Romský hrdina v protektorátu

Třídílná Česká cikánská rapsodie je patrně životním dílem historika Jana Tesaře. Obsahuje vzpomínky romského uprchlíka z koncentračního tábora a pozdějšího velitele partyzánského oddílu Josefa Serinka (1900­­–1974), jež autor zaznamenal na začátku šedesátých let minulého století, podrobné komentáře k nim, portréty vedlejších postav Serinkova příběhu, mapy, tabulky, diagramy i eseje k souvisejícím tématům. Tesař dává Serinkův boj za svobodu do souvislosti s dějinami československého odboje v letech 1939 až 1945, partyzánského boje proti nacistům s důrazem na podíl sovětských vojáků. Současně profiluje svůj vlastní pohled na „tragické vyústění druhého odboje“. Jeho dějiny a aktuální historiografii podrobuje na základě Serinkova příběhu důkladné analýze a kritice. Právě chybná strategie vedení českého protinacistického odboje podle něj vedla k selhání československé politiky jak v poválečných letech, tak v roce 1968. Oficiální koncepce „záchrany národa“ způsobila destrukci hodnot, na nichž byla Československá republika zpočátku založena. Následky jsou trvalé a dodnes fatální.

Jeden proti všem

Josef Serinek pocházel z prestižní rodiny původních romských obyvatel českých zemí. Čeští Romové mluvili plynule česky, německy i sindsky – jazykem používaným hlavně německými Sinty. Na rozdíl od nich pro osobní dopravu nepoužívali vozy, cestovali většinou pěšky, což značně omezovalo jejich pole působnosti. Domovem jim bývaly hluboké lesy, poskytující úkryt, obživu a palivo. Často je ale honili četníci a nikdy a nikde se nemohli na delší dobu usadit. Živili se nádenickou prací, podomním obchodem, koňským handlem a vyvíjeli přitom nejrůznější strategie přežití. Perzekuce a diskriminace ze strany dominantních etnik je v průběhu staletí přinutila naučit se životu na okraji.

Už za první světové války se šestnáctiletý Serinek dostal ke skupině dezertérů, kteří odmítli válčit v rakousko­uherské armádě a skrývali se v pošumavských lesích. Za první republiky se vyučil zahradníkem, jako všeuměl pracoval u velkostatkářů jak českých, tak i německých. Po vpádu německých vojsk do českých zemí sloužil jako kočí u německého správce na statku Rohy na Plzeňsku, když ho s rodinou četníci nečekaně zatkli a odvezli do koncentračního tábora Lety u Písku. Když viděl, jak tamní dozorci brutálně vraždí jednoho vězně za druhým a že brzy bude na řadě i on, rozhodl se s dalšími vězni pro útěk. V táboře musel zanechat ženu s dětmi – v naději, že je znovu potká na svobodě nebo je s pomocí dalších později osvobodí.

Postupně přišel o své kamarády. Buď je zastřelili četníci, anebo byli popraveni. Serinek jako jediný z uprchlé party přežil první měsíce útěku, další rok trávil zcela sám v lesích. Několikrát pěšky obešel celý protektorát a hledal případné spolubojovníky. Teprve když se dostal na Vysočinu, kde odbojáře tvořili hlavně evangelíci, po staletí zvyklí na boj v podzemí, uspěl. Za jejich podpory s uprchlíky z řad sovětských zajatců založil oddíl s názvem Čapajev. Vyznamenal se řadou akcí proti okupační moci, například vyhazováním mostů do vzduchu podomácku vyrobenou výbušninou. Sovětští partyzáni uznávali jeho schopnosti vytvořit zázemí nutné pro život v ilegalitě, dokonalou orientaci v terénu a zacházení s ručními zbraněmi. Shodou okolností se Serinkovými nejčastějšími protivníky v boji na život a na smrt stali čeští protektorátní četníci. Nemálo jich musel zabít, aby nebyl zabit sám.

V té době se seznámil i se svou budoucí českou manželkou, vdovou s malým synem, která nezištně pomáhala partyzánům sehnat obživu a úkryt. Po válce se dozvěděl, že jeho vlastní žena a děti byly zavražděny v Osvětimi. Byl vyznamenán medailí za zásluhy, otevřel si ve Svitavách hospodu a se svou novou ženou měl další tři potomky. Když mu úřady hospodu zavřely, živil se pomocnými pracemi až do své smrti v roce 1974.

