Čokobony

Začínám tento deník stejně jako kdysi Mika Waltari Sinuheta: „Jedině pro sebe sama tohle píši.“ Je mi úzko. Jak by taky ne. Nemám nikoho, s kým bych si promluvila o tom hlodavém strachu. O pocitu marnosti. Nikoho kromě „milého deníčku“, jak praví to odporné holčičí klišé. Bílý papír svým způsobem uklidňuje, i když tenhle recyklovaný papír je spíš žlutošedý. Zrecyklovat se přece dá všechno.

Mám bohatou fantazii. A také přehnaně romantickou a mám sklon spřádat hrdinské příběhy. V mém oboru se zdůrazňuje význam písemných dokumentů. I proto tohle píšu. Nějak si představuju, že ještě někdy vložím tenhle text do kapsle – jako dopis do láhve, poslední vzkaz od ztroskotance – a odešlu ho, ponechám napospas vesmírným proudům. Aby ho někdo někdy někde četl. Takže tohle vlastně nepíšu pro sebe, jako pro sebe určitě nepsal ani Sinuhet. Každý umělec si je vědom významu publika. Snad ani žádná holka nesmolí svůj deníček, aniž by snila o tom, že si ho někdo někdy přečte. Když nikdo jiný, tak ona sama, někdy za desítky let, až v něm bude hledat skrytá poselství. Poselství – nebo varování.

Snad tohle všechno píšu jako varování. Možná ostatním, možná sobě. Ale pro sebe v tom smyslu, abych si v budoucnu vzpomněla, že jsem někdy takhle uvažovala. Je tak snadné nechat se unést trendem doby. Přijmout všechno za své a přizpůsobit se. Vím, že sama se taky občas přizpůsobuju.

A tady přichází varování: nejhorším nepřítelem lidskosti a idejí je nuda.

Zní to hrozně. Člověku to připadá ponižující, ale je to pravda. Ke zločinům a zkaženosti vede čirá nuda. Může vést i k novým a cenným myšlenkám, ale pro znuděnou a otupělou mysl je nejlehčí hledat vzrušení a potěšení v tom, co je prožité, známé a – nebezpečné.

Všechno to začalo tak nenápadně. Nejdřív jako nápad, hříčka, pak to přerostlo v módu. Potom – zničehonic – se ze stoupenců nové myšlenky stala většina. Rozhodlo se, že se provede experiment. Všichni ovšem vědí, že experiment je ten nejjistější způsob, jak nepozorovaně zavést nějakou věc natrvalo.

Noah bylo jedno ze čtyř generačních plavidel, která se s ročním odstupem vydávala na cestu k Barnardově hvězdě. V každém plavidle bylo pět tisíc lidí, prostor skoro pro dvojnásobek a samozřejmě dokonalý ekosystém. Automatická sonda dodala informace o planetě, kterou máme kolonizovat: není na ní sice obzvlášť příjemně, ale víceméně příjemně ano. Plavidla byla čtyři, aby se zaručilo, že aspoň jedno dorazí na místo určení. V nejlepším případě – ale byl by opravdu nejlepší? – dorazíme do cíle všichni.

Všechno to jsou obyčejná plavidla typu O’Neill. Před startem byla pečlivě otestována. Sama jsem se účastnila zkušební cesty, která obnášela půldruhého roku trvající oblet kolmo k oběžnicím planet sluneční soustavy. Tehdy bylo všechno v pořádku. Pasažéři byli vesměs titíž jako na této cestě. Pečlivě vybraní, geneticky zdraví, vhodní pro daný úkol. Měli kompetence v nejrůznějších oborech. Družili se, věnovali se rozličným zálibám a předávali své znalosti ostatním po dobu osmnácti měsíců, v atmosféře velmi pružné spolupráce. Narodily se dvě děti, které máme s sebou i na této cestě, teď už chodí do školy. Psychologové zkoumali naše reakce a nenašli žádné známky nerovnováhy. Všechno bylo v pořádku. Noah byl vypuštěn před šesti lety a urazil zatím dvě procenta své trasy. A všechno se změnilo.

