Impozantní politické, morální a ekonomické znovuzrození Evropy po druhé světové válce působí na první pohled jako čistý zázrak. Mimo jiné i proto, že většina historiků, politiků a ekonomů té doby jej ze svého makropohledu vykreslovala jen jako období, kdy celý kontinent povstal z popela zkázy. Problém takového obrazu spočívá v tom, že se téměř nikdo systematicky nevěnoval drsné realitě každodenního života těsně po válce.
Podle historika Keitha Loweho druhá světová válka ve skutečnosti neskončila Hitlerovou porážkou a před ohromujícím znovuvzepětím Evropy nutně nastalo období nevídaného chaosu, kdy si Evropané vzájemně vyrovnávali své účty a válečné křivdy nejen s hitlerovským Německem, ale i mezi sebou navzájem. „Tato část historie nikdy nebyla řádně zdokumentovaná. (…) Pokud je mi známo, neexistuje žádná kniha v kterémkoli jazyce, která by detailně popisovala celý kontinent, od východu po západ, během tohoto zlomového a bouřlivého období,“ tvrdí britský autor ve své jedinečné monografii Zdivočelý kontinent. Evropa po druhé světové válce (2012, česky 2015).
Chaos po vítězství
Druhá světová válka stála Evropu nejen více než třicet milionů obětí a rozvrácení všech ekonomických a státních či sociálních institucí. Byla navíc bezprostředně následována obrovským poválečným úpadkem morálky, nárůstem kriminality a nedostatku potravin, který vedl v některých oblastech až k hladomoru. Poválečná situace byla sice zčásti následkem politického napětí a ideologických konfliktů vzniklých již před rokem 1939, hlavně byla ale důsledkem zkázy (včetně etnických čistek) nepředstavitelných rozměrů, vyvolané Hitlerovou invazí do Polska, jeho následným rozdělením mezi Německo a Sovětský svaz a světovou válkou. Proto není divu, že konec tohoto konfliktu, včetně různých vleklých občanských sporů či válek, nenastal v okamžiku květnové kapitulace Německa, ale šlo o proces, který probíhal poměrně dlouho – od několika měsíců v severní Itálii až po občanské války v Řecku, Jugoslávii, Polsku, Ukrajině či v pobaltských zemích trvající několik let.
Složitost poválečné konsolidace Evropy se odráží i ve struktuře čtyř částí knihy: Dědictví války, Pomsta, Etnické čistky a Občanská válka. Autor v nich podává apokalyptický obraz chaosu prvních poválečných let, který bychom očekávali spíše v nějaké faktografičtější verzi románu Cesta Cormaka McCarthyho. Popisuje Evropu poznamenanou zhroucenou morálkou a všudypřítomným násilím, v níž se potloukají desítky milionů zatrpklých vyhladovělých lidí bez domova, snažících se prostě jen přežít, často navíc poháněných nesmiřitelnou touhou po pomstě. Evropu, jejíž obyvatelé nejprve potřebovali čas na vyrovnání se s hrůznou minulostí, než v nich vznikla touha po obnovení řádu. Evropu bez hranic a správních úřadů, ve které nebylo vůbec jednoduché zahájit proces poválečné rekonstrukce.
Pomsta jako dědictví války
Téma msty a odvety na osobní či politické rovině prolíná celou knihou. Autor předkládá – často formou očitých svědectví přesídlenců, znásilněných či mučených osob – dlouhý soubor otřesných a šokujících událostí, které se přihodily v poválečném období, ať již šlo o pomstu na celých národech či komunitách, jež přicházely o území i majetek, na Němcích či kolaborantech nebo na ženách, které spaly s okupanty. Zdůrazňování těchto hrůz ale není samoúčelné. Jak poznamenal již George Orwell, kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost. Zamlčování či překrucování různých odporností, které se v inkriminované době děly na všech stranách, mají podle autora vliv na evropskou společnost dodnes. Účelově zmanipulovaný obraz poválečných dějin může často krátkodobě legitimizovat politicky „výhodný“ výklad, je ale téměř vždy základem pozdějších neshod a problémů, na něž autor ve svém textu poukazuje.
Konec války bohužel nevedl k nové národnostní harmonii. Na rozdíl od první světové války, kdy se měnily hranice tak, aby vyhovovaly národům a etnikům, se po druhé válce celé národy či etnika přesunovaly tak, aby vyhovovaly daným hranicím. To vyvolalo nové křivdy a vedlo v některých částech Evropy ke zhoršení etnického napětí. Znovu se objevil brutální antisemitismus, vzrostl protiněmecký rasismus a mnohé menšiny se opět staly terčem nejrůznějších politik, vedoucích až ke zvěrstvům srovnatelným s těmi nacistickými. V důsledku nacistické rasové politiky proběhly v letech 1945 až 1947 nové velké etnické čistky, spočívající v odsunu nejen německého obyvatelstva, ale třeba i Poláků nebo Ukrajinců. Jak autor zdůrazňuje, na rozdíl od nacistické rasové politiky nešlo o genocidu, ale o způsob, jak zamezit vzniku obdobných konfliktů v budoucnu, protože narušené soužití různých etnik se jednoduše již nedalo obnovit. Tradiční kulturní rozmanitost Evropy se tak definitivně vytratila a východní Evropa se téměř zbavila schopnosti žít v etnicky různorodém světě, což se bohužel znovu bolestně potvrzuje právě dnes.
Porozumět poválečné Evropě
Lowe není samozřejmě jediným autorem, který se výše zmíněným obdobím chaosu poválečných let Evropy zabývá – za všechny si připomeňme alespoň knihu Anne Applebaumové Železná opona. Podrobení východní Evropy 1944–1956 (2012, česky 2014). Jak autor sám přiznává, jeho kniha není v žádném případě vyčerpávajícím shrnutím evropské poválečné historie. Považuje ji naopak za pouhý pokus alespoň částečně ozřejmit některé překvapivé a často děsivé události po formálním ukončení druhé světové války a pochopit příčiny různých poválečných konfliktů, z nichž některé trvají dodnes. V každém případě jde o významný příspěvek k pochopení komplexní historie poválečné éry.
Autor je sociolog.
Keith Lowe: Zdivočelý kontinent. Evropa po druhé světové válce. Přeložila Marie Šmilauerová a Zuzana Šťastná, Paseka, Praha 2015, 424 stran.