Kritika českého příběhu

Když byl esejista a historik Jan Tesař (nar. 1933) koncem padesátých let vyhozen z Vojenského historického ústavu, zvolil si jako specializaci téma partyzánského odboje. Z nedostatku sekundární literatury začal na vlastní pěst pátrat po přeživších partyzánech a zaznamenávat jejich vzpomínky. V té době narazil na Josefa Serinka a dokázal ho přesvědčit, aby prolomil své celoživotní mlčení. V letech 1962 a 1963 během osmnácti několikahodinových sezení zaznamenal jeho příběh vcelku. Audiozáznam vzpomínek se během let ztratil, přepis ústního svědectví skončil v šuplíku. Kvůli státní perzekuci, emigraci a realizaci dalších projektů se Tesař k Serinkovi vrátil až před deseti lety.

Tesařova práce otevírá téma Romů v českých dějinách z úplně nového úhlu. Poprvé má čtenář co do činění s uceleným příběhem původního českého Roma, který bojoval se zbraní v ruce za svobodu Československa. A často mnohem zdatněji a úspěšněji než jeho čeští spolubojovníci – díky celoživotní zběhlosti v romských strategiích přežití.

Zároveň se Česká cikánská rapsodie stává příběhem o českém nacionalismu. Koncem třicátých let minulého století původně demokratická politická elita nahradila masarykovskou koncepci národa jako nositele hodnot bojem o přežití na základě „zdravého rozumu“. Ten vládě druhé republiky a pak i vládám protektorátním dovolil aktivně spolupracovat s nacistickým Německem při perzekuci Židů a Romů. Z boje o svobodu se stala křečovitá snaha o přežití národa bez ohledu na právní stát, práva menšin či demokratické principy.

Jan Tesař je známý svou kritikou součas­ného příběhu českých dějin 20. století. I v Serinkově biografii se chopil příležitosti poukázat jak na jeho mylné závěry, tak i na bílá místa dějin protektorátu, která nadále čekají na své vyplnění. Česká cikánská rapsodie je Tesařovým nekompromisním zúčtováním s českým oficiálním dějepisem ve vztahu k druhému odboji i se současnou verzí politiky „zdravého rozumu“, jejíž marasmus veřejnost právě dnes živě prožívá.

Stopy v českých dějinách

Tesařovo dílo je světový unikát. O ­žádném jiném romském odbojáři se ­nezachovalo tak velké množství pramenů. Spousta Romů na celém světě sice bojovala za své přežití a svobodu se zbraní v ruce, většinou ale zahynuli, aniž by se jejich životní příběh dal rekonstruovat. Serinkova emancipace v rámci českého odboje je navíc vzorným příkladem toho, jak si Rom může získat respekt a uznání a přitom neopustit hodnoty svých lidí. Což jej zřejmě vedlo i k tomu, aby na rozdíl od drtivé většiny jiných promluvil. Naštěstí narazil na stejně jedinečného historika, který nejen že mu rozuměl, ale také poznal dějinný význam jeho svědectví a dokázal ho ve velkém stylu dokumentovat. Nakladatel knihy Robert Krump­hanzl ovšem tvrdí, že s vydáním publikace obor „serinkologie“ teprve začíná. Případné zájemce o Serinkovy příběhy čeká bádání v německých a ruských archivech, na které Jan Tesař, jak sám přiznává, ve svém vysokém věku už neměl sílu. Znalosti o „českém“ válečném hrdinovi se mohou do budoucna výrazně prohloubit.

Josef Serinek byl koncem války jedním z posledních „Cikánů“ v protektorátu. Z předválečného romského obyvatelstva, které na začátku okupace čítalo zhruba šest tisíc osob, zbyla jen hrstka. Někteří se zachránili uplácením českých policistů, další se schovali v lesích, případně je tajně ukrývali jejich čeští zachránci, jako například Emilii Machálkovou, rozenou Holomkovou. O jejím životním příběhu vydalo Muzeum romské kultury v roce 2004 alespoň beletristickou knížku s názvem Memoáry romských žen. I příběh moravského Roma, vězně protektorátního tábora v Hodoníně u Kunštátu a pozdějšího partyzána Antonína Murky (1923–1989) nadále čeká na své zpracování a zveřejnění, stejně jako dramatické příběhy stovek slovensko­romských partyzánů a vojáků Svobodovy armády. Česká i slovenská historiografie a hlavně vojenské historické ústavy je dodnes téměř zcela ignorují. Právě nová kniha Jana Tesaře dokládá, jak málo se zatím ví o dějinách dnes největší etnické menšiny této země. A jak nutně tato společnost potřebuje hlubší znalosti, aby s ní mohla navázat plnohodnotný, vyrovnaný a pro obě strany kladný vztah.

Autor je novinář a překladatel.