Švédská písničkářka a hráčka na varhany Anna von Hausswolff je fanynkou blackmetalového projektu Burzum, přirovnávána je ovšem spíše ke Kate Bush. Její poslední sólové album The Miraculous vybízí posluchače k zasněnému bloudění po povědomých žánrových oblastech.
Anna von Hausswolff tvoří s přesvědčením, že skládání písniček nemusí být nutně jen variováním dosavadních schémat. To neznamená, že by se vzdávala odkazu minulosti, pouze si klade vysoké cíle: chce obohatit a rozšířit formu folkrockové písně. Některé skladby její aktuální, třetí desky The Miraculous svou pompézností připomenou takzvaný progresivní rock, jiné zase svým patetickým novátorstvím odrážejí něco z hnutí Rock in Opposition. A pak je tu ještě rozlehlé, ale malebné žánrové území, jež na jedné straně ohraničuje folk a na straně druhé doom metal.
Anna a Joanna
Způsob, jakým Anna von Hausswolff utváří zvukový design svých alb, se do značné míry blíží přístupu dnes už ikonické avantfolkové písničkářky a harfenistky Joanny Newsom. Obě hudebnice spojuje snaha transformovat anachronický či dokonce archaický zvuk v popový experiment. Zatímco Joanna Newsom pro popové publikum znovuobjevila harfu, hráčka na elektronické varhany Anna von Hausswolff svou tvorbu staví na zvuku typickém pro rockovou fúzi konce šedesátých let. Pro žádnou z těchto dvou umělkyň není nástroj prostředkem ke vtažení posluchače do retroestetiky evokující minulé doby. V jejich pojetí jde spíše o příznak reflexe žánru a ohledávání jeho hranic. Současně je ale třeba zmínit, že ani v jednom případě nejde o žádný radikální objev.
Varhany ostatně nejsou v tvorbě Anny von Hausswolff exploatovány coby originální atrakce – její skladby rozhodně nejsou nějakou instrumentální exhibicí. Bezprostřednost a účelnost při hře na varhany činí tento v současnosti nepříliš frekventovaný nástroj zcela samozřejmým, a přitom dodává skladbám Anny von Hausswolff nezaměnitelný zvuk. Díky tomu pak ani příliš nevadí, že mnoho jiných atributů její tvorby působí leckdy až příliš povědomě. To platí částečně pro expresivní, ale nijak zvlášť osobitý zpěv, vzdáleně upomínající na Kate Bush, ale především pro rockové aranže.
Dvě polohy
Poměrně invenčním způsobem pracuje Anna von Hausswolff s kompozicí skladeb, které jako by se střídavě skládaly a rozpadaly. Na jedné straně je patrná fascinace silou chytlavé melodie, na straně druhé se tento popový moment rozpouští do stopáží, které se mnohdy blíží k deseti minutám. Důsledkem této tvůrčí schizofrenie jsou skladby dvojího typu. Některé písně se dají řadit k současnému zavedenému indiepopovému schématu, jiné mají naopak téměř avantgardní ambice. Úskalí obou poloh jsou patrná. V důsledku autorské rozpolcenosti totiž může být rozpolcen či zmaten také posluchač. Jednou mu Anna von Hausswolff připomíná Tori Amos či PJ Harvey, podruhé mu na mysli vytane Laurie Anderson či dokonce Nico (ale za to může především kombinace varhan a blonďaté ofiny).
Hlavním rysem tvorby Anny von Hausswolff ovšem není formální novátorství, ale leckdy až naivně bezprostřední imaginativnost. Její písně evokují především vizuální představy – ani temné, ani veselé, ale vždy zasněné a volně uplývající. Dovolují nám mezi exaktně pojmenovatelnými světy objevovat překvapivě rozsáhlé imaginativní prostory. Poloha „mezi“ v této tvorbě ztrácí svou vyhraněnost. Pohybujeme se mezi popem a avantgardou, mezi tradicí a inovací, mezi melancholií a radostí, mezi chladně studiovým a živelným zvukem. Tak třeba při poslechu skladby Come Wonder With Me / Deliverance je posluchač nejprve svědkem pokusů evokujících hudebního vědce ve zvukové laboratoři a vzápětí se přenáší na živý koncert postrockové kapely. Tím, že Anna von Hausswolff na svém albu tyto dvě části předkládá jako jednu kompozici, definuje sebe samu jakožto umělkyni, která záměrně nenáleží jen jednomu světu nebo konceptu, ale přitom se ani nesnaží pojmenovat hranici, kterou překračuje.
Autor je hudební publicista.
Anna von Hausswolff: The Miraculous. City Slang / Other Music, 2015.