Způsobila to nuda. Na půldruhého roku trvající zkušební cestě si toho nikdo nevšiml. Četby, videí i audionahrávek se zdálo být nekonečné množství. Zemědělci se s potěšením zabývali výrobou potravin, učitelé vyučovali děti a odborníci školili badatele s jinou specializací, aby každý získal co největší množství různých odborností. Já jsem s obrovskou chutí dělala svou práci jakožto jeden z padesáti členů kulturního odboru. Mými specializacemi bylo divadlo a literatura. Byla jsem zkušená herečka a působila jsem jako režisérka v amatérském divadle, které pravidelně hrálo. Také jsem učila všechny, kteří se chtěli zabývat tvůrčím psaním (na Zemi jsem napsala už šest knih), a rozvíjela jejich čtenářské zájmy, aby se bohatá a kvalitní literární kultura Země mohla i nadále dědit z pokolení na pokolení.

Ve své práci jsem pokračovala, i když se Noah začal vzdalovat od Země a pak od sluneční soustavy. Všechno mi ale stejné nepřipadalo: na zkušební cestě člověk věděl, že se ještě vrátí na Zemi, existovala ještě možnost si všechno rozmyslet, pobyt ve vesmíru působil jako zábavná a okouzlující hra. Tím nechci říct, že bych měla v úmyslu couvnout; vždyť o cestě ke hvězdám jsem snila už od dětství, kdy jsem hltala staré a nemožně romantické vědeckofantastické romány, bez ohledu na omyly, kterými se hemžily. V mém případě ale tohle žádná cesta ke hvězdám nebyla, to jsem věděla a s tím jsem se smířila; byla jsem přece jen jedna z matek a učitelek, které měly splnit svůj úkol a pak svou smrtí ustoupit mladším; ale mé buňky, mé geny, mé vzdělání a – jak jsem se domnívala – mé myšlenky měly žít po staletí cesty mořem nekonečného vesmíru a pak jako semínka dopadnout do úrodné prsti nové planety. Ach, jak jsem sentimentální, ale prosím o shovívavost, stejně jako prosil členy poroty Nabokovův Humbert: mám po krk svého cynismu.

Pocity odlišné od těch na zkušební cestě zažívali zřejmě i všichni ostatní. Semínka nespokojenosti byla patrná už brzy a postupně rostla, rozvíjela se a šířila. Bylo příčinou všeho stárnutí, nebo nějaký lidský prainstinkt, který se prodral na povrch bez ohledu na veškeré psychologické školení? Pokud to byla přirozená lidská reakce, začínám silně a bolestně pochybovat, jestli máme vůbec právo se s takovým břemenem vydávat ke hvězdám.

Kdosi prohlásil, že jednou z nejzákladnějších lidských vlastností je lenost. Asi bude pravda, že se lidé snaží vydělat si na chléb vezdejší s co nejmenší námahou. Ale co když, jako tomu bylo na Noah, dostane člověk jídlo a všechny další základní životní potřeby jako z regálu v lékárně? Co když o ně stačí jen požádat nebo si je dokonce vzít? Zpočátku se systém zdál ideální; vyučovat bylo snadné a člověk mohl pracovat podle svého rytmu. Recyklaci a další technické záležitosti obstarávaly stroje a těch několik málo úkonů, které se při výrobě potravin nedaly svěřit strojům, bylo rutinních a nenáročných. Zemědělci se nemuseli obávat nepříznivého počasí ani nebyli nuceni bojovat proti škůdcům. Všichni měli spoustu volného času, možnost věnovat se nejrůznějším koníčkům, rozvíjet se, společensky žít.

Jak už jsem řekla, zpočátku šlo všechno výborně. Zrežírovala jsem několik shakespearovských představení a pak jsme se přesunuli k ultramodernímu heavy divadlu. Občas jsme hráli realistické hry, pak jsme inscenovali balety a několikrát jsme připravili hru podle filmové předlohy nebo se inspirovali japonským divadlem Nó; a k tomu nám ještě naši autoři vytvářeli nové dramatické texty. Psali jsme humorné skeče o životě na Noah a hráli jsme je při slavnostních příležitostech. Umělecká skupina tvořila stmelený kolektiv, neustále ponořený do práce – ve stejném duchu jsme vychovávali dětské členy, plánovali nové projekty – a tak jsme byli určitě ti poslední na Noah, kteří si všimli, co se děje.

Jako první s tím novým nápadem přišli ti z potravinářské sekce. Na Noah dostávali všichni zdravou a vyváženou stravu. Dbalo se na dostatek minerálů a vitamínů i na prevenci obezity. Stalo se však, že se pracovníci ve stravování (ti, kteří měli na starost příděly a plánovali jídelníčky) dohodli s nějakými známými, že pokud někdo chce extra porci čokolády, může ji vyměnit s někým, kdo čokoládu nerad, ale bude to stát třeba šálek kávy navíc.

