekla. Heinz začal vyprávět o svém válečném zajetí – až jej Elias poprosil, ať je zticha. Potom Elias poprosil i mě, ať jsem zticha.

Bylo horko a dusno, asfalt odrážel vedro, ulice nevychladly ani v noci. U nemocniční brány jsem sesedla z kola a utřela si pot z čela. Chvíli jsem vedla kolo vedle sebe, stojany na kola byly plné. Potom jsem přece jen uviděla volné místo, vmáčkla tam kolo, zelené kolo nalevo spadlo, rozvláčně jsem je zase postavila.

Nemocnice byla dlouhá nízká budova s ka­mennou fasádou uprostřed klidné obytné čtvrti, kde je omezená rychlost – naprosto neambiciózní stavba, navržená s ohledem na maximální lékařskou funkčnost. Lékař asistent, který den předtím Eliasovi vyndal drenáže, dřepěl před vchodem na ortopedickém oddělení a kouřil. Měl tmavé kruhy pod očima a rozcuchané vlasy. Pozorovala jsem ho už včera odpoledne, vypadal, že má za sebou noční službu. Kývl na mě a já zpomalila, až jsem se před ním váhavě zastavila. Natáhl ke mně ruku s krabičkou cigaret, byla bledě modrá a popsaná arabským písmem. Nabídla jsem mu croissant. Vydechl kouř a sáhl po sáčku s croissantem. Kůže na jeho ruce byla hrubá, nehty měl žluté od tabáku.

„Kouříte teď cigarety s filtrem?“

„Vlastně ne. Mám je od jednoho pacienta.“ Podíval se zase na krabičku, několikrát ji otočil a palcem přejel po arabských písmenech, jako by si jich teprve teď všiml.

„Neumím to přečíst,“ řekl.

Přeložila jsem mu, co tam stojí. Vzdychl a nespouštěl tu krabičku z očí. „Ten pacient včera odpoledne zemřel. Právě kouříme jeho poslední cigarety.“

Zaskočil mi kouř z cigaret a rozkašlala jsem se.

Otočil krabičku ještě párkrát sem a tam, až ji konečně strčil zpátky do kapsy kalhot. Potom ukousl špičku croissantu, drobky z něj padaly na lékařský plášť, díval se střídavě na mě a na croissant. „Vy patříte k panu Angermannovi?“

Kývla jsem.

„Měl dnes ráno otok.“

„Co prosím?“

„Otok.“

„Na plicích?“

„A na to jste přišla jak?“ smál se doktor nahlas: „Ale ne, kolem jizvy po operaci, je to jen malý otok, to se stává, nedělejte si starosti.“

Poplácal mě kamarádsky po zádech a zmizel v budově.

Večer Eliasovi mokvala rána, výměšek z ní šířil nasládle štiplavý pach, který mi připomínal sovětský parfém Warszawianka, a bylo mi z toho na zvracení. Eliasův foťák ležel na nočním stolku, on sám ležel tváří ke zdi a celý hořel. Zvonili jsme na sestru, ale ta si dávala na čas a pak najednou stála v místnosti, takže jsem si nejdříve myslela, že je to strašidlo. Sestra měla na sobě krátký stejnokroj a ukázala zářivý chrup. Na jednom nažloutlém řezáku se jí blýskl modrý štrasový kamínek. Neseriózní. Dala si ruce v bok a hlavou hodila dozadu. Oči jí fundamentalisticky hořely. Mluvila rychle a hlubokým hlasem, řekla, že Elias má okamžitě vstát. Mně se ten nápad vstát vůbec nelíbil, tajně jsem ale sestře musela dát za pravdu, když hlasitě a divoce gestikulujíc vysvětlila, že já tomu nerozumím.

Sestra Eliase vytáhla z postele: „Jdeme, mladý muži, vstáváme!“

Elias se kousl do rtu a zůstal stát. V jeho tváři se zračila bolest a já křičela na sestru. Moje slova zněla ostře.

„Je to pro jeho dobro,“ reagovala.

Když Elias udělal krok, zasténal bolestí, ale prozatím se neposadil. Stál a trpěl a sestra na něj povzbudivě kývala. „Ještě kousek, ještě kousek.“

Znovu našlápl, tentokrát tiše jako myška. Ve tváři byl bílý jako stěna.

„Nevidíte, že ho to bolí?“

„Bolesti patří k životu. Věřte mi, pracuju tady už dvacet let!“

„Dvacet let úplně zbytečně!“

„Mášo, to je dobrý!“ Elias měl čelo orosené potem, dýchal rychle a nepravidelně. Vrávoravě udělal krok k posteli, snažil se udržet rovnováhu, hlasitě se nadechoval a oběma rukama se přidržoval rámu postele. Dotlačila jsem ho do ní. Poddal se mým pohybům, nechal se ode mě zase posadit. Položila jsem dlaň na jeho tvář, která byla hrubá a celá žhnula. V očích měl slzy a já taky.

Stála jsem u Eliase a byla všeho schopná. Ale Elias mě stáhl k sobě na postel a vyčerpaně řekl sestře: „Běžte už prosím pryč.“

„Něco takovýho jsem teda ještě nezažila.“ Sestra vyběhla z pokoje a práskla za sebou dveřmi.

Elias si položil hlavu na mé rameno, pomohla jsem mu, aby si lehl. Stočil se do klubíčka a otočil se ke zdi. Krátce nato se začal třást po celém těle. Pohladila jsem ho po vlasech, nereagoval. Vyběhla jsem na chodbu a první sestru, na kterou jsem narazila, jsem rychle vedla do pokoje. Sundala Eliasovi obvaz z rány a v rychlosti zatáhla závěs mezi postelemi, přestože obě byly prázdné. Rána vypadala zle.

Eliase poslali na radiologii, a když se vrátil, svíjel se celý v bolestech. Lékaři čekali na výsledky z laboratoře. Nakonec vešel zástupce primáře, holohlavý muž s vypouklým bříškem. Za ním se kývalo asi deset studentů medicíny, neboť, jak se ukázalo, šlo o fakultní nemocnici. Zástupce primáře vyšetřil ránu, svraštil čelo. Po něm se nad Eliasem skláněli studenti medicíny, mnozí z nich zkřivili tvář odporem, jiní své kolegy odstrčili stranou, aby na ránu lépe viděli. Já jsem stála v rohu a nedívala se ani na Eliase, ani na jeho ránu. Byla cítit.

Z německého originálu Der Russe ist einer, der Birken liebt (Hanser, Mnichov 2012) vybrala a přeložila Tereza Semotamová.