Jedním z nejoceňovanějších alb na poli nezávislého ženského písničkářství se v uplynulém roce stal debut britské skladatelky a hudebnice Anny Meredith. Na její desce Varmints se klasická kompozice eklekticky mísí s folkem i elektronikou. Popová líbivost se vylévá z břehů a omílá a rozmělňuje půdu vážné hudby.
Jedním ze způsobů, jak vytvořit hudební dílo vyvolávající iluzi autorské originality, je propojování zvuků, motivů a postupů pocházejících z různých zdrojů. Cílem tohoto estetického eklektismu je vytvoření nového a dosud neslyšeného hudebního materiálu. Leckdy však jde jen o snahu vzbudit určitý dojem v posluchačích, a ne o autorskou vizi tvůrceeklektika, který je ochoten pracovat s cizími postupy, a upozadit tak vlastní identitu. Příkladem inspirovaného eklektismu, který s sebou nenese jen formální zručnost, ale i jistou autenticitu, je debutové album Varmints britské hudebnice Anny Meredith. Pozoruhodné je především z hlediska nečekaných žánrových propojení uvnitř jednotlivých skladeb i celé nahrávky.
Mezi rámci
Tvorba Anny Meredith cituje kompoziční postupy současné vážné hudby, ale také hutný rytmus valících se tanečních beatů a rovněž subtilní indiepopové melodie. Pro její specifickou pozici na současné popové scéně je určující, že své první album nevydala jakožto nezkušená autorka, nýbrž jako respektovaná skladatelka současné vážné hudby, známá mimo jiné díky prestižní přehlídce BBC Proms. Okolnosti jejího popového debutu tedy nejsou úplně typické: nejedná se o hudebnici zakotvenou v populární hudbě a kompilující zvukové motivy z jejích různých oblastí. Jde naopak o autorku, která těží ze vzájemného konfrontování dvou rámců, klasického a populárního, anebo přinejmenším z přestupu z jednoho rámce do druhého.
Konfrontace popu a takzvané vážné tvorby v tomto případě ovšem nenastává ani tak za účelem vytvoření zcela nového stylu, ale je spíše přirozeným projevem autorčiných předchozích tvůrčích zkušeností. Jinak řečeno, klasická stopa je na albu Varmints přítomná nikoli proto, že kombinace vážné a taneční hudby je sama o sobě atraktivní (alespoň pro ty, kterým se album líbí), nýbrž proto, že je součástí autorčiny umělecké identity. Tuto verzi podporuje sama Meredith: tvůrčí prostředí dle svého vyjádření změnila proto, že chtěla být ve své tvorbě osobnější a samostatnější. Klasická skladba sice může být komponována jako osobní výpověď, ale slouží spíše jako matematický vzorec, který pak různými způsoby interpretují různí hudebníci. Sepětí prožitku autora a posluchače se leckdy úplně vytrácí.
Zvuková autobiografie
Důraz na přirozenost – která se navzdory očekávání s eklektismem nevylučuje – lze doložit také analýzou estetiky alba Varmints. Britská umělkyně se nepokouší zmíněné vzájemně se prostupující rámce za každou cenu konfrontovat. Desku tak necharakterizují srážky odlišných prvků, ale spíše jejich koexistence. Když se nakonec střetnou, jsou jejich kolize jemné, nenápadné. Nepoutají na sebe pozornost jako explicitní konflikty, ale spíše obracejí pohled posluchače k podvojnosti a víceznačnosti. Díky tomuto uspořádání pak vedle sebe může fungovat populární a klasická hudba, ale také hudba folková a taneční, zpívaná a čistě instrumentální, hudba primárně fyzická, nebo naopak intelektuální, vkusná i mírně kýčovitá.
Meredith se nesnaží vytvořit sevřenou a originální estetiku. Jejím cílem také není vložit do všech skladeb alba veškeré zmíněné prvky – uvědomuje si, že při takovém postupu by hrozilo přehlcení. Každá píseň je proto věnována vždy jednomu „estetickému zájmu“, což znamená, že její výstavba se zpravidla podřídí jednomu žánru či postupu, který skladbu charakterizuje, zatímco ostatní prvky eklektického tvůrčího vesmíru tvoří pozadí. Celé album pak umožňuje posluchači procházet různými žánrovými oblastmi, které umělkyně dokáže realizovat zcela suverénním způsobem. I proto se z nahrávky navzdory její rozmanitosti neztrácí jedinečná autorská stopa. Každá jednotlivá skladba na desce Varmints totiž funguje jako symbolický znak téhož eklektického hudebního jazyka. Výsledkem není kolekce nesourodých písní, ale naopak jakási zvuková autobiografie. Anna Meredith není žádná objevitelka a ani se tak nesnaží působit. Místo toho, aby svou tvorbu prohlubovala nebo aspoň rozvíjela jedním směrem, představuje veškeré své hudební vášně.
Nic nepřijde nazmar
Aby však taková koncepce fungovala, musí mít skladby zařazené na albu přece jen nějaké pojítko. V případě Varmints se nejedná ani tak o jednotný zvukový design, jako spíše o způsob, jímž hudebnice „vypráví“ své písně, či lépe řečeno sugeruje dojem určitého vyprávění. Pro její styl je charakteristická zejména trpělivost. Skladby nikam nespěchají, motivy jsou rozvíjeny pozvolna, prostor zde dostává opakování a pomalá gradace. Vše, co se na albu objeví, má vyznít v plné síle, žádný zvuk se neztratí ve zvuku jiném, nic nezapadne a nic nepřijde nazmar. Přestože všechny písně reflektují nějaký konkrétní segment světa pop music, pokaždé se tak děje skrze rukopis akademicky školené hudební skladatelky, která se ovšem teprve díky popovému zvuku dokáže uvolnit a naplno vyjádřit své pocity a nálady – zaplakat si a zatančit.
Anna Meredith patrně neobohatila současný pop svou zkušeností s klasickou hudbou proto, aby vytvořila originální dílo, ale prostě proto, že ji akademický kontext příliš omezoval. Popový kód jí tedy především dobře posloužil. V tomto případě na tom ovšem vydělaly obě strany.
Autor je hudební publicista.
Anna Meredith: Varmints. Moshi Moshi 2016.