Znělo to naprosto nevinně a působilo to prakticky a rozumně. Ale kde je možné stanovit lidskému konání hranice – kde začíná rozdíl mezi zdravou individualitou a anarchií, ve kterém bodě se nápad mění v posedlost?

Pak si někdo všiml, že někteří lidé stojí o čokoládu víc než jiní. Dotyčný si nastřádal několik porcí a pokusil se je vyměnit s milovníkem čokolády za něco takového, o co stál on sám a co měl ten druhý. Ten druhý neměl v tu chvíli co nabídnout, ale dal věřiteli papír, ve kterém se zavazoval odevzdat v budoucnu dotyčnému část svého přídělu jahod.

Najednou se zdálo, že se do způsobu života na Noah vrátily peníze, na které lidé už skoro zapomněli. Do oběhu se dostala potvrzení a směnky, kterým se říkalo „čokobony“, ať už se týkaly čehokoliv; množily se, měnily majitele a potraviny se začaly rozdělovat jejich prostřednictvím.

Pracovníci stravovacích zařízení byli zanedlouho tak zkorumpovaní, že za čokobony přidělovali porce jídla navíc. Pomocí čokobonů bylo možné si vyměnit přidělené šaty za jiné nebo si opatřit nové. Ale to nejhorší mělo teprve přijít.

Měla jsem režírovat novou hru s – poněkud ironickým – názvem Lakomec. Požádala jsem jednoho nadaného mladíka, aby k ní složil hudbu.

„Kolik čokobonů za to bude?“ zeptal se hned. Byla jsem šokovaná. Naše umělecká skupina přece pracovala dobrovolně a zadarmo. Zeptala jsem se, o čem to mluví.

„O platu. Ale hele, nedělej si starosti. Můžeme třeba vybrat jeden čokobon od každýho, kdo se přijde na představení podívat. Když mi dáš za muziku šest čokobonů, pořád ti jich zbyde dost.“

Rozzlobila jsem se. „Kde si sakra myslíš, že vezmu šest čokobonů? Všechno jídlo, co dostanu, sním sama!“

Chlapec se zamračil. „Taky bys měla dostat zaplaceno. Z čeho se vlastně na Zemi financovalo umění?“

„No asi ze státních daní,“ řekla jsem rozpačitě. Nikdy jsem při práci nepomyslela na to, odkud pocházejí finance; byly samozřejmostí.

„Já dělám jako stálou práci dozor nad počítači,“ řekl mladík. „Je přece správné, abych dostal něco za to, že skládám hudbu. Za čokobony si člověk může koupit něco navíc. Mám už dost toho, že je všechno na příděl. Když mám nějaké nadání, měl bych za to taky něco dostat.“

„Tak si řekni o plat v počítačovém centru!“ křikla jsem naštvaně. „Pak z toho někdo může vybrat daň a já z ní dostanu čokobony, abych ti mohla zaplatit honorář!“

„Dobrý nápad!“ řekl chlapec, zašklebil se a odešel. Zůstala jsem tam bezmocně funět. O hudbě se pak už nemluvilo.

Několik měsíců nato se už čokobony používaly úplně otevřeně. Když jsem šla hledat jistou videonahrávku, ředitel archívu slíbil, že za jeden čokobon mi ji vyhledá okamžitě. Jinak by to trvalo „nějakou dobu“. Vrátila jsem se další den. Někdo si prý rezervoval nahrávku přede mnou. Při dalším jídle jsem nesnědla moučník a dostala jsem jeden čokobon. Vrátila jsem se do archivu a dostala za něj nahrávku.

Moje umělecká skupina se překvapivě smrskla. Nechápala jsem proč, a tak jsem byla otřesená, když jsem zjistila, že si část skupiny založila vlastní ansámbl. Hráli legrační, ale hloupou komedii a vybírali od diváků po čokobonu. Později si je prý rozdělili a část dali stranou, aby si za ně opatřili materiál na nové představení. Tomu, že se na představení vybírá vstupné, se nikdo nedivil; naopak, jakýsi podivný psychologický zákon vedl k tomu, že se diváci tlačili ve frontě na vstupenky. Asi považovali představení za cennější a hodné námahy, když za ně museli platit. Ti, kteří žádné čokobony neměli, ovšem proti takové diskriminaci otevřeně protestovali.

