Černá kronika internetu

Diskuse o důsledcích využívání digitálních technologií nejsou nic nového, objevovaly se již krátce po zrodu počítačů. Tehdy šlo ale spíše o problém sociálních nerovností v přístupu ke vzdělávání – děti z nižších vrstev totiž byly v nevýhodě. Dnes je naopak problémem to, že se počítač v lidském životě již od útlého věku stává běžně přijímaným „narkotikem“, jehož používání lze jen těžko omezovat.

Kniha psychiatra a neurologa Manfreda Spitzera Digitální demence. Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum (Digitale Demenz. Wie wir uns und unsere Kinder um den Verstand bringen, 2012) vychází z přesvědčení, že moderní technologie – počítače, internet, tablety, smartphony, počítačové hry, sociální sítě a televize – mohou snad společnosti dobře sloužit, jejich intenzivní používání ale má celou řadu vedlejších účinků. Autor se zaměřuje především na otázku, jak digitální technologie ovlivňují mozek se specifickým zaměřením na výchovu a socializaci dětí a mladistvých.

Pohroma pro školní výuku

K digitalizaci výchovy a vzdělávání a z ní vyplývající „algoritmizaci“ života se staví ostře negativně. Ve čtrnácti kapitolách předkládá svoji chmurnou vizi nárůstu takzvané digitální demence jakožto psychického procesu, při němž dochází k rozkladu kognitivních funkcí mozku následkem nadužívání digitálních médií. Nejprve rozebírá činnost mozku především v procesu učení či navazování sociálních vztahů a na odborné úrovni přesvědčivě ukazuje nutnost jeho neustálého tréninku pro získání a udržení jeho výkonnosti.

Přesvědčivost se ale vytrácí, když tvrdí, že vinou digitalizace mozek leniví, protože se mu přestává dostávat tréninku v potřebné míře. Například používáním online navigace se ztrácejí schopnosti orientace ve složitějším prostoru, psaní na počítači zase neposiluje jemné motorické schopnosti, což ohrožuje především děti a dospívající. Digitalizace ve škole vede ke zploštění myšlení a žákovské laptopy slouží všemu jinému, jen ne vý­­uce. Instantní přístup k informacím a život na sociálních sítích omezuje fyzický kontakt a budování sociálních kompetencí, ale i schopnost si informace a odborné dovednosti pamatovat. Počítačové hry jsou škodlivé a vedou jen k větší otupělosti a toleranci násilí. Vzývaný multitasking znesnadňuje pochopení informací a snižuje schopnost koncentrace. U generace „digitálních domorodců“, narozených po roce 1980, se následkem googlování již projevuje horší paměť, povrchnost, neefektivnost, nedostatek sebeovládání a další problémy.

Jednostranný pohled

Pro svá kategorická a paušální tvrzení Spitzer čerpá z řady seriózních, avšak účelově interpretovaných výzkumů, srovnávajících skupiny, jež využívají digitální média, s těmi, které se jim vyhýbají; lépe pochopitelně vychází ta druhá. Ani slovem však nenaznačí, že výsledky lze často vykládat i jinak, a jeho argumenty jsou v těchto pasážích předvídatelné a povrchní. A když argumenty chybějí, nastupují rétorické otázky, moralizování a rozhořčení. Jako v pasáži o možnostech využití počítačových her pro výuku čtení, v nichž autor rozčileně vykřikuje: „Máme tedy nahradit Goetha a Schillera, Shakespeara a Hemingwaye virtuálními válečnými hrami (konkrétně jde o strategickou hru World of Warcraft), jak to navrhuje tato americká pedagožka?“

Podle mnoha výzkumů mají ale autorem opovrhované počítačové hry, ve kterých se společně plní různé úkoly, pozitivní vliv na zvýšení schopnosti navazovat kontakty a spolu­pracovat při řešení problémů i v reálném světě a ve škole. A u seniorů mají zase příznivý účinek na jejich kognitivní schopnosti, čímž se u nich nástup digitální demence minimálně zpomaluje. O tom ale Spitzer již nehovoří. Problémem textu není poukazování na škodlivost nevhodného používání počítačů – tu nikdo nepopírá, ale jednostrannost argumentace proti digitalizaci, která z něj vychází. Kritický rozbor kladů digitalizace zde naprosto chybí.

Kde vládne strach

Místo seriózního závěru, v němž by nastínil možnosti, jak digitalizaci zdárně využívat a jak se vyhnout možným problémům, poskytuje autor čtenáři rady jako vystřižené ze zprofanovaných příruček typu „jak se zamilovat či odmilovat ve čtrnácti dnech“: stravovat se zdravě, hýbat se, pomáhat druhým, zpívat, usmívat se, aktivně překonávat překážky a vyhýbat se digitálním médiím. Dětem je třeba omezit k nim přístup, protože „to je jediné opatření, které má prokazatelně pozitivní efekt. Každý den, který vaše dítě stráví bez digitálních médií, je čas vyhraný. Pro celou naši společnost platí: pokud jde o náš blahobyt a zachování naší kultury, nemáme nic jiného než hlavy příští generace. Přestaňme je systematicky zasypávat odpadky!“ Kde jsou ty staré dobré časy, kdy se strašilo jen polednicí a vodníkem…?

Téma dopadů digitalizace na schopnosti mozku rozhodně není banální. Spitzerův přístup k problematickým aspektům digitálního světa ale bohužel vychází spíše z osobního strachu než ze seriózního pokusu o uchopení podstaty problému.

Autor je sociolog.