V této fázi začali skoro všichni obyvatelé Noah vyžadovat za svou práci plat. Protože se muselo platit už za tolik druhů zábavy a požitků, vládní orgán se rozhodl platit lidem za rutinní práci. Menšina, která se chtěla vrátit ke starým pořádkům a čokobony zakázat, byla malá a bezmocná. Pokušení dosáhnout změny v zavedených pořádcích bylo příliš velké. S platem mohl každý nakládat, jak chtěl (za jídlo se teď samozřejmě platilo a postupně se začalo platit i za úklid a údržbu kajuty), ale vždycky se podařilo ušetřit něco na příděl jídla navíc, na kus oděvu, který se odlišoval od těch ostatních, nebo na zapůjčení nějaké nahrávky. Všechno, co bylo dřív samozřejmé a zadarmo, bylo teď za čokobon nebo za dva. Vláda nechala natisknout peněžní jednotku, jejíž hodnota byla vázaná na pracovní hodiny jakýmsi mně nepochopitelným způsobem. Mluvilo se o „experimentu“. Znuděným obyvatelům Noah se dostalo kýženého vzrušení ve formě možnosti přivydělávat si na další a další požitky. Jako kratochvíle se začaly objevovat i hazardní hry. Peněžní jednotka si zachovala jméno čokobon, protože se slovo už vžilo. Lékaři vybírali čokobony za ošetření, výtvarníci prodávali svá díla do kajut boháčů…

A já jsem byla nezaměstnaná. Nechtěla jsem přijmout nový systém tržních vztahů, ale byla jsem proti němu bezmocná. Moje umělecké vzdělání bylo k ničemu: teď se divadelní produkce dělaly kvůli čokobonům, ne kvůli uměleckým hodnotám.

Vznikla skupina bohatých. Zemědělci považovali výrobní jednotky za své vlastní, stejně jako ti, kdo pracovali v centrech recyklace a přídělů. Každý začal balit své výrobky jinak a samozřejmě co nejlákavěji, aby nasměroval tok čokobonů k sobě. Mrkev je mrkev, ale mrkev ovázaná červenou hedvábnou mašlí je sladší. Ti, kdo to pochopili jako první, nashromáždili hotové jmění.

Zároveň začali existovat chudí. Já jsem byla bez práce, a tak jsem šla pracovat za pár čokobonů do střediska čištění a rozdělování vody. Dostala jsem jen zlomek základního platu – oficiální držitel dotyčného pracovního místa toho měl tolik bokem, že nestačil pracovat, jenomže místo bylo na jeho jméno, takže plat dostával on a mně dával jen část. Za své čokobony jsem si mohla opatřit skromné jídlo a nocleh a navíc jako takzvaný bonus tolik vody, kolik jsem byla schopná vypít. Pak už to se mnou šlo z kopce. Abych měla na nové šaty, prodávala jsem některým známým tajně vodu a peníze si nechávala. Jednoho dne si můj zaměstnavatel postěžoval, že prodávání vody moc nenese – kupovali ji stále titíž lidé a cena zůstávala pořád stejná. Poťouchle jsem mu navrhla (protože i když jsem se propadla skoro až na dno, houževnatost mě neopustila), aby si opatřil modrou barvu a oxid uhličitý, část vody obarvil a nasytil, stočil do lahví a prodával pod názvem „Kosmická voda“. „To zní jako dobrý nápad,“ řekl. Jeho hloupost mě ještě povzbudila. „A všem pověz, že láhev při otevření vybuchne jako supernova! A jak se bublinky vznášejí v tmavomodré vesmírné noci a třpytí jako galaxie! A že když polykáš Kosmickou vodu, jako bys polykal celé universum!“

Zaměstnavatel si mnul bradu. „To zní dobře, to zní dobře,“ mumlal si a odvrátil se. Divže jsem neomdlela, když jsem za nějaký čas zjistila, že vzal mé ironické rady vážně a do puntíku je uskutečnil. Během několika týdnů se náš prodej vody zdvojnásobil, kdežto na ostatních prodejních místech poklesl.

Napsala jsem do novin Noah pár chytlavých textů o „Kosmické vodě“ a prodej ještě vzrostl. Moje literární vzdělání přineslo ovoce. Bezostyšně jsem kradla obraty z klasické literatury a používala je ke chvalozpěvům na Kosmickou vodu. Od Bolivijky Silvestry, která dostala Nobelovu cenu právě před startem našeho plavidla, jsem si pro propagaci obarvené vody vypůjčila jednu z jejích něžných milostných ód: „Plujeme k věčnosti/ jen mlčení nás míjí/ a voda kosmická je naší ambrosií.“ Nahradila jsem jen slova „víno lásky“. Slogan se ujal – copak jsme nepluli vstříc věčnosti? Další slogan – „Pro dobrou pohodu pij Kosmickou vodu“ – přímo zlidověl a šířil se rychlostí kulového blesku. Tehdy jsem pochopila, že mám příležitost. Začala jsem prodávat své umění i jiným výrobním jednotkám, aby se jim zvýšil prodej a konkurenceschopnost. Na můj poněkud negativní přístup k novému tržnímu zřízení se rychle zapomnělo a začala jsem dostávat hromady objednávek. Vymýšlela jsem reklamní hesla zcela bez skrupulí, dokonce jsem vymyslela jméno, charakteristiku a chytlavé marketingové slogany i pro konkurenční výrobek, vodu obarvenou na zeleno. Bylo to jako hrát šachy proti sobě, každý vlastní tah bylo nutno přebít ještě rafinovanějším.

Začala jsem samozřejmě i vydělávat. Založila jsem si vlastní kancelář, které jsem dala nostalgické a ironické jméno „Aniara“, a sehnala si manažera, protože jsem sama financím nerozuměla. Stala jsem se kreativní designérkou a copywriterkou první a nejprestižnější reklamní agentury na Noah. K ruce jsem měla lidi z umělecké branže a dokonce i vlastního asistenta. Pochopitelně nás hned začali napodobovat, konkurence je nemilosrdná, ale zatím můj podnik prosperuje. Ceny, a v důsledku toho i platy, bylo samozřejmě nutné zvednout, protože vedoucí recyklačních či přídělových jednotek nemůžou už ani pomyslet na to, že by něco prodávali bez našich služeb. Ty ovšem něco stojí, takže prodejci musí zvyšovat ceny, aby se jim to vyplatilo. Znamená to, že dostáváme víc a víc čokobonů, a protože všichni teď nakupují daleko víc než dřív, rostou přiměřeně i platy. Čokobonů se muselo začít tisknout víc.

Výsledky své práce vidím všude okolo sebe a možná cítím jisté uspokojení. Kromě inzerce v novinách a billboardů jsme vymysleli přidávání reklamních šotů do některých populárních videonahrávek. Skládáme o výrobcích písničky. Na každém kroku na nás útočí sugestivní věty a lákavé obrazy.

Jsem tedy nebeská textařka, the cosmic copywriter, jeden světelný rok od Země. Své práce se bojím a nenávidím ji. To neříkám nikomu, píšu to jen sem. A jedině pro sebe samu to píšu, protože se už stejně nic nedá změnit.

Můj děs, můj strach, moje hrůza se teď soustředí na dobu za pět set let, kdy doletíme do sluneční soustavy Barnardovy hvězdy, do našeho nového domova. Stalo se na ostatních plavidlech něco podobného? Nebo bude na Leifu Eriksonovi, Kon­Tiki a Juriji Gagarinovi, až přistanou na povrchu panenské planety, stále vládnout ten starý šťastný a jednoduchý systém? Ať je to jakkoli, je téměř jisté, že jakmile na novou planetu vstoupí kolonizátoři, přesunou se na ni zároveň i ekonomické systémy, které spolu budou bojovat, neboť zastánci každého budou přesvědčeni o své nadřazenosti. Nastane chladná, studená válka.

Vezeme ke hvězdám právě tu bezohlednost, před kterou jsme chtěli utéct; možná je v nás tak zakořeněná, že nás následuje i na druhou stranu všehomíra. Anebo možná Noah přiveze jen hromadu zuhelnatělých mrtvol; to by byla lepší varianta a navíc je děsivě pravděpodobná – protože co jiného může tenhle systém přinést než…

Ano, než co? Dnes ráno jsem cestou do práce viděla potlučeného člověka; vzali mu boty a peněženku plnou čokobonů. Na dalším rohu šeptala dívenka s ňadry jak poupátky v rozpuku kolemjdoucímu muži: „Jen deset čokoboníků, zlato.“

Z finského originálu Suklaalaput (Atoroxin perilliset, Ursa, Helsinky 1988) přeložila Viola Parente­-Čapková.